Přede dvěma lety jsem tady věnoval dvě čísla Gammy technickému pokroku observační (pozorovací) astronomie, konkrétně nejnovějšímu vývoji v konstrukci dalekohledů, a dnes se k tomuhle tématu krátce vrátím, abych vám tlumočil obsah jednoho zajímavého článku. (Omlouvám se zejména Rosťovi Š., pokud v tomto textu, který pro něj bude představovat cosi na úrovni hvězdářského slabikáře, najde příliš mnoho nepřesností a populárních zjednodušení; vřele vítám všechny připomínky a doplnění.)

Jednou z největších událostí pozorovací astronomie bylo vypuštění Hubbleova kosmického teleskopu (HST). Jeho dvoumetrový průměr je dán rozměry nákladního prostoru raketoplánu, a právě raketoplán způsobil HST největší potíž. Vypuštění HST se z různých technických důvodů několikrát odkládalo, další velké zpoždění způsobila dlouhá přestávka startů raketoplánů po havárii Challengeru v lednu 1986 a když byl konečně HST dopraven na oběžnou dráhu, radost astronomů se ukázala být předčasná. Netrpělivě očekávané snímky byly beznadějně rozmazané: dalekohled byl doslova krátkozraký. Příčina? Místo aby byl HST co nejdříve po vyrobení vypuštěn na oběžnou dráhu, čekal téměř dva roky ve skladu, vystaven drtivému působení zemské přitažlivosti; a když se konečně dostal do vesmíru, superpřesné zrcadlo bylo nenapravitelně pokřivené.

Dnes vám předkládám další střípek z lednové přednášky Jiřího Grygara, tentokrát na téma technologie základního nástroje astronomie - dalekohledu.

První dalekohledy, počínaje Galileem, byly čočkové; jejich výhodou je jednoduchá technologie výroby, jsou však omezeny velikostí, nad kterou se už sklo bortí a deformuje. Největší čočkové dalekohledy z devatenáctého století mají průměr 80 centimetrů; tato velikost už od té doby nebyla překonána. Menší čočkové dalekohledy jsou dodnes oblíbeným nástrojem amatérských pozorovatelů, jako například Myšáka, ctihodného člena této čtenářské společnosti.