Gamma č. 137 (USA 2001 - 2003 (II.))

Minule jsem vylíčil svoji cestu a první hodiny na americké půdě. Po skončení onoho důležitého jednání se můj kolega Tomáš vyjádřil, že očekával, že to tak dopadne, protože Amíci nemají skoro nic připravené. A že náš pobyt byl zbytečně uspěchaný. Což se brzy ukázalo být pravdou.

Firma sídlila v osmipatrové budově z železobetonu a skla umístěné na velikém travnatém pozemku, na který by se v Evropě vešlo aspoň pět takových firem. Obrovská velkolepá vstupní hala vyzdobená desítkami diplomů za milióny hodin odpracovaných na stavbách bez úrazu (k tomu se vrátím později) vás ujišťovala o tom, že vstupujete do solidní firmy. Mimo několik dobře dimenzovaných schodišť jednotlivá patra spojovalo šest velkých výtahů. Do jednotlivých pater se vstupovalo pomocí čipové karty a to dokonce i ze schodiště. Běda tomu, kdo si zapomněl kartu a vstoupil na schodiště. Jakmile za ním zaklaply pancéřové protipožární dveře, byl na schodišti uvězněn. Bez karty se mu už žádné dveře neotevřely a musel čekat, až se na schodech objeví někdo jiný, s kým by prošel. Jak se toto slučovalo s požárními předpisy, nevím. Z tohoto důvodu každý nosil kartu na řemínku na krku. Trošku mi to připomínalo dobu mého dojíždění na základní školu, kdy menší děti takto na krku nosily průkazku na autobus, aby ji neztratily.
(Mně to zase připomíná naši pražskou pobočku Hewlett-Packard, ex Compaq; jestli to není tím, že je to náhodou taky americká firma :-) ale například v jedné velké české bance, co pro ni pracujeme, to funguje stejně. Asi už se s tímhle zvykem budeme muset časem smířit. Pozn. JP


) V každém podlaží byly velkoplošné kanceláře, ve kterých byli jednotliví lidé odděleni do buněk pomocí šedým textilem potažených boxů. Vysoké byly tak, že stojící člověk normálního vzrůstu přes ně viděl ven, ale když si sedl, měl dostatečné soukromí. Buňky byly očíslovány souřadným systémem, takže mi sekretářka přidělila místo 4AL8, což byla buňka ve čtvrtém podlaží v řadě AL, sloupec 8. V buňce jsem měl stůl do U, tedy všude kolem sebe, k tomu židli, odkládací uzavírací polici, světlo pod policí a šuplíky pod stolem. Toť vše. Žádný počítač ani telefon, což mne překvapilo. U nás ve firmě jsme zvyklí pro cizího spolupracovníka vše nachystat ještě před jeho příjezdem, ať je to Němec, Holanďan nebo Ind. A to jsem již dopředu posílal e-mailem požadavek, co na počítači budu potřebovat nainstalovat. Počítač jsem dostal až po dvou dnech, a to jakousi starou šunku, na které po instalaci potřebné aplikace ani pořádně nejely. Tak jsem to reklamoval a nakonec jsem dostal pořádný stroj, na kterém se dalo něco dělat. Ale trvalo to celkem čtyři dny. Když jsem se neustále ozýval, kdy to bude, tak se každý omlouval, že to ještě není, ale nikdo pro to nic pořádného neudělal. Tento zvláštní přístup mne překvapil. Chtějí, abych pro ně pracoval, ale podmínky aby si člověk udělal sám.


Celá budova byla klimatizována tak na 18 - 20 °C, což je na mne dost málo, abych v tom seděl celý den, a potřeboval jsem proto pořád sako nebo svetr. Venku bylo v tu dobu (začátek dubna) kolem 25°C, přes den i víc a vlhkost přes 90 %. Houston je téměř u Mexického zálivu a je to znát. Když vyjdete z budovy, je to jako byste vstoupili do prádelny.


Lidské osazenstvo ve firmě na mne působilo, jako by se tu měl točit nějaký reklamní klip na oblečky United Colors of Beneton. Pestrá směsice barev pleti a ras a přitom všichni jsou Američané a jsou na to náležitě hrdí. Zpočátku mně to imponovalo, ale později jsem je již začal podezírat z jakéhosi národního fanatismu, a nakonec jsem o něm nyní již přesvědčen. Když vidíte nového zaměstnance, jak přijde do svého boxu a nejdříve ze všeho si tam na stěnu přišpendlí pečlivě vyžehlenou půlmetrovou americkou vlajku, uvažujete o tom, co ho k tomu vede. U mnoha domů stojí stožáry s vlajkou, na autech se třepotají vlajky. O tom jsme vedli dlouhé diskuse, zejména pak po jedenáctém září, po havárii Columbie a po zahájení války v Iráku. Ale o tom až později.


Co mne ale opravdu šokovalo, byla obezita. Nějak tak podvědomě jsem vyrůstal v domnění, že český národ díky pivu, vepřu-knedlu-zelu a švestkovým knedlíkům patří k nejobéznějším národům světa. Ovšem po této zkušenosti mohu prohlásit, že jsme opravdu pěkný národ. Američani jsou celkově mnohem obéznější a tak tlusté lidi jako v USA jsem nikde jinde neviděl. Poměrně mladí lidi tam dosahují takových hmotností, že jim to musí znepříjemňovat celý život. Po delším pobytu jsem dospěl k tomu, že je to dáno hlavně těmito důvody:

- téměř nikam nemusí chodit pěšky, všude se dá dostat autem, všude jsou výtahy, elektrické vozíčky;
- jídlo je pro ně velice levné, zvláště v restauracích - za deset dolarů, což je pro Američana na mé pracovní pozici menší část hodinové mzdy, se tak nacpete, že nemůžete vstát od stolu;
- jídla jsou poměrně tučná a nezdravá, i když to je věc názoru, a sladkosti opravdu sladké natolik, že se nedají téměř jíst;
- oni o sobě neříkají, že jsou ?FAT? (tlustí) ale že jsou ?BIG?, tedy velcí, což vlastně nezní tak hanlivě a to má jistě svůj psychologický efekt.



Všichni v kanceláři se k sobě chovají velice uctivě a každý se na každého pořád usmívá. Když kolem vás někdo chce projít na chodbě nebo v uličce, tak i přesto, že mu vůbec nepřekážíte, omlouvá se za svoji troufalost laskavým ?excuse me?. Totéž jsem zažil i v obchodech, muzeích apod. Ale v letištní vřavě už třeba ne.
(Je to možná docela praktický zvyk, který prostě jen pomáhá předejít ponorkové nemoci ve velké mase lidí stěsnané na malém prostoru. Čtu zrovna knížku o současných amerických letadlových lodích, a maximální vzájemná zdvořilost bez ohledu na hodnost se tam vyžaduje jako elementární nezbytnost - protože jinak by se v těch půl kilometru dlouhých těsných chodbičkách museli umlátit... ?Pokud se nedotýkáte kovu,? říká jedno z pravidel pro nováčky, ?určitě někomu překážíte.? Pozn. JP)


Pracovní dobu mají uspořádanou zajímavě. Předepsaných 40 hodin týdně mají rozděleno na 9 hodin v pondělí až čtvrtek a 4 hodiny v pátek. Na oběd mají hodinu neplaceného volna. Takže v týdnu se dělá např. od sedmi do čtyř, přičemž v poledne si dají na hodinu padla a v pátek pak od sedmi do jedenácti bez oběda. Což bylo sympatické, že člověk měl v týdnu odpoledne ještě čas něco zařídit či nakoupit a v pátek v poledne mu už vlastně začal víkend. Asi si tím kompenzovali své pouhé dva týdny dovolené. Když se dověděli, že mám čtyři týdny dovolené a moje manželka dokonce šest, tak nevěřili svým uším.


Ono jejich sociální zázemí je opravdu slabší. Například čeká-li žena dítě, zaměstnavatel jí po porodu drží místo průměrně tak šest týdnů. Do té doby se musí sebrat fyzicky i psychicky, najmout si chůvu a jít do práce, jinak o práci přijde. Takže žena se musí doslova rozhodnout, zda práce nebo dítě. Když zůstane doma, nedostane nic. Něco jako naši mateřskou tam nedostávají, pokud si ji zvlášť neplatí jako speciální pojištění léta předem. Takže mnohé pracují vlastně proto, aby zaplatily chůvu. I v tomto lze hledat důvody rozdílné morálky Ameriky a Evropy. To, že moje žena byla s našimi dvěma kloučky doma šest let v kuse a ještě k tomu dostávala dva tisíce od státu, jim znělo jako pohádka.
(Naše daně a poměr mezd ku cenám by už jim ovšem asi tak pohádkově nezněl; ono nic není zadarmo... Pozn. JP)


Bydleli jsme poblíž firmy v hotelu CandleWood Suites, což byl spíš takový jednopatrový penzion. Stál opět na obrovském zeleném pozemku, ke každému pokoji patřilo parkovací stání a byl tam i malinký samoobslužný obchůdek, kde si člověk vzal zboží a nasypal peníze do kastlíku. Dále tam byla prádelna s pračkami a sušičkami a také posilovna. Celá budova, jako ostatně většina normálních budov v Texasu, byla dřevěná a tudíž vše náležitě dunělo - schody, stěny, stropy a vše mi připadlo takové netrvanlivé, nepevné, asi jak chatka na pionýrském táboře. Dříve jsme doma uvažovali o dřevostavbě, když jsme řešili naše bydlení, ale po roce stráveném v takovýchto domech jsem ocenil, že jsme se nakonec tenkrát rozhodli postavit dům zděný.


Vlastní pokoj byla jakási garsoniéra, velký pokoj, kompletní koupelna a vybavený kuchyňský kout s vařičem, mikrovlnkou (ovšem pořádnou), ledničkou a myčkou. Velká televize s 75 kanály, umožňující mimo jiné tzv. close capturing, neboli možnost zobrazit skryté titulky, což se při sledování mnoha pořadů hodí. Podokenní klimatizace sice zajišťovala příjemný chládek, ale za cenu neúměrného hluku. To ostatně platí o všech amerických domácích spotřebičích, které jsem měl tu čest poznat. Ledničky, pračky, myčky i sušičky vydávají hluk, na který v Evropě nejsme zvyklí. Na tom jsme se shodli všichni, Češi i Syřané (vysvětlím později).


První týden jsem jezdil s Tomášem, svoje auto jsem měl rezervované až od dalšího pondělí. Uznal jsem, že to byl dobrý nápad, protože rozdílnost silničních pravidel, uspořádání cest a auto s automatem by mě asi bez předchozího zaškolení přivedly do nejednoho problému. Tak asi po tom týdnu jsem začal chápat, jak to funguje a připravoval jsem se na samostatné cestování. Tomáš už totiž v pátek odletěl domů a přes víkend mě vozil Fadi, což je náš český kolega pocházející ze Sýrie. Ten měl obrovského Forda, co v něm jezdí policie (znáte z filmů), vybaveného GPS-navigátorem. Tato služba je v USA velmi rozšířená a dostupná a později mi poskytla neocenitelné služby při cestování. Fadi mne v pondělí odvezl do autopůjčovny HERTZ, se kterou měla naše firma smlouvu a dostal jsem své první auto. Obtloustlá, čokoládová, velice milá úřednice, vědouc, že budu jezdit v USA poprvé, mi sdělila, že Evropanům zezačátku dávají menší auta, aby si zvykli. A tak jsem dostal Toyotu Corollu s motorem 1,6 litru, automat, klima, ABS, atd., atd. Ve srovnání s mojí škodovkou to bylo fáro. Trošku jsem natrénoval na parkovišti jízdu bez levé nohy a vyrazil jsem za Fadim směrem k firmě. Ještě že na mne počkal, protože přesto, že jsem tu jel už několikrát, na první mnohaúrovňové křižovatce jsem málem zabloudil. Navíc mě pořád cukala levá noha, hledající spojku a pravá ruka, chtějící řadit. Ovšem dříve, než některá z končetin udělala nějaký nesmysl, auto si přeřadilo v klidu samo. Po čvrthodinové jízdě jsem byl utahaný a vycukaný jak po celodenní cestě. Nicméně zaparkoval jsem v garážích a od té chvíle jsem byl samostatně mobilní. Ve svém telefonním seznamu jsem našel poměrně dobrou mapu města, rozhodně lepší, než ta, kterou jsem měl z domu. Po práci jsem celkem bez problémů zajel k hotelu.


Večer jsem se vydal do nejbližšího hypermarketu doplnit zásoby. Cestu jsem měl odkoukanou od Toma a měl jsem navíc i mapu. Do obchodu jsem dojel bez problémů a jal se vybírat něco k jídlu. Nabídka je tu trošku jiná, než u nás, ale všechny u nás známé potraviny tu lze najít. Ale všechny většinou chutnají trošku jinak než tytéž u nás, třeba rýže, brambory. Co jsem postrádal, byl náš klasický chleba. Všechny ty jejich toustovací houbičky měly jakousi nakyslou chuť, ať jste koupili jakýkoliv druh. Ale nakonec jsem našel v mexickém pečivu cosi podobného našim houskám. K tomu něco exotického, hlavně ovoce a mořské příšery. Takové krevety se dají například přidávat téměř do všeho slaného.


Tak jsem kufr naložil svými úlovky v igelitových pytlících a vyrazil k "domovu". Mezitím se setmělo a to mi způsobilo trochu orientačních problémů, protože to vše vypadalo trochu jinak. Jel jsem kolem těchhle domů nebo ne? A tuhle křižovatku nepoznávám! Nejsem už příliš daleko? Najednou jsem zjistil, že nevím, kde jsem. Zkusil jsem se otočit, ale ani to nikam nevedlo, prostě jsem se ztratil. Nic, musím na to systematicky, řekl jsem si a vyjel z dálnice. Našel jsem něco, co vypadalo jako název ulice a zkusil to dohledat v mapě. Cosi podobného jsem našel a popojel jsem o kus dál. Konfrontace s mapou ale ukázala, že jsem asi jel na opačnou stranu, než jsem předpokládal. Všechny ulice poskládané pravoúhle vypadaly stejně. A tak jsem asi hodinu jezdil sem a tam a zaznamenával si polohu do mapy, až jsem nakonec celý systém pochopil a za chvíli jsem byl doma. Ulice se většinou táhnou od severu města na jih a od východu na západ, podle toho se jmenují avenue nebo street a mohou mít tím pádem i stejné číslo či jméno. Takže čtvrtá avenue nebo čtvrtá street je něco jiného. Najednou jsem pochopil, jak je to jednoduché a pak už jsem většinou neměl problém ani v jiných městech USA, která jsem později navštívil. Stačilo vědět, jestli jedete na sever či na jih a už jste se zorientovali. Kompas v autě (v jednom jsem měl i elektronický) se tu rozhodně vyplatí.


Takže teď už jsem získal odvahu vydat se dál než do práce a nejbližšího obchodu a těšil jsem se na první velký výlet do Johnsonova vesmírného střediska, odkud se "řídí" vesmír, a které možná znáte z filmů. Ale o tom zas až příště.