Gamma č. 000 (MIR I.)

Ahoj všichni,
zdravím vás po ránu (nebo kdykoliv jindy se dostanete k přečtení této zprávy) a předkládám vám tímto k nahlédnutí nulté číslo vlastnoručně vyrobeného elektronického nepravidelného občasníku. Jeho obsahem budou zajímavosti z astronomie, kosmonautiky a případně čehokoliv dalšího, co mě zrovna zaujme natolik, abych si o tom s vámi chtěl popovídat. Impulsem k tomuto nápadu byla pro mě středeční přednáška Jiřího Grygara, kterou jsem shledal natolik poutavou, že ve mě vzbudila přání rozdělit se o své dojmy s ostatními případnými zájemci, kteří z časových, geografických nebo jiných důvodů neměli možnost ji také navštívit.

Občasník bude vycházet pod názvem Gamma - protože se bude objevovat stejně nepravidelně jako záblesky kosmického gamma-záření (co to přesně je gama-záření a jestli také existuje záření alfa a beta, o tom někdy později, bude-li to někoho zajímat). Bude vycházet jednou až jedenatřicetkrát měsíčně, podle toho, na kolik kosmických zajímavostí za tu dobu narazím a do jaké míry budu mít čas a náladu se s tím sepisovat - a především podle vašeho zájmu, bude-li ovšem vůbec nějaký. Průměrná délka jednoho čísla by se měla pohybovat kolem půl strojopisné stránky, abych měl čas to večer sesmolit a vy po obědě v práci přečíst. Občasník můžete kdykoliv s okamžitou platností odhlásit zasláním prázdného e-mailu s předmětem "Gamma" na adresu vydavatele; ti z vás, kteří mi po obdržení prvních pěti vydání nepošlou výslovné přání občasník dostávat i nadále, budou poté ze seznamu adresátů automaticky vyřazeni. Shledáte-li naopak jeho obsah zajímavým, neváhejte postoupit jej svým přátelům na Síti; přihlásit k odběru se může kdokoliv další.


Bude-li vás z tohoto oboru zajímat něco konkrétního, neostýchejte se zeptat. Na otázky v rozsahu amatérských znalostí zkusím odpovědět, když to čirou náhodou budu umět; bude-li se ovšem někdo vyptávat na kvantovou povahu superstrun nebo poslední stav výzkumu intermediálních bosonů, nezbyde mi, než ho odkázat do příslušných míst (na webu, například).


A nakonec to nejdůležitější: důtklivě žádám všechny adresáty, aby své případné připomínky, přání a dotazy posílali VÝHRADNĚ na moji adresu a ZA ŽÁDNÝCH OKOLNOSTÍ nepoužívali k jejich zasílání funkce "Odpovědět všem" / "Reply to all". Už tak mi tenhle týden po dvou hromadných depeších, které vyvolaly spršku všesměrových e-mailů, několik rozlícených korespondentů hrozilo rozdupáním značkového počítače.

A teď už tedy nějaké ty zajímavosti. Na začátku byla řeč o přednášce páně Grygara; ta ovšem vzhledem ke svému tématu (Astronomie v 21.století) ještě nějaký čas neztratí na aktuálnosti, a dnes se proto budu věnovat trochu žhavějšímu námětu. Tento týden po technickém zdržení dorazila na oběžnou dráhu další z dlouhé řady nákladních lodí Progress; poslední - už nepilotovaná - mise ke stanici Mir. Tento nákladní Progress už veze jen palivo pro navedení stanice do atmosféry, a na začátku března tak skončí dlouhá služba kosmického veterána osmdesátých a devadesátých let.


Stanice byla vypuštěna v roce 1986 jako nástupce dvou podstatně menších Saljutů; postupným přidáváním jednotlivých modulů dosáhla celkové hmotnosti 140 tun - až dosud nejtěžší těleso sestavené na oběžné dráze - a svoji plánovanou životnost nakonec překročila o víc než pět let. Stanice Mir - dnes už výrazně zastaralá a technicky nespolehlivá - před patnácti lety definitivně odstartovala novou etapu kosmonautiky: éru trvalého osídlení oběžné dráhy. Po pionýrských letech prvních kosmonautů v první polovině šedesátých let, po dobrodružných měsíčních misích programu Apollo a mezihře krátkodobých stanic Skylab a Saljut se Mir stal běžcem na dlouhou trať a hlavním tažným koněm sovětské kosmonautiky. Jeho význam vynikal ve srovnání se stavem amerického kosmického programu: koncem sedmdesátých let Američané ztratili stanici Skylab (jež v důsledku ?nafouknutí? zemské atmosféry nečekaně aktivním Sluncem klesala do hustých vrstev ovzduší rychleji, než se předpokládalo, a opožděně vyvinutý raketoplán už ji nestihl vytáhnout nahoru do bezpečí) a od roku 1973 až do loňska tak déle než čtvrt století neměli žádnou možnost dlouhých letů, protože raketoplán nemůže zůstat na oběžné dráze déle než dva týdny.


Za této situace přinášel neúnavně obíhající Mir neocenitelnou sklizeň zkušeností z dlouhodobých expedic. Modernizované nosné rakety Proton byly během tehdy už prakticky sériové výroby doladěny na spolehlivost blížící se linkovému letadlu a sovětská kosmonautika byla na vrcholu svých sil. Stanice zažila úpadek sovětské moci (jeden nešťastník nahoře kroužil déle než rok jako na kolotoči soudného dne, zatímco se dole pod ním rozpadal Sovětský svaz, a trvalo několik měsíců, než se v prošustrované státní kase našly peníze na start lodi, která by ho vysvobodila z jeho nebeského osamění, takže vesmírný maratónec poprvé v historii přistál v jiném státě, než ze kterého vzlétl) a v devadesátých letech pak Mir, poslední kosmický produkt studené války, hostil řadu západních kosmonautů, když zejména Američané pravidelně využívali příležitosti okusit opět dlouhodobý pobyt ve vesmíru. NASA na Miru oceňovala zejména možnost získávání zkušeností při řešení neplánovaných mimořádných situací, kterých byla v posledních letech celá řada, od drobných výpadků elektrického a řidicího systému až po šťastně přečkanou srážku se zásobovací lodí (vůbec první kolize s pilotovanou stanicí na oběžné dráze).


Ale pro dnešek už je to povídání o hodně delší, než jaká by měla být obvyklá dávka, a tak pokračování příště.

Informační servis:
V pondělí 29. ledna v 1830 se na pražské hvězdárně v Ďáblicích promítají filmy o Apollu 10 a 11; pamětníci mohou zavzpomínat na vzrušení největšího dobrodružství 20. století a pro mladší zájemce o kosmonautiku, kteří to nezažili v přímém přenosu, jsou tyhle filmy takříkajíc ?povinnou četbou?. Příjemné prostředí, vlídný personál, mírné ceny a z kopečku nad Ďáblicemi zajímavá vyhlídka na severní okolí Prahy.