Gamma č. 161 (Nastává celosvětový ropný šok?)

Jindřich Kalous, autor seriálu "Peak Oil" o blížícím se ropném šoku (celý článek zvící 27 stran zde pro zájemce přikládám, přiznávaje, že sám jsem neměl sílu na víc než zběžné přelétnutí textu; doufám, že redistribucí neporuším žádná autorova práva) popisuje vývoj moderní civilizace jako společnosti založené na energii z fosilních paliv a zcela na těchto zdrojích závislé, a zejména jako společnosti krátkozrace zavírající oči před nepopiratelným faktem, že "ropná hostina" musí brzo skončit.

Na základě odhadu známých zásob a prognózy neustále rostoucí spotřeby, jejímž motorem bude zejména stále (auto)mobilnější čínská populace, autor dochází k závěru, že ropný šok je doslova za dveřmi, nebo že už dokonce začal. Předpovídá, že prudký růst cen ropy a její vzápětí následující stále ztížená dostupnost bude mít za následek regionální konflikty, sociální otřesy, vynucenou radikální změnu životního stylu západní společnosti, drastický pokles životní úrovně, ztrátu mobility, v některých oblastech hladomor a možná i světovou válku. Americkou invazi do Iráku pak Jindřich Kalous prezentuje jako první z agresivních výbojů, vedených s úmyslem zmocnit se ubývajících zdrojů energie.


Že zásoby fosilních paliv (ropy, zemního plynu, uhlí) jsou konečné a postup jejich vyčerpávání se zrychluje, je nepochybné; závěry, které z této skutečnosti činí autor článku, jsou však přinejmenším diskutabilní.


Především, příčinou letošního překmitnutí cen ropy do dosud nevídaných výšin vůbec není blížící se vyčerpání ropných zásob, ale nedostatečná kapacita rafinérií, které nestačí držet krok s poptávkou, rostoucí zejména díky čínskému trhu už delší dobu rychleji, než bylo dříve zvykem. Ropný průmysl se této vyšší poptávce přizpůsobí, ale jelikož nová rafinérie se nepostaví za týden, odeznění letošního "ropného šoku" nějaký čas potrvá. Situaci samozřejmě výrazně ovlivnilo řádění hurikánu Katrina, který vyřadil citelnou část amerických rafinérií v Mexickém zálivu, čímž se situace už předtím napjatá změnila v přechodně kritickou. V tak dramatickém okamžiku profesionální škarohlídi a milovníci teorií globálního spiknutí evidentně nedokázali odolat nedočkavému zvolání "Už je to tady!" Jenomže není; jako už tolikrát. Že ropa dojde do dvaceti let, se předpovídá už skoro půl století, a ještě pár dalších desetiletí to tak vydrží.


Především, všechny odhady se vztahují ke známým nalezištím; skutečně dostupné zdroje jsou nepochybně podstatně větší. Dále, s postupně rostoucí cenou ropy se vyplatí vrátit se k nedostatečně vytěženým nalezištím; to také o něco prodlouží ropnou éru. Za třetí, přechod na alternativní zdroje probíhá už teď: na leckterém kopci se točí vrtule větrných elektráren, kdekdo zkouší míchat do nafty všelijaká biopaliva ze zemědělských plodin (jedním z možná méně očekávaných experimentátorů na tomto poli je například vláda stomilionové Indonésie, jejíž rozsáhlé ropné zdroje nezabránily tomu, aby se státní politika dotování domácí ceny nafty stala ekonomicky neúnosnou), nadále probíhá vývoj úsporných automobilových motorů, zdokonalují se sluneční a vodíkové palivové články a samy velké ropné koncerny se v pudu sebezáchovy rozhlížejí po projektech, do nichž budou moci jednou investovat své mohutné finanční rezervy. To všechno je však ještě daleko, pravděpodobně nejméně několik desetiletí; zatím experti spíš pronášejí věty typu "Proč bychom hledali ropu nebo zemní plyn na oceánském dně v hloubce několika kilometrů, když jí je pořád ještě dost na mořském šelfu dvě stě metrů pod hladinou" (viz například rozbíhající se projekt norských příbřežních nalezišť zemního plynu). Mezitím možná zase o kousek pokročíme na cestě k zatím chimérickému cíli jaderné syntézy, která by energetické problémy vyřešila jedním rázem na jakoukoliv dohlednou budoucnost, a dokud se tohle nepovede, nezbyde, než přikročit k tomu, o čem se v několika západoevropských zemích v posledních letech čím dál vážněji mluví: zahájit další vlnu výstavby jaderných elektráren - když pro nic jiného, tak pro náhradu těch, které do pěti či deseti let doslouží. Bez ohledu na tvrzení ortodoxních "zelených" ideologů, jaderná energie je ekologická a při dodržování potřebných technických standardů i bezpečná.


Stručně shrnuto, problém vyčerpání zásob fosilních paliv je reálný, v každém případě ho budeme muset jednou řešit a čím dřív se o něm začne seriózně diskutovat v globálním měřítku, tím hladší bude přechod pozemské civilizace na jinou energetickou základnu. Články jako tyto, které jsou zde přiložené, však bohužel svou neseriózností a senzacechtivou honbou za katastrofickými předpověďmi akutní celosvětové krize do příštích vánoc a energetických válek bohužel tohle vážné téma jenom diskreditují. Noviny se s takovými titulky určitě prodávají dobře, ale k solidní diskusi s těmi, kdo mohou tyhle věci ovlivňovat, to asi nepovede. Jiná věc samozřejmě je, nakolik je rozumné spotřebovat všechna fosilní paliva na primitivní spálení (mohu-li parafrázovat pasáž z povídky Stanislawa Lema, "chováme se jako divoch, který našel v opuštěném městě knihovnu, a ohřívaje se u ohniště, ve kterém nalezenými knihami zatopil, spokojeně přemítá, jak s tím pokladem moudře naložil"), místo abychom je nechali potomkům, kteří tyto suroviny určitě budou umět využít lépe, když se bez těchto paliv dřív nebo později stejně budeme muset obejít. To je otázka, na kterou správně odpoví dítě školou povinné, ale akademik těžko vymyslí, jak tu správnou odpověď prakticky prosadit v našem hašteřícím se světě. Peníze zatím od počátku věků stály vždycky až na prvním místě, a zdá se proto jisté, že problém nalezení udržitelných zdrojů energie nás přinutí řešit až opravdová nutnost, nikoliv moudrá prozíravost. Ale taková už je lidská povaha; a politici, ekonomové a plánovači strategie technického vývoje musí pracovat se světem, jaký je, ne s takovým, jaký by měl ideálně být.


S fosilními palivy ovšem souvisí další problém, který se může ukázat jako akutnější: globální oteplování. Alpští hoteliéři budou mít potíže s mizejícím sněhem na nízko položených sjezdovkách už ve velmi dohledné budoucnosti; co mohou přinést čím dál rušnější hurikánové sezóny, jsme letos viděli, a jaké další klimatické změny to přinese například do Evropy (předpovídané polopouště ve Středozemí a teplé, vlhké podnebí ve střední Evropě), se teprve uvidí. Někteří odborníci dokonce předpovídají, že za jistých okolností by se mohl zastavit Golfský proud; taková pohroma by pořádně zamíchala zatím relativně předvídatelnými scénáři oteplování severní polokoule, kde by to naopak způsobilo pokles průměrné teploty v Evropě o 5-10 stupňů; v české kotlině by pak nastalo podnebí odpovídající střední Kanadě nebo dnešní Skandinávii. (Moje kamarádka Wendy v Sydney se určitě moc nesměje; s ozonóvou dírou nad Antarktidou mají Australané problémy už dlouho, a přestože by teplejší, do prostoru "nafouknutá" atmosféra měla teoreticky poskytovat lepší ochranu před ultrafialovým zářením, všeobecně intenzívnější vzdušné proudění v atmosféře by snadno mohlo podobné předpoklady obrátit naruby.)


Nejdramatičtější změny se ovšem očekávají v Arktidě; z extrapolací měření o tání grónského ledovce a zmenšování ledové pokrývky kolem severního pólu vycházejí předpovědi o otevírání dávno vytoužených plavebních cest z Atlantiku do Tichého oceánu mezi kanadskými ostrovy nebo ruské severní cestě z Murmanska do Beringovy úžiny, ale také úvahy o těžbě surovin na obrovských, dosud prakticky neprobádaných prostorách v budoucnu možná rozmrzlého volného Severního oceánu. Tady jsou ovšem experti opatrní, protože většina Severního oceánu je hluboká okolo čtyř kilometrů, a těžbu v takových hloubkách zatím nikdo nevyzkoušel. Pro začátek tedy půjde opět jen o pobřežní šelfy; s tím jsou však spojené otázky pro změnu diplomatického rázu. Každá země má podle mezinárodního práva možnost vyhradit si až dvousetmílovou ekonomickou zónu podél svého pobřeží, pokud prokáže, že takto "vykolíkované" mořské dno je ještě součástí kontinentální kry. Proto se už na řadě míst provádí geologický průzkum, který má dokázat příslušnost rozsáhlých oblastí mořského dna k výsostnému prostoru mateřského státu. Kanadští právníci zvažují, na jakém základě by jednou bylo možné vybírat poplatky za plavbu cizích nákladních lodí dosud neprůchodnou "severozápadní pasáží", ruská a americká vláda jednají o přesném vymezení hranice mezi Čukotkou a Aljaškou v zatím ekonomicky nezajímavém Beringově průlivu, ruští vědci se snaží nalézt geologické důkazy o tom, že obrovský podmořský hřeben, běžící od Sibiře až téměř k severnímu pólu, je součástí ruské pevniny, a mezi Kanadou a Dánskem se dokonce vede jakási operetní válka o malý ostrůvek mezi Grónskem (které patří pod velmi volnou správu Dánska) a kanadskými ostrovy, v jehož pomalu tajícím okolí se předpokládají rozsáhlá ropná naleziště, pročež posádky okolo plujících torpédoborců či hlídkových člunů na sporném ostrůvku s vítězoslavnými gesty střídavě zapichují do hromady kamení svoji vlajku... Sporů kolem podmořského bohatství je hodně a bude jich ještě víc, ale opravdová válka, jak předpovídají milovníci apokalyptických scénářů, z toho určitě nebude.

A na závěr dnešního čísla ještě drobná poznámka na úplně jiné, domácí téma: česká "reality-show". Píšu ji v uvozovkách, protože s realitou ta poměrně nevkusná a po většinu času zoufale nudná podívaná má hodně málo společného; ale odhlédnu-li od vulgárních výstřelků, které vzbudily v serióznějších médiích spravedlivé rozhořčení a za které obě televizní společnosti po právu dostaly citelné pokuty, přece jen bych se tohohle mediálního výtvoru trochu zastal. Producenti jsou obviňováni z rafinovaného útoku na beztak pokleslé obecné mravy a zákeřné svádění nevinné mládeže na morální scestí; to je zčásti pravda, ale také nelze popřít, že ? soudě podle nebývalé sledovanosti ? je to prostě program, který si publikum přeje. Významnou část (evidentně nejen české) populace zkrátka baví pozorovat sousedy (nevadí, že jsou poněkud virtuální) a na pavlači nebo v práci je pak zdrbnout. Vila prošpikovaná kamerami je pro diváka akvárium, kde si každý může najít svoji oblíbenou rybičku. Jelikož jsem si během podzimu jako pozadí k datlování do počítače také pustil pár desítek minut "Vyvolených", abych aspoň věděl, nad čím mám v intelektuálních debatách zvedat nos, můžu se tady přiznat, že jsem si oblíbil Michala (s nímž sdílím poklidný temperament ? i když obvykle nekopu do květináčů...) a roztomile bezprostřední Kačenku, aniž bych opomíjel neodolatelného exota Jindru, který jako by do dnešní uspěchané doby spadl rovnou z Měsíce... (z "Velkého bratra" jsem neviděl víc než pět minut, protože dva takovéhle programy bych už opravdu nevydržel, nehledě k tomu, že na rozdíl od aspoň občas přirozeně působících "Vyvolených", nováčtí adepti na miliónovou výhru mi přišli umělí až k neuvěření...) Můj favorit Michal samozřejmě musel nevyhnutelně prohrát v duelu s hysterickým Vladem, kterého publikum neustále vracelo do hry, aby dělal na obrazovce co nejvíc rozruchu; k tomu koneckonců celá hra slouží. Za námahu, s jakou hrál svoje nervové výstupy, budiž Vladovi přána výhra, která mu dnes večer nepochybně připadne. Kdo mi ale v celé té show byl bezkonkurenčně nejméně sympatický, je Tereza Pergnerová. Její medová úlisnost a neupřímná, podlézavá rafinovanost, se kterou manipulovala se svými vězni (protože nic jiného Vyvolení nejsou, jak ostatně někteří z nich dali jasně najevo), patří mezi nejprotivnější zjevy, jaké jsem kdy v české televizi viděl (s omluvou těm, kteří nesdílejí mé gusto).

Co však bylo opravdu světlým bodem Vyvolených, byl incident s vystěhováním z vysočanské "vily". Bouřlivé přivítání nebohých českých vyhnanců jak slovenským publikem, tak obyvateli bratislavského "akvária" bylo podívanou, která bez ohledu na okolnosti musela zahřát srdce každého přesvědčeného federalisty. V těch okamžicích se ukázalo, že Československo zřejmě stále ještě existuje, ne jako stát, ale prostě společenství ? když ne na mapě, tak aspoň v srdcích lidí, kupodivu zejména těch, kteří ho už ani nezažili. V žádné jiné sousední zemi by taková společná estráda nešla uspořádat, ne bez tlumočníků a určitě ne s takovým úspěchem. Nebylo by špatné, kdyby se tím televizní kapitáni nechali do budoucna inspirovat při méně pokleslých projektech. Ze závěru Vyvolených se stal první federální seriál po třinácti letech, a jestli dnešní česká mládež, o které se tvrdí, že už nerozumí slovensky, dobrovolně přijímala po řadu večerů praktické lekce bratrského jazyka, pak celá ta kočičárna možná nebyla úplně nadarmo.