Pavel:

Otázka k Miru: proč se k omezení rizika dopadu velkých částí až na Zemi nepoužil semtex, který by stanici dokázal rozdělit na menší kousky, které by shořely v atmosféře?

Nejsem sice specialista na demolice kosmických stanic, ale dokážu si představit některé problémy s takovým postupem spojené. Za prvé už sám transport většího množství trhaviny na stanici a následná manipulace s ní by určitě představovala pro posádku nezanedbatelné riziko. Za druhé ani dobře rozmístěné nálože by nemusely zaručit, že se stanice rozpadne na tak malé části, které by v atmosféře stačily shořet.

Minulý týden jsem vás nechal hádat, jakým způsobem se dá v beztížném stavu běhat bez pomoci jakýchkoliv podpůrných instrumentů. Odpovědi - bez výjimky správné - poslali Tajga (do půl hodiny - rekordní výkon!), Doveda a Rosťa; jejich zdůvodnění si můžete přečíst v příloze Odpovedi.doc). Respondenti se navíc nespokojili se samotným řešením, ale zamýšleli se i nad důsledky takové situace pro kosmickou loď jako takovou a nad konkrétními podmínkami experimentu. Podívejme se teď proto podrobněji na beztížný běh i na vaše dodatečné otázky.

(včera mě zrádně opustil redakční řidič, musel jsem řídit sám, a odpovědi na otázky budou tedy až zítra)

Minulý týden proběhla na oběžné dráze poslední kritická operace: spojení nákladního Progressu - ?kosmického tankeru? - se stanicí, kterou už tou dobou postihovaly stále častější výpadky řídicího systému a občasná ztráta prostorové orientace. Po úspěšném kontaktu mohla být zrušena pohotovost poslední záložní posádky, která byla na Bajkonuru připravena odstartovat k havarijní misi.

(výtah z filmu o pracovním dnu na Miru)

Směna končí a je čas jít zase spát; jen se před ulehnutím nesmí zapomenout na plastické špunty do uší. Kdo si představuje hrobový klid kosmického prostoru, byl by asi překvapen; Mir se všemi trvale běžícími nebo občas zapínanými přístroji je pěkně hlučná noclehárna. Na oběžné dráze navíc schází všudypřítomný atmosférický šum, který nevnímáme a který překryje spoustu tichých zvuků, a tak je tady každé cvaknutí ventilu, zahučení ventilátoru nebo zarachocení stabilizačního raketového motorku pořádně slyšet, tím spíš, že ventilátory, čerpadla a jiná zařízení už mají za ta léta pěkně vyběhaná ložiska. Zkuste se svézt v patnáct let starém autě, a rychle pochopíte, o čem je řeč.

(výtah z filmu o pracovním dnu na Miru)

Na konci pracovního dne je třeba udělat taky něco pro tělo, aby v beztížném stavu úplně nezlenivělo (první obyvatele stanic Saljut museli po přistání z kabiny vynášet, protože se pod drtivou tíhou nezvyklé gravitace vůbec neudrželi na nohou). K tomu slouží pohyblivý chodník, na kterém je možno si nastavit rychlost běhu; pružné pásy postroje, do kterého se kosmonaut upne, pak nahrazují gravitaci. Někteří kosmonauti si v běhání libovali, jiní ho brali prostě jako povinnou část programu a další se ulejvali, jak mohli, když je zrovna pozemní kontrola neproháněla; o to víc se jim pak podlamovaly nohy po přistání.

(výtah z filmu o pracovním dnu na Miru)

Kdysi, ještě na Skylabu, se předpokládalo, že v prostorné kosmické stanici budou kosmonauti jíst společně u jednoho stolu; brzy se ale ukázalo, že to není moc praktické. V beztížném stavu se nedá nic pevně položit na stůl, a kosmonauti se rychle naučili, že co si odloží před sebe do vzduchu, jim nikam neuletí. Jenže když musíte při jídle odhánět poletující části kolegovy snídaně, nemluvě o jeho vidličce, která vám výhružně rotuje před nosem, není to zrovna salónní stolování. A tak si kosmonauti zvykli jíst jednotlivě, aby si každý mohl snáz ohlídat ten letecký provoz ve vzdušném prostoru nad stolem.

V polovině ledna se v Planetáriu promítal dokumentární film, zachycující běžný pracovní den na Miru. Film vlastně vůbec nebyl určen pro veřejnost a jakási ne-ruská pozemní stanice ho zachytila v podstatě náhodou během interního datového přenosu mezi Mirem a řídicím střediskem; o to byly samozřejmě záběry zajímavější.

Redakční úvodníček:

Na začátek ještě poznámka k minulému Peposově návrhu na rozšíření tématu. Jedním z důvodů vzniku tohoto elektronického minimagazínu byl můj pocit, že někteří z vás by se občas rádi rozptýlili výhledem do exotických oblastí lidské činnosti, které nesouvisejí s každodenním pracovním a rodinným lopotěním. Sám aspoň pokaždé nacházím zdroj mimořádné relaxace a odpočinku ve společnosti mírně potrhlých nadšenců, kteří v Planetáriu po přednášce během sekce dotazů nostalgicky vzpomínají na šedesátá léta (ne pro tehdejší půllitr piva za korunu šedesát, ale proto, že ČT tenkrát nabízela jednou za kvartál zdarma přímý přenos z Měsíce), a místo nadávání na zvýšení nájmu nebo nefungující MHD se spravedlivě rozohňují nad tím šlendriánem, proč má Alfa už zase zpoždění, který lajdák v JPL zavinil zřícení další marsovské družice a kdy konečně Kongres uvolní nějaké peníze na výstavbu měsíční základny, když tam Clementine opravdu našla vodu. Pohled z pozemského prachu ke hvězdám povznáší ducha a rozptyluje od přízemních starostí; proto se chci na těchto stránkách zabývat převážně (byť nikoliv výhradně) tématy ležícími ve vzdálenosti minimálně 200 km od zemského povrchu.

Jak už bylo řečeno minule, hlavním přínosem Miru byla možnost velmi dlouhých letů; řada kosmonautů na jeho palubě absolvovala lety delší než rok, a při těchto experimentech bylo možno zkoumat takové účinky beztížného stavu na materiály, živočichy a zejména lidský organismus, jaké se při krátkých letech například amerického raketoplánu vůbec nemohly projevit. Rozsáhlá, komplikovaná a postupně poskládaná stanice dávala příležitost k ověření možností kosmické údržby pozvolna stárnoucího zařízení; ukázalo se, že i v omezených a zároveň v podstatě smrtelně nebezpečných podmínkách vesmírného prostoru lze provádět výměny porouchaných součástek, provizorní opravy opotřebených a poškozených dílů a dílčí modernizaci vybavení.

Ahoj všichni,
zdravím vás po ránu (nebo kdykoliv jindy se dostanete k přečtení této zprávy) a předkládám vám tímto k nahlédnutí nulté číslo vlastnoručně vyrobeného elektronického nepravidelného občasníku. Jeho obsahem budou zajímavosti z astronomie, kosmonautiky a případně čehokoliv dalšího, co mě zrovna zaujme natolik, abych si o tom s vámi chtěl popovídat. Impulsem k tomuto nápadu byla pro mě středeční přednáška Jiřího Grygara, kterou jsem shledal natolik poutavou, že ve mě vzbudila přání rozdělit se o své dojmy s ostatními případnými zájemci, kteří z časových, geografických nebo jiných důvodů neměli možnost ji také navštívit.