Zajímavosti

* Jak jsme se chtěli nechat očkovat

Vydáno dne 11. 12. 2021 (367 přečtení)

Strasti ajťáka, zkoušejícího registrovat své rodiče k očkování proti SARS Covid

Prolog: Letos (2021) patnáctého ledna v osm ráno jsem číhal na internetu, abych registroval k očkování proti COVIDu-19 své pětaosmdesátileté rodiče. Stejně jako tisíce jiných jsem to po hodině vzdal; systém prý byl naprogramován bezchybně, ale zapomnělo se na to, že linka, ze které budou chodit SMSky s přihlašovacím kódem, bude muset obsluhovat tisíce zákazníků za sekundu. Koho by to napadlo... Když už nikdo nebyl schopen uvažovat technicky, tím spíš ne psycho-sociálně: co třeba spustit systém tři hodiny po půlnoci, aby se na něj sneslo jen malé hejno nejvytrvalejších nočních ptáků?






Zátěž by s ránem rostla plynuleji a systém by se aspoň zhroutil o něco později - místo hned po spuštění. To už asi byla pro organizátory příliš složitá úvaha. Nevadí; my Češi jsme mistři improvizace, mobilní operátoři zareagovali bleskově, hned druhý den to začalo fungovat a podařilo se mi vymámit ze systému pro své rodiče registraci i rezervaci termínů. Na první dávky si budou muset dva týdny počkat, ale jaká pomoc; zájemců je hodně a kapacity omezené. Rezervační systém, jak se vzápětí ukázalo, byl z toho návalu pořád ještě poněkud tumpachový: nejdřív přišly v jedné minutě dva emaily s potvrzením dvou termínů, v další minutě byly oba termíny dvěma emaily zrušeny, a vzápětí přišly další čtyři emaily oznamující úspěšnou rezervaci pro obě dávky. Systém se neobtěžoval sdělit, která rezervace je pro koho (pány programátory uzavřené ve svých sociálních bublinách nenapadlo, že každý není internetový expert a někdo třeba bude zařizovat z jednoho emailu několik rezervací pro své příbuzné? trocha logického uvažování občas neškodí ani v IT-průmyslu...), ale obě rezervace vyšly v pětiminutovém odstupu, takže pro tentokrát na tom nezáleželo.

Všechen ten chaos mě trochu zarazil, ale nakonec to dobře dopadlo, tak zaplať pámbu. Za dva týdny jdeme na injekce. Nebylo třeba čekat tak dlouho: dva dny před vytouženým termínem se na mě snesla smršť deseti emailů během jediné minuty. První z nich byl zatím jen matoucí: bez jakéholiv identifikace osoby nebo pořadí dávky oznamoval "změnu očkování" (podle data zjevně druhé dávky): přesun z rána na poledne. Budiž. Další dva emaily rušily očkování v termínu, který nebyl nikdy objednán; opět bez jakékoliv identifikace, neřkuli s nějakým zdůvodněním nebo dokonce omluvou. Potom byly zrušeny dva objednané termíny, pak jeden stále ještě platný odložen o týden a vzápětí zrušen, a další čtyři emaily už rušily termíny neexistující nebo zrušené už dříve. Tou dobou už jsem vzdal jakoukoliv snahu se v tom blázinci vyznat. Systém se dokonale pomátl.

Telefonická konzultace v příslušné okresní nemocnici jen potvrdila mé podezření: ?...popletené emaily z reservatic.com ignorujte, zatím se vůbec neočkuje, nejsou vakcíny a všechny termíny byly bez náhrady zrušeny. Do dvou týdnů dostanete SMSku s PINem pro novou rezervaci, a pokud budete mít podezření, že se nic neděje, každý týden můžete zavolat ohledně aktuální situace.? Volal jsem první týden, nic nového; druhý týden - stále nic, ale zkoušejte každé pondělí provést rezervaci. O další týden později je systém opět nedostupný; volám tedy znovu do nemocnice. Frustrovaná sestra mě utěšuje: ?Zkoušel jste to po internetu? Ani se nesnažte; už to zase celý den nefunguje. Nadiktujte mi osobní údaje rodičů a já vám rezervaci udělám ručně.? Možná žijeme v jednadvacátém století, ale když na něčem opravdu záleží, spolehlivě funguje technika století nejvýš devatenáctého. ?Švejku, telefonní rozhovor má být krátký a jasný!? To by emailová komunikace měla být taky; od digitálních byrokratů českého zdravotnictví se to ovšem čekat nedá.

Nejbližší volný termín byl pozítří: aby rodiče nemuseli jet ze své vsi do okresního města zavirovaným autobusem, přerušil jsem zimní dovolenou a jel přes půl Čech odvézt je do nemocnice, protože riskovat odklad na příští týden už jsem se neodvažoval. Zbytek celé operace včetně následné dávky proběhl plně v režii místního špitálu mimo dosah pomateného centrálního aparátu, a tedy bez problémů. Uf.

Resumé: díky vynaložení maximálního úsilí z mé strany a nadstandardní vstřícnosti místního přetíženého personálu moji pětaosmdesátiletí rodiče dostali své očkování; i po oficiálním zahájení očkovacího procesu však na něj museli čekat téměř šest týdnů, během kterých byli uprostřed podruhé kulminující epidemie zcela nechráněni. Péči státního aparátu, předvádějícího neschopnost hraničící se sabotáží, se štěstím přežili.

Mně v letošním lednu ještě nebylo ani jednašedesát, ale zrovna v bezpečí jsem si nepřipadal. Stát na to měl zjevně jiný názor: už dlouho se mi nestalo, že bych byl na něco příliš mladý. Na svoji první dávku jsem si počkal skoro čtyři měsíce. Naštěstí laskavostí svého zaměstnavatele od března 2020 dojíždím do práce necelý metr - na kancelářském křesle od postele ke stolu - takže jsem to ve svém "IT-koutě" na home-office přežil taky.

Fast-forward o devět měsíců: z mrazivého ledna rovnou do chladného října. SMSka a email z ministerstva zdravotnictví sdělují, že pro pojištěnce, jehož vyzmizíkované útržky rodného čísla ukazují na mého otce (k čemu ty šifrované tajnosti? proč nenapíšou prostě jeho jméno?), lze vytvořit registraci pro posilující dávku, a nabádají zodpovědného občana k dalšímu očkování. Hurá! Že už by jim to konečně začalo fungovat? Nechval dne před pádem systému. Založil jsem pro otce registraci a s rezervací počkal na podobnou SMSku pro matku, aby mohli jít spolu. Na očkování byli ve stejný den, proč tedy nedostali oba najednou i výzvu ke třetí dávce? MZČR má své nepostižitelné důvody. Ale zatím O.K.: druhý den dorazila SMSka s PINem i pro matku. Registroval jsem ji hladce; otce jsem přihlásil ještě předtím, ale vzápětí mi SMSka sděluje, že jeho registrace se nepodařila, protože byla zadána z jiného telefonního čísla než na jaře!

Nejsem žádný mobilní nomád a číslo jsem nezměnil už dvacet let; ale třeba jsem v zápalu lednového boje s byrokratickou hydrou vyzkoušel i manželčin telefon. Řečeno s Leonardem Cohenem - ?... ale vážně, i kdyby - co je vám po tom??? Proč proboha někoho zajímá, jestli jsem teď použil jiné číslo? Co když mám zrovna vybitý telefon a musel jsem si ho půjčit od manželky? Nedokážu udržet v hlavě, co jsem před pěti minutami dostal za úkol nakoupit v masně; jak si mám pamatovat, ze kterého telefonu jsem psal před osmi měsíci? To kvůli tomu za trest nedostanu injekci? Vážně už se tam nahoře definitivně zbláznili? Asi jo; v SMSce se píše, že registrace byla zablokována, a pokud se mi to nelíbí, můžu si zavolat na 1221. (Stát mému otci bezdůvodně blokuje přístup k očkování; tomu říkám péče o zdraví občana...) Desetiminutové čekání s doprovodem optimistické hudby je v ceně; že by zase někoho nenapadlo zajistit kapacitu call-centra? Aspoň že operátor je vstřícný. Kde je chyba, jsme se nedohodli, ale souhlasil, že požádá kolegu, aby mi registraci odblokoval. Sám to udělat nemůže; na tak delikátní operaci tam mají dedikovaného experta. Asi má dost práce; vsadím se, že zablokovali registraci kdekomu.

Odblokování má ovšem háček: ?Nejdřív budu potřebovat číslo občanského průkazu vašeho otce.? Do registrace jsem zapsal otcovo rodné číslo; k čemu potřebují ještě jeho občanku, opravdu nechápu, ale mám ji v počítači, nebudu dělat potíže. To operátor ano: ?A máte tam otce někde po ruce? Podle GDPR musím k tomu mít jeho aspoň ústní svolení...? Jsem občan nezáludný, zákonů dbalý a vůbec moula; nenapadlo mě požádat svého malého synka, aby s kolíčkem na nose poskytl do telefonu verbální souhlas. ?Otec bydlí osmdesát kilometrů odsud, to půjde ztuha; ale řeknu vám číslo na jeho pevnou linku, a on vám svolení dá. A teď si zapište tu jeho občanku, ať neztrácíme čas!? ?Ne, teď mi to říkat nesmíte, ještě nemáme jeho souhlas!? ?JÁ mám jeho souhlas bez říkání; prostě si to teď napište a o souhlas ho požádáte až potom!? Přestal klást odpor; znásilnil jsem státního úředníka číslem občanského průkazu. Tohle by Franz Kafka nevymyslel.

Volám otci: ?Prosím tě, celé je to nesmysl, ale nad ničím nepřemýšlej a udělej, co ti říkám. Bude ti volat jakýsi člověk - nepamatuju si jeho jméno - z nějakého call-centra - čertu záleží, jak se to jmenuje - a bude se ptát, jestli souhlasíš, abych mu řekl tvoje číslo občanského průkazu. Ne, občanku hledat nemusíš, já už jsem mu to číslo dal; ty prostě jen řekni - Ano, souhlasím!? Otec, který pamatuje všechny režimy Protektorátem počínaje, se nedivil ničemu; o pět minut později sdělil operátorovi své ANO a po dalších pár minutách jsem dostal SMSku, že otcova registrace byla odblokována a mám čekat na PIN2, který umožní rezervaci termínu. Až sem to bylo dost kodrcavé, ale poměrně rychlé. Bohužel tím to taky skončilo: žádný PIN2 nikdy nepřišel a celá registrace zmizela v propadlišti úřední džungle. Znova poslouchat čtvrthodinovou diskotéku na 1221 už jsem neměl sílu. Další kolo zápasu s devítihlavou saní sehrála moje matka: ta ještě předtím volala do místní nemocnice, kde jí řekli, že v případě nouze si u nich může dohodnout rezervaci po telefonu - stejně jako v únoru.

Když tam volala druhý den, dozvěděla se, že nemocnice se mezitím rozmyslela a rezervace už je možná jen přes internet. Když pak s využitím mnou pro ni rezervovaného termínu (je to k neuvěření, ale občas tady i něco funguje) dorazila do nemocnice pro injekci, přemluvila přítomnou sestru, aby internetu navzdory kuličkovým perem zapsala do sešitu termín i pro otce, který si pro svoji třetí dávku přijel o týden později na svém elektrokole. Shrnuto: z hlediska mých rodičů byla úspěšnost internetové rezervace v lednu 0%, v říjnu 50%. Pokrok vskutku dramatický; uprostřed čtvrté vlny pandemie prostě skandál.

Vy inkousti na ministerstvu, tohle myslíte vážně? Proč, prokrista, je to všechno tak strašně složité? Registrace, internet, telefon, jeden PIN, druhý PIN, píšete z jiného telefonu, volejte 1221: obrňte se trpělivostí a čekejte, právě obsluhujeme ty ostatní zoufalce; chcete-li informace o registraci, stiskněte jedničku, chcete-li rezervaci, stiskněte dvojku a jděte k čertu, stejně to celé nefunguje. Kontrolují nás, jako by se obyvatelstvu rozdávaly na příděl zlaté cihly ze státního pokladu.

Naivní ajťák by si představoval, že někde bude jedna desetimiliónová databáze, každý v ní bude mít jeden záznam se jménem, příjmením a rodným číslem nebo číslem pasu, a ke každému člověku libovolný počet záznamů typu "rodné číslo; číslo dávky; datum; Pfizer/Astra/...". Pak přijde do očkovacího centra člověk, řekne ?Já jsem Franta Novák a chci třetí dávku,? sestra u počítače zkontroluje rodné číslo v občance, od druhé dávky uplynulo osm měsíců, vyhrňte rukáv, pích, záznam do databáze, bum razítkem do očkovací kartičky, nazdar a další na řadě! Denně máme tisíce nakažených a desítky mrtvých; brzo už zase budeme nejhorší na světě; v televizi posloucháme dokola, jak se máme očkovat, a jakou na to zase vymyslíte skvělou kampaň. A když se chce očkovat zájemce z nejohroženější skupiny, vymýšlíte si pitomosti s telefonem; zdržujete s občankou (co kdybych mezitím dostal novou? sejmou mi otisky prstů?); handrkujete se, jestli se mají informace po telefonu podávat před souhlasem, po něm nebo během něho (Saturnina na vás!); a nakonec to všechno hodíte do koše a pacienta vyženete?

Dělám s počítači čtyřicet let, ale z téhle šarády mám vytřeštěné oči. Jak si s takovým galimatyášem má poradit normální člověk živící se poctivou prací? Vypadá to, že kvalifikační podmínkou pro očkování je doktorát z IT. Možná je to tajný darwinistický trik, aby přírodním výběrem přežili jen absolventi Elektrofakulty a Matfyzu. Za tohle by měli někoho zavřít.



Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS