Gamma č. 050 (Pražské povstání - mýty a skutečnosti)

Už posledně jsem na tomto místě řekl, že chci zachovat charakter Gammy jako převážně astronomicko-kosmonauticky orientovaného listu, s příležitostnou odbočkou k volně souvisejícím technickým zajímavostem a (v reakci na nedávnou žádost) jen občasnou zmínkou o méně známých událostech z období 2. světové války. V těchto dnech si však opět všeobecně připomínáme výročí natolik významné a zároveň kontroverzní, že mi to nedá, abych k němu neučinil krátkou poznámku.

Konec druhé světové války je téma, které u nás bylo zamlžováno už od samého začátku, a změna k lepšímu, k níž v tomto ohledu došlo za posledních deset let, je natolik nedostatečná, až mi občas připadá, že pořád platí starý aforismus o Československu jako zemi s nepředvídatelnou minulostí. [Označení našeho bývalého státu tady používám už jen v geografickém, nikoliv politickém smyslu.] Už se zase historické ukazatele otáčejí o sto osmdesát stupňů, přepisují se výročí a rádoby originální sprejeři se hrdinně zviditelňují natíráním pomníků na růžovo, když už je to bez rizika. Aniž bych si činil nárok na úplnost, pokusím se tady připomenout několik skutečností, na které se už možná trochu zapomíná.


Přestože jsme srdcem Evropy (když to neslyší Švýcaři) a rádi opakujeme Bismarckova slova o tom, že ?Kdo ovládá Prahu, ovládá Evropu?, pravda je taková, že s osvobozením Čech ve spojeneckém velitelství ani v hlavním stanu Rudé armády nikdo zvlášť nepospíchal a nebyly k tomu připraveny žádné konkrétní plány. Ve Varšavě proběhlo v létě 1944 krvavé povstání, během něhož bylo město úplně zničeno (za ostentativního nezájmu sovětských vojsk na opačném břehu Visly o osud prozápadních povstalců), o Budapešť Rudá armáda v zimě svedla s elitními jednotkami SS čtyřměsíční zuřivou bitvu plnou dramatických zvratů, o Vídeň se na přelomu března a dubna bojovalo měsíc, a osvobození Paříže americkými tankisty na opačné straně kontinentu v srpnu 1944 bylo nejslavnějším okamžikem západního tažení, následováno triumfálním vstupem britské armády do Bruselu v listopadu téhož roku. Ale o Prahu se na jaře 1945 nikdo nestaral; jestli existovalo nějaké jednotlivé město, na které se tehdy soustřeďovala pozornost všech, pak to byl Berlín, poslední úkryt zločinecké bandy, symbol všeho zla.


Na podzim 1944 ještě bylo nejisté, komu připadne tato poslední trofej; potom však Montgomeryho tankisté utrpěli krutou porážku při pokusu o dobytí mostů přes dolní Rýn v holandském Arnhemu a v následující zimě se Američané během německé protiofenzívy v belgických Ardenách dostali do tak vážné situace, že museli požádat Stalina, aby uspíšením začátku viselsko-oderské operace donutil Němce uvolnit tlak na západní frontě. Když se uragán sovětské lednové ofenzívy přehnal Polskem, zanechávaje za sebou rozmetané trosky Wehrmachtu, na začátku února už předvoj Rudé armády překročil Odru necelých 200 km od Berlína, zatímco Spojenci se teprve blížili k Rýnu a k německému hlavnímu městu to měli třikrát dál. V té chvíli už bylo jasné, že Berlín připadne do sovětské operační zóny, a nic na tom nezměnilo ani sporné Stalinovo rozhodnutí dočasně obrátit Žukovovy armády stojící na Odře k severu, aby před ztečí Berlína nejprve zlikvidovaly odříznuté německé pomořanské uskupení v severním Polsku, které podle Stalinova názoru ohrožovalo pravé křídlo 1. a 2. běloruského frontu (viz známý telefonní rozhovor ze začátku února - Stalin: ?Co právě teď děláte, soudruhu Žukove?? Žukov: ?Zabývám se přípravou útoku na Berlín, soudruhu Staline!? Stalin: ?Tím se zabýváte zbytečně. Na berlínské frontě přejděte do obrany a připravte operaci ke zničení pomořanské skupiny!? Žukov s tím už tehdy nesouhlasil a po zbytek života tvrdil - dost možná právem - že kdyby ho byl Stalin pustil spolu s Rokossovským a Koněvem rovnou na Berlín, válka v Evropě mohla skončit v březnu; na druhé straně, pokud by Němci v Pomořanech dokázali během berlínské ofenzívy zorganizovat rázný protiúder do boku 2. běloruského frontu - což skutečně plánovali, a v takových operacích byli zběhlí - závěrečné tažení mohlo být ještě hodně dramatické).


Velitel britských pozemních sil maršál Montgomery byl i tehdy stále přesvědčen, že dokáže dobýt Berlín dřív než Rusové, dostane-li veškerou potřebnou podporu. Vrchní velitel spojeneckých expedičních sil v Evropě americký generál Eisenhower však namítal, že by to mělo za následek vytvoření zranitelného koridoru vedoucího severním Německem k Berlínu a zastavení postupu na všech ostatních směrech: ?Berlín je politickým, nikoliv vojenským cílem; mým úkolem je co nejrychleji skončit válku, a toho se nejlépe dosáhne obsazením průmyslových center v Porýní, Bavorsku a středním Německu, nikoliv dobýváním prestižních geografických bodů.?


Naopak Stalin přisuzoval Berlínu prvořadou důležitost (ač Eisenhowerovi vytrvale tvrdil opak), a když během února a března Žukov s Rokossovským rozdrtili pomořanskou skupinu, byly zahájeny spěšné přípravy k co nejrychlejšímu útoku na Berlín. Zatímco Žukovův 1. běloruský front měl útočit čelně z kostřínského předmostí na západním břehu Odry, nějakých 60 km východně od Berlína, Rokosovského 2. běloruský front měl obejít Berlín ze severu a západně od něj se setkat s útočným hrotem Koněvova 1. ukrajinského frontu, postupujícího po jižním okraji Berlína, vlevo od Žukova. Tím měl být Berlín úplně odříznut; jakmile se obkličovací kruh uzavře, berlínská posádka bez ohledu na délku svého odporu ztratí poslední naději, že by se mohla vzdát Američanům, kteří se už tou dobou od západu blížili k Labi. (K berlínské operaci neodlučně patří scénka z moskevského hlavního stanu, kdy Stalin před přihlížejícím Žukovem a Koněvem rozvážně vyznačoval na mapě rozhraní mezi jejich fronty, a ve chvíli, kdy už se zdálo, že další pokračování hranice dále na severozápad znemožní Koněvovi postup do centra města, Stalin náhle tužku zvedl a nechal čáru nedokončenou, se slovy - ?Nu, uvidíme, jak se situace vyvine...? Oba maršálové, kteří se neměli zrovna v lásce a často spolu soupeřili, správně pochopili, že Stalin mezi nimi právě vyhlásil socialistickou soutěž o dobytí Reichstagu; a pro úplnost dodejme, že nechybělo mnoho a chytře taktizující Koněv i přes mnohem nevýhodnější výchozí postavení tento makabrózní závod nakonec málem vyhrál.)


16. dubna vyrazily dva fronty (Žukov a Koněv) do útoku na Berlín; o tři dny později se na severu přidal Rokossovskij a 25. dubna se Američané setkali s Rusy na Labi v Torgavě severně od Drážďan. Berlínská operace přes zuřivý odpor obránců probíhala v podstatě podle plánu a 2. května po dvoutýdenní krvavé bitvě město kapitulovalo. Mezitím Pattonova 3. armáda pronikla do západních Čech a přiblížila se k Plzni (američtí vojáci, kteří půl roku bojovali v Německu, kde měli přísně zakázáno stýkat se s civilisty nedůvěřivě vyhlížejícími ze svých domovů, byli najednou zaskočeni bouřlivým uvítáním jásajícími davy v osvobozených městečkách české Šumavy). Německé jednotky v Holandsku kapitulovaly 4. května (po německé pohrůžce zaplavením země zničením mořských hrází se Spojenci na podzim 1944 zastavili v jižním Holandsku a po dohodě s německým velením po zbývajících šest měsíců jenom letecky shazovali obyvatelstvu potraviny) a v Remeši začínaly přípravy pro podepsání kapitulace německých ozbrojených sil, ke které mělo dojít 7. května.


Taková byla situace v Evropě 5. května ráno; anglo-americké jednotky už v podstatě bez odporu postupovaly Německem a Rakouskem k dohodnuté linii dotyku s ruskými vojsky, 2. ukrajinský front vybavený převážně nemobilní technikou zvolna postupoval od Brna do Čech a v Berlíně odpočívali k smrti unavení rudoarmějci, kteří přežili peklo dvanácti dnů nepřetržitých pouličních bojů. Všichni předpokládali, že během dvou dnů nastane klid zbraní a německé jednotky ve středních Čechách se už vzdají bez boje. Místo toho přišla dopoledne zpráva o pražském povstání, začínajících bojích ve městě a rozhlasovém volání o pomoc.


Partyzánská aktivita spřáteleného obyvatelstva byla bojujícími armádami vždycky vítána, ale spontánní městská povstání byla většinou generály osvobozeneckých vojsk přijímána s nelibostí, protože obvykle přinášela víc komplikací než užitku. Rusové během bojů na vlastním území v širokém měřítku využívali početných centrálně řízených partyzánských oddílů k účinnému rozvracení německého týlu; podobně povstání francouzských maquistů v předvečer vylodění v Normandii, zahájené na předem připravený pokyn spojeneckého velení, zpřetrhalo německé komunikace, zpomalilo přísun posil a významně přispělo k úspěchu invaze.


Jinak to ale bylo s rebeliemi ve velkých městech. Když se Rudá armáda v létě 1944 přiblížila k Varšavě, vůdci prozápadního odboje rozpoutali povstání, aby předešli instalaci promoskevské komunistické vlády. Stalinova vojska pak z protilehlého břehu Visly s nezájmem sledovala, jak Němci postupně drtí polské obránce, zatímco spojenecké bombardéry létající přes půl kontinentu se jim pokouší shazovat zásoby a munici. Povstání bylo krvavě potlačeno a Rudá armáda osvobodila zničené město až v lednu příštího roku, když ho obešla z obou stran a vstoupila do něj po ústupu německých vojsk.


Když v srpnu 1944, krátce po neúspěchu varšavského povstání, postupovaly britské a americké armády Francií, Eisenhower byl rozhodnut odkládat osvobození Paříže, jak jen to půjde. Věděl, že jakmile jeho vojáci vstoupí do města, bude si muset vzít na starost zásobování dvou miliónů jeho obyvatel, a americkým dopravním liniím, už tak do krajnosti přetíženým, přibude další těžké břemeno. Měl v úmyslu obejít Paříž z obou stran, aby až do poslední chvíle ponechal odpovědnost za její zásobování na Němcích a aby se tak zároveň vyhnul nákladným pouličním bojům. Když pak navzdory opakovanému naléhání spojeneckého velení k zachování klidu vypuklo v Paříži povstání, Eisenhower byl postaven před dilema s předem jasným výsledkem. ?Když si to svoje zatracený povstání spískali, tak ať si ho taky sami vyžerou!? odsekl tehdy temperamentní Patton, ale všem bylo jasné, že Paříž nesmí být ponechána napospas Němcům, aby ji potkal osud Varšavy. Velitel francouzské tankové divize generál Leclerc na de Gaullův rozkaz bez Eisenhowerova vědomí vyrazil na pomoc hlavnímu městu a vrchnímu veliteli nezbylo, než se smířit s nevyhnutelným. Generál Joe Collins vydal svým tankistům slavný rozkaz - ?Put the show on the road and get the hell into Paris!? [Roztočte ten cirkus a jeďte jak čerti na Paříž!] a 25. srpna projížděly americké tanky po elysejských polích.


Mnoho starostí nadělalo svým ruským spojencům i nepřesně načasované Slovenské národní povstání; dukelská operace, která měla vytvořit průchod přes hřeben Karpat, se v terénu naprosto nevhodném pro ofenzívu změnila ve vleklý poziční masakr a izolovaná povstalecká armáda se navzdory pokusům o letecké zásobování nakonec musela stáhnout do hor.


A teď tedy nakonec Praha: povstalci zablokovali jediný železniční uzel ve střední části země, přes který mohly německé jednotky ustupovat do vytouženého amerického zajetí, a krvavá konfrontace byla nevyhnutelná. Patton naléhal na vrchního velitele, aby dal jeho tankistům zelenou k postupu do Prahy, na jejíž západní okraj už pronikly jeho hlídky. Eisenhower však neměl na vybranou; v sázce bylo mnohem víc než otázka, čí tank bude po válce stát na podstavci na Smíchově. Spojenecký Sbor náčelníků štábů kategoricky trval na tom, že nesmějí být ohroženy vztahy se Stalinem, který slíbil, že do tří měsíců po skončení války v Evropě udeří proti Japonsku. V době, kdy v Čechách rozkvetly příslovečné šeříky, v Tichomoří vrcholily boje o Okinavu, nejkrvavější řež, jakou Američané za celou válku zažili, bitva, která rozsahem a zuřivostí předčila dokonce i strašlivý zápas o Iwodžimu. Atomová bomba byla ještě skryta za oponou budoucnosti a náčelníci štábů věděli, že v listopadu je čeká operace Olympic - invaze do Japonska. Po zkušenostech z předchozích bojů nikdo nepochyboval o tom, jak budou Japonci bojovat na domácí půdě; vojenští plánovači prohlásili, že boje neskončí dřív než v lednu 1946 a americké ztráty během kampaně na japonských ostrovech překročí milión mužů. A k tomu všemu bylo známo, že v Mandžusku (severovýchodní Čína) vyčkává miliónová japonská pozemní armáda; ve spojeneckých štábech nikdo neměl představu, jak takovou sílu v dohledné době porazit bez účasti Rudé armády.


Když Stalin striktně odmítl Eisenhowerovu žádost o souhlas k posunu demarkační čáry (se zdůvodněním, že pražská operace už je v běhu a hrozí promíchání ruských a amerických vojsk, chaos a vzájemné ostřelování), všechno bylo jasné. Politici a velitelé učinili svá rozhodnutí a teď už bylo jen na prostých vojácích (někteří z nich došli do Berlína po třech letech až od Stalingradu), aby po zoufale krátkém odpočinku na berlínských předměstích ještě naposledy nastartovali své ocelové stroje otlučené střelami a vyrazili do další cizí země na jihu; když s úlevou oslavili konec bojů a oddychli si od smrtelného nebezpečí, ještě jednou museli vyrazit do války. Tři dny a tři noci se hnali Rybalkovovi a Leljušenkovi tankisté po německých pláních, přes krušnohorské průsmyky a mezi severočeskými vrchy; tři dny bojovali bez odpočinku, bez zastavení mezi jásajícími obyvateli osvobozených měst: ?Kupředu, na Prahu!? poháněli je dnem i nocí velitelé. Izolované skupiny Němců byly obcházeny, aby je zlikvidovaly jednotky druhého sledu; hrůzná scenérie živých koster v osvobozeném koncentračním táboře Terezín byla ponechána pěchotě a týlovým jednotkám, protože tanky se nesměly zastavit. Když generál Leljušenko, postupující na Prahu od Slaného, zjistil, že jeho první sled není dost silný k tomu, aby rychle vyhnal Němce z Prahy a předešel ničivým pouličním bojům, porušil všechna pravidla a uchýlil se k neslýchané válečné lsti: mezi každé dva tanky nechal zařadit dva nákladní automobily a dal rozkaz, aby noční kolona postupovala na Prahu s naplno rozsvícenými světly. (?Jestli to špatně dopadne, půjdete před válečný soud,? řekl mu Koněv.) Německý průzkum vzápětí ohlásil nedohlednou tankovou kolonu postupující od severozápadu a německé jednotky začaly Prahu v panice opouštět, aby byly vzápětí zlikvidovány dalšími ruskými jednotkami v otevřeném terénu západně od města.


Po právu je přiznávána velká zásluha za záchranu Prahy Vlasovcům, sovětským zajatcům, kteří pod hrozbou smrti hladem byli donuceni vstoupit do kolaborantských jednotek, jež však nikdy nebyly nasazeny na frontě a jejich jedinou bojovou akcí bylo rázné vystoupení proti Němcům v květnových dnech v Praze. Jejich vlastní osud je ztělesněním tragédie války, umocněné zápasem fanatických ideologií: po bojích na ruské frontě, nepředstavitelných útrapách zajetí, bojích v Praze a spěšném ústupu k Američanům byli nakonec předáni sovětským úřadům, které je jako zrádce nechaly nemilosrdně zlikvidovat (Američané nemohli odmítnout jejich vydání nejen z politicko-strategických důvodů, ale i proto, že v Sovětském svazu se nacházela řada jejich vlastních letců a dalších příslušníků ozbrojených sil, které tam zavály válečné události, a jejichž vydání Sověti podmiňovali návratem Vlasovců.)


Přesto není pravda, co se někdy říká, že ruské tanky vstoupily do města už osvobozeného; skutečnost, že se už Němci z Prahy stahovali na západ v předtuše blížící se porážky, neznamená, že bylo dobojováno. Ještě osmého května Němci prováděli hromadné popravy na Masarykově nádraží i na jiných místech; Leljušenkovy a Rybalkovovy tanky si musely cestu do města tvrdě probojovat, řada ruských tankistů zahynula během postupu do centra a na periferii Smíchova se bojovalo ještě na sklonku dne. I první tank, který vjel do Prahy a jejž si vyžádali vděční radní, nemohl být vystaven na piedestalu, protože byl zničen protitankovou střelou a jeho posádka se zařadila mezi poslední oběti války. To není obraz města už osvobozeného; to jsou scény z povstání, které čeká na závěrečnou, rozhodující pomoc proti sice ustupujícím, ale stále ještě silným okupantům.


K tomu všemu pak přistupují sebeomluvné mýty o tom, jak nás na Jaltě podruhé prodali a naivní představy, že kdyby byl Eisenhower dovolil Pattonovi, aby osvobodil o pár českých okresů víc a smíchovský tank by měl na věži bílou hvězdu místo rudé, Čechům by to o rok později bylo zabránilo masově se vrhnout ve volbách do náruče komunistické strany, která pak po elegantním salónním puči zavedla republiku rovnou do Stalinovy ohlávky i bez velmocenských dohod o sférách vlivu.


Ohledně kontroverzního smíchovského pomníku - bez ohledu na skutečný charakter režimu, který tehdejší Rudá armáda reprezentovala, považuju odstranění smíchovského tanku za nešťastné a nechovám žádných sympatií k člověku, který považoval za potřebné získat si věhlas zneuctěním památky padlých vojáků kýblem růžové barvy. Představuju si, že dítko školou povinné, kráčející se svým otcem po Náměstí tankistů, se zeptá, k čemu je tam ten tank, a otec, je-li aspoň trochu znalý dějin, musí začít líčit celou tu zmatenou historii s povstáním, které vlastně nemělo být, a když už bylo, mělo být osvobozeno někým jiným, ale nemohlo, protože na opačném konci světa bojovaly jiné tanky a potřebovaly pomoc těchto, a jak později hledali první tank, ale nenašli, protože shořel v boji, a tak tam nakonec dali úplně jiný, který nikdy do boje nevyjel, ale přesto to všechno není podvod, protože ti, kdo takové tanky řídili, museli opravdu bojovat a umírat ve městě, o kterém předtím stěží slyšeli. Dítko by zažilo první názornou lekci středoevropského dějepisu a možná by pochopilo, že věci jsou daleko složitější, než se napohled zdají. Jenže u nás zřejmě dáváme přednost tomu, aby bylo všechno jednoduché, a tak místo pomníku je jen trocha zdupané trávy a kus dějin je zase o něco blíž zapomenutí.


Co se týče přesného výročí, konec války nelze přesně umístit do kteréhokoliv jediného dne, ale má-li už být zvoleno jedno konkrétní datum, pak by v našem případě byl devátý květen jako den skončení pražské operace určitě vhodnější než osmý květen, který je význačný jen formálním podepsáním kapitulace v Berlíně - načež se na mnoha místech bojovalo dál, nemluvě o tom, že berlínský akt byl navíc jen formálním opakováním téže ceremonie z předešlého dne v Remeši, tentokrát i za účasti sovětských představitelů. Pro úplnost dodejme, že k poslední bitvě druhé světové války na evropském bojišti došlo až 11. května u Milína nedaleko Příbrami, kde početná jednotka SS ustupující na západ zmasakrovala skupinu českých partyzánů, která se jí postavila do cesty - a esesácká jednotka pak byla sama zničena u Písku sovětskými vojsky. Definitivní závěr války v Čechách nastal ještě o den později, když se u Hradce Králového formálně vzdalo mnohatisícové uskupení wehrmachtu.


Naprosto nesmyslné je pak mluvit v souvislosti s květnem 1945 o "konci druhé světové války"; ta, jak známo, skončila de facto 1. září 1945 posledními bojovými operacemi na čínské půdě a o den později i formálně podepsáním kapitulace japonských ozbrojených sil na palubě bitevní lodi Missouri v tokijské zátoce. Ale to už je jiný příběh.