Měsíční dobrodružství

* Gamma č. 049 (Měsíční dobrodružství (V.))

Vydáno dne 08. 02. 2006 (4027 přečtení)

Měsíční dobrodružství (V.), počátky raketových letů (I.) - německá střela V1


Redakční poznámka

Jak jste si asi všimli, dnešní vydání Gammy k vám výjimečně přichází z nezvyklé adresy. Firma, u níž mám to potěšení pracovat, je sice v mnoha ohledech mimořádně velkorysá, na druhé straně však netoleruje využívání své elektronické pošty k posílání vzkazů zabývajících se sexem, násilím nebo zbraněmi - a tomu třetímu ze zmíněných témat se v příštích dvou číslech Měsíčního dobrodružství nevyhneme. Vzhledem k tomu, že se jedná o téma čistě historické, by to možná i prošlo, ale není třeba zbytečně dráždit hada bosou nohou. Přestože budu občas odesílat Gammu z této své soukromé schránky, veškeré otázky a připomínky mi prosím nadále posílejte na původní adresu.



Střela V1(klikni) Startovací rampa(klikni)



Zbyněk:

Zaujala mě Tvoje zmínka o druhé světové válce [Gamma033], kdy nemohl být astronom německého původu odveden do armády - oprášil jsi v hlubinách mé paměti zájem o období z let 1939-1945. Myslíš, že bys občas mohl pustit do éteru nějakou informaci ohledně věcí, které nebyly nikdy příliš publikovány?


Tohle téma už sice dost vybočuje z původního rámce Gammy, který bych rozhodně chtěl aspoň přibližně zachovat, ale příležitostně si tady jistě můžeme povědět o některých méně známých, technicky nebo jinak zajímavých operacích druhé světové války. Jedna z nich bude zmíněna už v tomto čísle.


První rakety pro slavnostní ohňostroje vyráběli už staří Číňané, ale v Evropě se raketovým pohonem začal jako první vážně zabývat teprve Konstantin Ciolkovskij, který na konci devatenáctého století v zapomenutém zapadákově zaostalého carského Ruska položil teoretické základy kosmické dopravy. Mezi nejdůležitější výsledky jeho práce patří rovnice

F = m . Ve + (Pe - Pa) . Ae

udávající sílu F působící na raketu, z níž za sekundu vyletí m kilogramů plynů rychlostí Ve, přičemž (Pe - Pa) je rozdíl tlaku ve spalovací komoře a v okolí rakety a Ae je průřez trysky.


Laici se někdy domnívají, že startující raketa se pohybuje vzhůru díky tomu, že plyny ženoucí se z trysky se opírají o okolní atmosféru. To by ale znamenalo, že ve vzduchoprázdnu by se raketa pohybovat nemohla, což, jak už víme, není pravda. Z Ciolkovského rovnice je jasně vidět, že vnější tlak (v rovnici Pa) účinnost raketového pohonu naopak snižuje (nehledě k tomu, že tlak atmosféry snižuje i rozhodující faktor pohonné síly - výstupní rychlost plynů Ve - což ze samotné rovnice není přímo patrné).


Na začátku dvacátého století začal v Americe Robert Goddard experimentovat s malými prachovými raketami a po první světové válce úspěšně vyzkoušel první raketu na kapalné palivo; ve dvacátých letech v Německu Hermann Oberth vydal svou doktorskou práci o kosmických letech, v roce 1929 byla založena Německá společnost pro kosmické lety a v roce 1938 Wehrmacht převzal řízení německých raketových experimentů.


Tady se na chvíli zastavíme, protože tento vývoj přinesl první praktické využití reaktivního pohonu - byť bohužel samozřejmě vojenské, jak to v technice často bývá. Pro názornost a historickou zajímavost se zároveň podíváme na oba typy německých "tajných zbraní", jejichž způsob pohonu je často chápán nepřesně.


Takzvaná V-1 (technicky správněji označovaná tovární specifikací Fieseler Fi-103) nebyla raketa, ale bezpilotní okřídlená střela s plochou dráhou letu a tryskovým pohonem. Nejednalo se ovšem o tryskový pohon v dnešním slova smyslu, protože "létající bomba" neměla žádnou rotační turbínu. Místo toho byla vybavena takzvaným pulsačním motorem, kde se vzduch stlačil a zahřál na vysokou teplotu vstupem do zužující se trysky. Pak se vpředu zavřela záklopka, do komory bylo vstříknuto palivo a zažehnuto; spálená směs vyšlehla z trysky a poskytla pohonný impuls a celý cyklus se znovu opakoval.


Start byl prováděn pomocí parního katapultu (stejnou metodou, jaká se dodnes používá na letadlových lodích) z šikmé rampy, na jejímž konci střela získala rychlost 320 km/h. Poté vystoupala do výšky asi 3 km a během následného letu rychlostí kolem 650 km/h jednoduchý autopilot udržoval stálou výšku a kurs. Když vrtulka na špici trupu poháněná vzdušným proudem odměřila předem nastavený počet kilometrů (maximální akční rádius byl 240 km), koncový spínač vypnul motor a nastavil kormidla na střemhlavý let. (Londýňané se rychle naučili, že dokud slyší vysoko nad sebou typické "puf-puf-puf" pulsačního motoru, žádné nebezpečí nehrozí; jakmile však tento zvuk náhle ustal, na útěk do nejbližšího krytu zbývalo nějakých dvacet sekund.)


Takto řízená zbraň, která nebyla vybavena automatickou navigací ani dálkovým ovládáním, mohla být použita jen pro nepřesné a v podstatě náhodné bombardování tak rozsáhlého cíle, jako byl Londýn (koncem roku 1944 byly pomocí V-1 s omezeným účinkem ostřelovány také spojenecké zásobovací linie v belgickém přístavu Antwerpy). Němečtí agenti v Londýně sledovali dopady jednotlivých V-1 odpalovaných z francouzského pobřeží a podávali o nich hlášení, na jejichž základě obsluhy odpalovacích ramp korigovaly nastavení vzdálenosti a kursu dalších vypouštěných střel. V Abwehru však nevěděli, že Britové během války pochytali téměř všechny jejich špióny a "obrátili" je proti Němcům (volba mezi oprátkou a spoluprací s novými pány byla jednoduchá). Tito "dvojití agenti" pak hlásili do Francie ne to, co viděli, ale co jim bylo nařízeno jejich britskými řídicími důstojníky, kteří nenápadným zkreslováním údajů o dopadech střel začali pomalu posouvat těžiště bombardování mimo centrum Londýna. To ale způsobilo nečekaný problém, když se v kabinetu rozpoutal prudký spor o to, je-li morální, aby vládní úředníci svévolně rozhodovali, kdo bude ušetřen bombardování a do kterých čtvrtí (logicky okrajových, tj. chudších) dopadne smrtící úder. Nakonec musel zasáhnout sám Winston Churchill, který prohlásil, že záleží jedině na tom, bude-li počet obětí v konečném součtu nižší. Nebylo to ostatně první takové tvrdé rozhodnutí; zásada nutnosti v dané chvíli vědomě obětovat lidské životy na jednom místě v zájmu jejich záchrany ve větším počtu jinde nebo v budoucnu byla přijata už na začátku války při německém náletu na Coventry i později během příprav k invazi, nemluvě o neúprosných pravidlech, kterými se řídila organizace námořních konvojů a leteckých bombardovacích svazů.


Proti "létajícím bombám" byla ovšem vedena i velmi účinná aktivní obrana, která zahrnovala zničující nálet RAF na vývojové středisko v Peenemünde v roce 1943 a trvalé bombardování všech odpalovacích ramp ve Francii (Němcům se naštěstí v červenci 1944 nepodařilo zahájit vzdušnou ofenzívu dřív než pět týdnů po spojenecké invazi do Francie, díky čemuž byly invazní síly soustřeďující se v jižní Anglii ušetřeny určitě ne zničujícího, ale přesto mimořádně nepříjemného úderu). Byla instalována síť pobřežních protileteckých baterií a balónových baráží kolem Londýna, posílena stíhací obrana a vyvinuta nová taktika stíhacích pilotů, kteří brzo zjistili, že ostřelování bezpilotního letadla obsahujícího 850 kilogramů brizantní trhaviny je z krátké vzdálenosti dost nezdravé, a naučili se proto poněkud riskantnímu, ale efektnímu manévru: po těsném přiblížení v souběžném letu podsunuli křídlo stíhačky pod ocas letící střely a nadzvednutím svého křídla pak nasměrovali střelu do moře, když její autopilot už tak rychlou změnu úhlu náběhu nedokázal vyrovnat.


Díky všem těmto opatřením se z 9300 střel odpálených během 80 dní trvající ofenzívy dostalo nad Londýn 2400 létajících bomb. Oběti na životech a hmotné škody byly velmi těžké, ale přesto mnohem nižší, než nepřítel doufal.


Fi-103 létající v malé výšce podzvukovou rychlostí (během letu 650 km/h, ve fázi závěrečného sestupu 800 km/h) byla v podstatě primitivním předchůdcem dnešních křižujících střel. Její pulsační motor od té doby už nebyl použit, protože ještě během války byl na obou stranách vyvinut sice mnohem složitější, ale zároveň daleko účinnější proudový motor založený na použití rotační spalovací turbíny.

(pokračování příště)

Na přiložených obrázcích je vidět "rentgenový" nákres Fi-103 a fotografie odpalovací rampy.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS