Poutníci ke hvězdám

* Gamma č. 028 (Poutníci ke hvězdám (III.))

Vydáno dne 31. 01. 2006 (2732 přečtení)

Poutníci ke hvězdám (III.) - mise Voyager (1.)

Dvě sondy Voyager odstartovaly z mysu Canaveral v těsném závěsu v létě 1977: nejprve 20. srpna Voyager 2 a po něm 5. září následoval Voyager 1, letící po rychlejší, kratší dráze. Obě sondy byly vyneseny raketou Titan Kentaur a vypuštěny na dráhu vedoucí k Jupiteru a Saturnu. Dráha Voyageru 2 byla navržena tak, aby ponechávala možnost pokračovat k Uranu a Neptunu, přestože se s touto variantou původně nepočítalo a z finančních důvodů se plánoval pouze blízký průlet kolem obou nejbližších obřích planet.

Jupiter se svými měsíci


Obě sondy jsou identické a jsou vybaveny podobnou sadou přístrojů jako Pioneery - televizní kamery, infračervené a ultrafialové sensory (v Pohledech do mikrosvěta si brzo řekněme, co to je), magnetometry, detektory plasmatu a čidla kosmických paprsků a nabitých částic.


Stejně jako Pioneery ani Voyagery nebyly vybaveny slunečními panely, protože jejich vysoká rychlost je brzo přivedla do vzdáleností, kde už je sluneční záření příliš slabé. Elektrický proud získávají pomocí radioizotopických termoelektrických generátorů, které převádějí na elektřinu teplo získané rozpadem plutoniových článků.


Komunikace se sondami probíhá pomocí Deep Space Network (DSN - Rádiová síť pro hluboký vesmír), jejíž anténní stanice jsou umístěny v Mojavské poušti v Kalifornii, ve Španělsku nedaleko Madridu a v Austrálii u Canberry (až budeš mít cestu do Tidbinbille, Wendy, můžeš se tam po nich poohlédnout). Jak se Země otáčí, tři stanice si obě družice mezi sebou postupně předávají. Celý projekt řídí proslulá kalifonská Jet Propulsion Laboratory (JPL - Laboratoř tryskového pohonu).


K Jupiteru obě sondy přiletěly po dvou letech už ve správném pořadí podle svého číslování: nejprve 5. března 1979 Voyager 1 a 9. července 1979 po něm Voyager 2. Okolo Saturnu obě sondy proletěly ve stejném sledu 12. listopadu 1980 a 25. srpna 1981 (pomalejší Voyager 2, jak je vidět, se tou dobou už začal za jedničkou výrazně opožďovat). Při svých průletech kolem obřích planet obě sondy získaly revoluční záběry Jupitera, Saturna a jejich měsíců a prstenců (podrobnosti si povíme později v seriálu o blízkém vesmíru).


Oba Voyagery byly navrženy tak, aby vydržely v činnosti pět let, ale poté, co úspěšně bez jediné závady splnily své úkoly, vědci a technici v JPL nemohli odolat nabídnuté možnosti k prodloužení mise. Bylo rozhodnuto využít vzácného geometrického uspořádání Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, které nastává jednou za 175 roků a umožňuje rychlý průlet sluneční soustavou - Grand Tour - bez velké spotřeby paliva. Každá z planet zakřiví dráhu sondy během jejího průletu a navíc ji ještě silně urychlí. Pomocí tohoto manévru byla celková doba letu k Neptunu zkrácena z 30 let na 12.


Během letu byly obě sondy pro potřeby prodloužené mise přeprogramovány tak, aby energie při snížené spotřebě vydržela o mnoho let déle. Zároveň bylo na dálku zmodernizováno navigační programové vybavení a software pro záznam a přenos obrazu; jednalo se tedy o nejvzdálenější "upgrade" v historii výpočetní techniky.

(pokračování příště)

Přiložené fotomontáže NASA ukazují jednak Jupitera s jeho rodinou galileovských měsíců - Io, Europa, Ganymede, and Callisto (viděno směrem od Jupitera k pozorovateli), a dále Saturna s jeho největšími měsíci - Dione, Tethys, Mimas, Enceladus, Rhea a Titan.

Saturn se svými měsíci




Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS