Rosťa Zástava:
in re Gamma034: ?(náporové motory) byly použity například u legendárního typu SR-71 Blackbird (jsem v pokušení věnovat mu někdy samostatné číslo), který byl hlavním tažným koněm americké hypersonické výškové špionáže během celé studené války.?
Jo jo jo! Blackbird SR-71 a ostatní speciály. To bude pošušňáníčko. Prosím minimálně jedno celé číslo. Děkuji Rosťa.
Letecká technika, přiznám se, patří mezi moje oblíbená témata, a jelikož z reakcí na technicky zaměřená čísla Gammy se zdá, že mám mezi vámi v tomhle ohledu několik spřízněných duší, otevřu dnes další, tak trochu doplňkový seriál. Budou se v něm příležitostně objevovat civilní i vojenská letadla, se zaměřením na takové typy, které mohou být po technické nebo historické stránce zajímavé i pro naprosté laiky. Jelikož budu psát hlavně o těch letadlech, ke kterým mám tak trochu ?citový vztah?, výběr bude nutně subjektivní, ale přesto doufejme reprezentativní. Obvykle tady nenajdete mnoho číselných údajů; spíš se budu snažit povědět o každém stroji jeho ?příběh?.
Když už jsem nakousl toho Blackbirda, brzy se mu podíváme na perka, ale aby to bylo aspoň trochu popořádku, nejdřív si povíme o letadle, které bylo jeho přímým předchůdcem a jehož historie je také velmi zajímavá.
V reakci na požadavky CIA, která potřebovala průzkumné letadlo pro špionážní lety nad územím států socialistického tábora [proč to psát v uvozovkách, když to tábor opravdu byl - a ještě kolem dokola pěkně oplocený :-) ] objednalo US Air Force v roce 1954 stroj pro ?zpravodajský průzkum?. V zájmu utajení byl nový typ zařazen do kategorie ?Utility? (užitkový, víceúčelový) a označen U-2; podle obchodní dokumentace se tedy napohled jednalo o malý dopravní letoun, něco jako lepší práškovací letadlo. Skutečnost byla samozřejmě přesně opačná: U-2 měl rozpětí 24.4 metru a extrémní štíhlost křídel (14.3). Maximální rychlostí 795 km/h sice ani v tehdejší době příliš neoslnil, zato dostup byl ohromující: přes 24000 metrů. Extrémní letová výška měla být jedinou obranou neozbrojeného a nepříliš rychlého letadla poháněného jedním proudovým motorem první generace.
Pilot seděl v přetlakové kabině a celá konstrukce byla maximálně odlehčená. Jednostopý podvozek (jedno dvojité kolo pod přídí a další na zádi) doplňovalo jedno stabilizační kolečko pod každým křídlem; tato kolečka se po startu odhazovala včetně svých podvozkových noh.
Zásoba paliva původně činila jen 3000 litrů, protože se předpokládalo, že ve velkých výškách bude U-2 moci vypínat motory a létat v termice jako větroň; jelikož se ale nepodařilo vyřešit problémy spojené s restartem proudových motorů v tak řídkém vzduchu, bylo nutno od tohoto záměru upustit a namísto toho stroj dostal integrální nádrže (zaplňující většinu objemu křídel), čímž objem paliva vzrostl na 5100 litrů.
Fotografické kamery v maximálním počtu sedmi v řadě za sebou měly ohniskovou vzdálenost až 91.5 centimetrů (proč tak divné číslo? protože jsou to tři stopy, 3x30.5 cm) a v roce 1955, dávno před zázraky špionážní techniky kosmické éry, U-2 vyfotografoval z výšky patnácti kilometrů golfový míček v trávě. Letadlo zkonstruované na bázi celkem jednoduché technologie tenkrát USAF pořídilo za pouhých 850 000 dolarů.
Vývoj i zkoušky probíhaly za nejpřísnějšího utajení: černě natřená letadla nenesla žádné poznávací značky, piloti chodili v neoznačených overalech a bez dokladů; vše ve stylu CIA.
Letové testy začaly 1. srpna 1955; během příštího roku Lockheed postavil ve svém slavném závodě ?Skunk Works? (Skunčí dílny) 48 jednomístných strojů a dalších pět dvoumístných (druhý člen posádky se staral o navigaci a obsluhu čidel a elektronického výzvědného systému).
Piloti museli projít velmi intenzívním výcvikem, protože v důsledku vlivu země na velkou plochu křídla u lehkého letadla se stroj během vzletu a přistání choval dosti svérázně a havárie v této fázi letu byly poměrně časté.
V roce 1956 vzbudily pozornost neoznačené stroje verzí U-2A a B na vojenských letištích Lakenheath v Británii a Wiesbaden v NSR. Když pak jedno letadlo nouzově přistálo v Japonsku, USAF vydalo mlhavé prohlášení o strojích NASA určených pro výškový povětrnostní průzkum.
Výzvědné lety pak probíhaly nejčastěji se startem z letecké základny NATO v turecké Adaně nebo z pákistánského Pešaváru severním směrem přes evropskou část Sovětského svazu do Bodo v Norsku; první z nich se uskutečnil už v roce 1956 na vzdálenost 6000 kilometrů ve výšce 24000 metrů. Po dlouhou dobu operovaly U-2 nad SSSR nerušeně; jeden z těchto letů však měl vážnou mezinárodní dohru. Během přelomové Chruščovovy návštěvy v USA na podzim 1959 dal president Eisenhower svému partnerovi neformální slib ukončení výzvědných letů; na základě ujištění CIA, že U-2 je nezranitelný a jeho přelet nedokazatelný, však na jaře podepsal rozkaz k další misi: ?Chruščov si může mlátit do stolu třeba dvěma botama najednou, ale tentokrát nám nic nedokážou; v téhle výšce pro ně U-2 nebude nic víc než tečka na radaru, neviditelný pro stíhacího pilota.?
1. května odstartoval pilot Gary Powers z turecké základny Incirlik; nedaleko Sverdlovska ho zachytil sovětský radar. Dva MIGy na hranici svého dostupu sledovaly jeho U-2B letící vysoko nad nimi. Zdálo se, že ?imperialistická provokace? projde bez trestu. Jenže politika je hra, ve které se musí vyhrávat za každou cenu. Nejvyšší sovětské vedení dalo příkaz k prvnímu použití nejmodernější střely SA-2: Kreml vynesl dosud tajný trumf. Po pěti minutách přišla první zpráva: samonaváděcí raketa odchýlená z kursu zasáhla jeden ze sledujících MIGů. Zbývající MIG dostal příkaz opustit oblast, byla vypálena druhá střela a po chvíli dorazilo hlášení: ?Cíl zasažen, pilot vyskočil na padáku!?
To byl velký technický úspěch sovětské protivzdušné obrany, který způsobil na Západě značný rozruch; pilot Powers incident ve zdraví přežil (střela zasáhla konec dlouhého křídla U-2), po přistání na padáku byl zajat, postaven před soud, odsouzen na deset let za špionáž a v únoru 1962 vyměněn za zatčeného sovětského špióna Rudolfa Abela.
Sovětské úřady reagovaly na incident sérií ostrých protestních nót a nakonec zrušily pozvání presidenta Eisenhowera k reciproční návštěvě v Moskvě. (Devět dní nato v Grotonu na východním pobřeží USA přistála americká atomová ponorka Triton po dvouapůlměsíční nepřetržité podmořské plavbě kolem světa po stopách Ferdinanda Magellana; když vezli kapitána Edwarda Beache na slavnostní audienci do Bílého domu, ponorkář třiaosmdesát dní odříznutý od světa si zmateně prohlížel palcové titulky v novinách, oznamující ?mezinárodní krizi kvůli incidentu s U-2?: ?Co to je, U-2,? ptal se udiveně, ?to je nějaká nová německá ponorka?? ?Hm, ponorka tedy určitě ne,? odpověděl presidentský tajemník s trpkým úsměvem; ?no, však se brzo všechno dozvíte. Zaplaťpámbu, že aspoň vy jste se vrátili v pořádku.?)
Eisenhower pak oficiálně zakázal pilotované výzvědné lety nad územím Sovětského svazu; to byla klauzule, která obsahovala dva významné háčky, jichž opět CIA pohotově využila. Jelikož o bezpilotních letech se presidentská direktiva nezmiňovala, narušování sovětského vzdušného prostoru pokračovalo s použitím automatických zařízení; o některých z nich si povíme v dalším díle v souvislosti se zmíněným SR-71. Rovněž nebyla řeč o letech nad jinými zeměmi, a U-2 tak nadále létaly nad jinými komunistickými státy, zejména nad Čínou, kam startovaly z Tchaj-wanu (obvykle pilotovány místními piloty); během let 1962-4 tam byly tři sestřeleny. Další U-2 padl za obět protiletadlové řízené střele nad Kubou 27. října 1962.
Několik letadel bylo upraveno pro povětrnostní průzkum a ve verzi WU-2 (W jako Weather, počasí) létaly tyto stroje několik let nad Evropou, Tureckem, Japonskem, Argentinou a Austrálií. Během jedné takové série nalétal jeden ze strojů při 192 vzletech přes půl miliónu kilometrů.
Od roku 1964 U-dvojky startující ze základny Bien Hoa monitorovaly jihovietnamské bojiště, pronikaly nad Severní Vietnam a příležitostně i nad Čínu, kde byl další z nich sestřelen. Sledovaly i průběh izraelsko-egyptských střetnutí.
Letitá konstrukce zatím nejeví velké známky zastarání; v roce 1968 bylo dodáno dalších dvanáct kusů s křídly prodlouženými z 24.4 na 31.5 metrů, které místo původních 1360 kg výzvědného příslušenství unesou téměř půl tuny přístrojů. V roce 1979 bylo objednáno ještě 25 strojů verze TR-1 pro strategický průzkum za ztížených povětrnostních podmínek a během osmdesátých let přibylo dalších 33 kusů TR-1A a dvoumístných TR-1B, vybavených systémem SLAR - Side Looking Airborne Radar, ?letecký radar hledící na stranu?; tato letadla létala podél hranic socialistických států a sledovala jejich vzdušný prostor do hloubky 55 km.
V soupeření supervelmocí byl tedy U-2 časem odsunut na okraj, v řadě regionálních konfliktů však neozbrojené stroje pohybující se v nedohledné výšce nad územím technicky méně zdatných států dodnes poskytují cenné služby.
Technické údaje a citáty:
- internetové stránky
- Jiří Němeček ? Vojenská letadla 5.
|
|
Gamma č. 062 (Slavná letadla (I.))
