Gamma č. 009 (MIR VII.)

(včera mě zrádně opustil redakční řidič, musel jsem řídit sám, a odpovědi na otázky budou tedy až zítra)

Minulý týden proběhla na oběžné dráze poslední kritická operace: spojení nákladního Progressu - ?kosmického tankeru? - se stanicí, kterou už tou dobou postihovaly stále častější výpadky řídicího systému a občasná ztráta prostorové orientace. Po úspěšném kontaktu mohla být zrušena pohotovost poslední záložní posádky, která byla na Bajkonuru připravena odstartovat k havarijní misi.

Mir má zahájit svůj sestup do atmosféry 6. března, kdy jeho manévrovací motory dlouhým zážehem sníží oběžnou rychlost. Stanice pak začne klesat ze své dráhy ve výšce necelých 300 km do hustších vrstev atmosféry, které ji zbrzdí ještě víc a nakonec ji uvedou do strmého pádu. Při následném prudkém ohřevu se nejprve utrhnou sluneční panely, celá konstrukce se rozžhaví a ve výšce asi sto kilometrů se začne rozpadat na jednotlivé moduly. Většina z původních 140 tun pak shoří a vypaří se; i tak ovšem do jihozápadního Pacifiku napadá asi čtyřicet tun železa ve formě deště rozžhavených trosek různé velikosti.


O likvidaci stanice se mluví už delší dobu; když se někdy před rokem Západ zdráhal poskytnout další prostředky na její provoz, činitelé ruského kosmického výzkumu rozpačitě krčili rameny a říkali cosi jako ? ?no jo, ona ta stanice občas už přestává být ovladatelná, taky by se mohla zřítit neřízeně, dráha vede přes Londýn, Paříž a Řím, peníze na vyslání lodi s palivem pro řízený zánik nemáme, a tak my teď vlastně nevíme, co s tím budeme dělat...? Po takových řečech se obvykle na Západě nějaké peníze našly, zejména při vzpomínce na Saljut 1, kterému někdy v polovině sedmdesátých let došlo palivo pro manévrovací motorky; než mohla být vyslána zásobovací loď, stanice se zřítila do horské oblasti Argentiny, a když se místní bača večer vrátil s ovcemi z pastvy, našel místo své salaše hromadu rozmetaného dřeva smíchaného s pár tunami ohořelého šrotu.


Rusové pro tento rok požadovali na udržování Miru dotaci 250 M$; to může na první pohled vypadat jako hodně peněz, ale v Rusku by se v rámci téhle sumy pořídily navíc ještě dva starty posádek k Miru, zatímco v Americe takový pakatel nestačí ani na jeden celý start raketoplánu.


Máme tedy želet zániku letité stanice? Mir si už zajistil čestné místo v historii kosmonautiky; žádná jiná základna nehostila na své palubě tolik návštěvníků, žádná nevydržela v provozu tak dlouho a nepřestála tolik dramatických situací. Teprve Mir umožnil skutečně dlouhodobé lety, a je jen symbolické, že s jeho zánikem definitivně končí pionýrská éra národních kosmických programů. (Na tom nic nemění skutečnost, že Číňani připravují snad někdy na podzim start vlastního kosmonauta; až se čínské posádky trochu rozkoukají po oběžné dráze, stejně rychle zjistí, že jim nezbyde nic jiného, než se přidat k té mezinárodní partě na ISS.) O Miru se dá říct, že se ctí splnil své historické poslání; jeho další údržba, byť na západní poměry stále ještě relativně levná, by byla čím dál dražší a nebezpečnější. Američané si na jedné straně pochvalovali, že Mir je pro jejich kosmonauty neocenitelný jako úžasně realistický trenažér nouzových situací, zároveň ale Rusům vyčítali, že jim kvůli starostem o Mir nezbývají peníze a čas na vývoj modulu Zvezda pro mezinárodní kosmickou stanici (ISS), který se do loňska neustále opožďoval. Teď se tedy Rusové budou moci konečně plně soustředit na výstavbu mezinárodní stanice. Jejich účast je klíčová, protože žádná jiná velmoc nemá k dispozici tak spolehlivé, levné, sériově vyráběné a na dnešní dobu poměrně výkonné raketové nosiče Sojuz a Proton (nosnost 7.5 a 25 tun na nízkou oběžnou dráhu).