Gamma č. 053 (Vesmír, náš domov (VII.) - Země (VII.))

Jedním z výrazných rysů naší rodné planety je střídání ročních období. V astronomii méně zběhlí laici se někdy domnívají, že tento jev je způsoben mírně eliptickým tvarem zemské oběžné dráhy, a že v zimě je mráz proto, jelikož v té době je Země od Slunce nejdál. Kdyby tomu tak bylo, musela by být zima nebo léto na obou polokoulích současně; jak ovšem víme, je tomu přesně naopak. Excentricita zemské oběžné dráhy je na tak velkou změnu podnebí příliš malá a střídání léta a zimy je proto způsobeno sklonem zemské osy vůči ekliptice [rovině oběžné dráhy] o 23.5 stupně. V létě je tedy severní polokoule ke Slunci mírně přivrácena a v zimě odvrácena, zatímco na jižní polokouli je tomu naopak. V rovníkových oblastech se Slunce na své zdánlivé dráze oblohou odchyluje od zenitu [nadhlavníku] jen mírně a je tam proto vedro po celý rok.

Zemská oběžná dráha opravdu je eliptická; skutečnost je ovšem taková, že Země je Slunci nejblíž někdy v lednu, takže na severní polokouli tento faktor působí naopak ve směru velmi mírného oteplení v zimě a pak opět mírného ochlazení v létě; jelikož je ale změna vzdálenosti tak malá (1.5%), efekt sklonu zemské osy je ve srovnání s tím daleko silnější. Přemýšlivý čtenář by z toho všeho mohl učinit závěr, že na jižní polokouli budou chladnější zimy a horká léta, když se tam účinek sklonu osy sčítá s působením měnící se vzdálenosti od Slunce (Austrálie je v tamním létě Slunci nejblíž nejen zdánlivě, ale i kilometricky). Jelikož ale v přírodě nic není jednoduché, kupodivu opak je pravdou. Máte-li doma glóbus nebo atlas světa, snadno si ověříte, že na jižní polokouli leží většina pozemských moří a oceánů, a toto obrovské množství vody svou tepelnou kapacitou, která je větší než kapacita souše [tj. daná plocha vody potřebuje na ohřátí o jeden stupeň Celsia podstatně víc tepla než tatáž rozloha pevniny] působí jako ohromný tepelný akumulátor, který na jižní polokouli snižuje rozdíly mezi létem a zimou podstatně účinněji než na severu. Pokud by parametry oběžné dráhy byly nastaveny tak, že by sušší severní polokoule byla navíc Slunci nejblíž v létě, pak by tento už existující rozdíl mezi (relativně) mírnými ročními obdobími na jižní polokouli a (opět jen o málo) prudšími změnami v ročním teplotním cyklu na severu byl samozřejmě ještě výraznější.


Střídání ročních období je proces, který měl v minulosti evidentně významné důsledky na kulturní a technický vývoj. První civilizace vznikaly v pravěku v subtropickém pásmu, kde byla během celého roku starost o přežití relativně nejmenší. Z hlediska vlivu okolního prostředí určitě není náhodou, že k mimořádnému civilizačnímu rozvoji došlo právě ve Středomoří, které představovalo jasnou výzvu prvním námořníkům, na druhé straně však svými malými rozměry, velkým počtem ostrovů a početnými zátokami umožňovalo snadné plavby na krátké vzdálenosti a budování přirozeně chráněných přístavů, a navíc (na rozdíl od velkých oceánů) nabízelo po většinu roku velmi snadné plavební podmínky. Takové prostředí - motivující a přitom zvládnutelné i s primitivními prostředky - bylo ideálním inkubátorem pro harmonický vývoj vznikající námořní civilizace se všemi z toho plynoucími důsledky pro obchod, cestování, šíření kultury i mocenský rozvoj.


Po několika tisíciletích se však dostali do popředí barbaři ze severu, žijící v podstatně drsnějším klimatu. Zimy ve střední a severní Evropě byly dostatečně tuhé, aby donutily místní obyvatele vynaložit veškeré úsilí a důmysl k jejich přežití, zároveň však v kombinaci s úrodnou krajinou natolik snesitelné, aby nevyčerpávaly všechny síly našich předků a ponechávaly jim čas i na postupný technický rozvoj. To poskytlo dostatečně silný impuls k budování čím dál vyspělejší civilizace, zatímco jiné části světa časem ustrnuly na dosažené úrovni.


Podobně Atlantik a jeho přilehlá moře - obklopující Španělsko, Francii, Anglii, Německo a skandinávské země - moře, vyznačující se mnohem bouřlivějším počasím a silnými přílivovými proudy (které, jak víme, mají také astronomický původ), přiměly tamní námořníky opustit pomalé a zranitelné veslice a vyvinout robustní a relativně rychlé plachetnice, které otevřely cestu zámořským objevům a globálnímu rozšíření euroamerické civilizace, jež dnes bez ohledu na mnohé místní zvláštnosti určuje základní technické a mnohé kulturní rysy větší části světa.


Po sedmi dílech strávených na Zemi teď opustíme rodnou planetu a vydáme se už konečně do vesmíru, abychom zahájili pouť sluneční soustavou: naším příštím cílem bude Měsíc. Ze vzdálenosti několika tisíc kilometrů se teď ale ještě ohlédneme zpátky k domovu, abychom uzřeli modravý klenot vznášející se v černé, mrazivé temnotě vražedného vesmíru, planetu skýtající bezpečné útočiště i půvabný domov všem živým tvorům. Ten pohled hluboce zasáhl všechny kosmonauty a zejména ty, kteří se vraceli z dlouhých výprav do měsíční pustiny. Jako závěrečný hold Zemi, tomuto smítku ztracenému v nedozírných kosmických hlubinách, vám teď v příloze předložím zkrácený výtah z jedné možná nepříliš známé sci-fi povídky, abyste si ještě naposledy připomněli, že to všechno, co od nepaměti vídáte denně kolem sebe a co už dávno pokládáte za samozřejmou a mnohokrát okoukanou kulisu svých každodenních trampot, je ve skutečnosti největším zázrakem v nám známém vesmíru.

Dopisy čtenářů

Milan:

Popis klimatu je jak na NOVĚ. Pouze katastrofické vize. S oteplením a táním je spojena možnost zemědělství v oblastech jako je Sibiř nebo Aljaška. Tím pádem posunutí mírného pásma více k pólům. Jestli je to nejteplejší století za posledních tisíc let tak to může být v rámci 10 000 let pouze nepatrný výkyv nebo dokonce pravidelná perioda.

Uznávám, že jsem se zaměřil spíš na horší z možných alternativ dalšího vývoje, ale upřímně řečeno - jaký by mělo smysl psát o tom, že nedojde-li k očekávaným klimatickým výkyvům, bude v létě teplo a v noci tma. V každém případě je ověřeným faktem, že poslední dekáda byla nejteplejší v minulém století a to zase nejteplejším stoletím milénia; ledovce v Alpách i na obou pólech prokazatelně ustupují, ledním medvědům v Arktidě ubývá obyvatelná ledová plocha, velké kry se objevují mnohem blíž k rovníku než v minulosti a korálové ostrovní státy ležící pár desítek centimetrů nad mořskou hladinou zaznamenávají alarmující vzestup oceánské hladiny. Něco se tedy skutečně děje, a napínavý je na tom fakt, že nikdo není schopen přesně stanovit, jaká část těch změn je součástí přirozených cyklů, o kterých se správně zmiňuješ, a co z toho je důsledkem lidské činnosti. Zejména pak vůbec není jasné, které z těchto procesů jsou regulovatelné a které mohou naopak nastartovat samozesilující zpětnou vazbu, jež po překročení kritické meze sama nevratně přehoupne globální klima do úplně jiného trvalého režimu, který už třeba taky nemusí být slučitelný s existencí lidské rasy.

Možnost vzniku příznivějších zemědělských podmínek na Sibiři a na Aljašce [pokud tam současná americká administrativa nenechá vybudovat jedno ropné pole vedle druhého :-) ] je jistě reálná; těžší oříšek už bude přesvědčit třeba Španěly, Italy a Řeky, aby se ze svých rodných zemí změněných na polopoušť hromadně odstěhovali zalidnit rozkvetlé subpolární kraje.

Ať už je to jak chce, zkusmo cloumat s řídicími pákami složitého mechanismu, na jehož správné funkci závisí naše životy a jehož vnitřní zákonitosti jsme stále ještě přesně nepochopili, určitě není zrovna nejprozíravější chování.