Gamma č. 167 (Proč jsem se stal buddhistou)

(a také proč tenhle titulek je jen nestydatou nadsázkou) - o tom bude několik čísel nadcházejícího miniseriálu Gammy.
  Buddhismus, o němž jsem do svých čtyřiceti let věděl stejně málo jako každý normální Evropan - to jest téměř nic - mě zaujal až při setkání s jeho praktickými účinky, během indočínské výpravy v roce 2002. Povídání o buddhismu mělo být logickým vyvrcholením cestopisného seriálu o této expedici; jelikož se však indočínský seriál neomluvitelně vleče, cítím se nucen přikročit k rázné akci.

Mám v práci kolegu, který je za všech okolností tak vlídný a veselý, že se to zdá až nenormální. Občas jsem uvažoval, odkud ten člověk bere všechnu tu blahodárnou energii, která z něj tak vyzařuje, až jsem se jednou náhodně doslechl, že se zabývá buddhismem. ?Ach tak... nu potom je to ovšem jasné; tím se všechno vysvětluje. Jak prosté; mohlo mě to napadnout hned...? Co je jednoduché, bývá někdy velmi obtížné. Buddhismus se učí stejně snadno jako šachy: pravidla si přečtete za jeden večer, na nekončící cestě k dokonalosti můžete strávit zbytek života. V obou případech to stojí za to.


Letos na podzim mě jedna moje kamarádka požádala, abych v dlouhých chvílích (kterými, jak si je nepochybně jista, oplývám v neomezeném množství) přeložil knihu, z níž už několik let zkouším čerpat staré moudrosti. Tímto tedy dotyčné kamarádce (a všem ostatním, kteří, netušíce, že chodím spát v půl druhé, mají dojem, že nemám po večerech nudou do čeho píchnout) s omluvou sděluju, že do překladu se přinejmenším v nejbližší budoucnosti nepustím, zato zkusím na základě výše zmíněné knihy ("The Heart of Buddhism" od profesora Bristolské university Guye Claxtona) sepsat stručný manuál k praktickému využití buddhistických zásad v postmoderní společnosti jednadvacátého století. Sluší se dodat, že povídání o buddhismu není samoúčelné; toto učení se při troše snahy může svému adeptovi stát nanejvýš užitečným nástrojem ke zmírnění všelikých nesnází a soužení, jak už mnozí ke svému užitku zjistili. Kdo je naopak sám se sebou a se svým životem zcela spokojen, shledal by zajisté toto čtení pouhou ztrátou času; takovým čtenářům se tedy dnes omlouvám za zbytečnou poštu - mohou toto číslo (i všechna jeho pokračování) bez obav smazat.


To, co bude v tomto textu následovat, není zjevení Jediné Skálopevné Pravdy; nejen z očividného důvodu, že pisatel tohoto pamfletu pochopitelně žádnou takovou pravdu znát nemůže, ale především proto, že ji nenabízí ani buddhismus. Toto pozoruhodné učení nehlásá žádná dogmata ani nedotknutelná přikázání; nemá žádného neomylného proroka ani Knihu, jejíž tvrzení nikdo nesmí zpochybnit; nemá dokonce ani žádného Boha. (Religionisté řadí buddhismus mezi náboženství non-teistická; k tomu se můžeme vrátit v závěru.) Buddhismus není pohodlná víra, zahánějící všechny pochyby. Je to spíš vnitřní kompas, který člověku ukazuje správný směr; jeho střelka je zejména v rukách začátečníka hodně nejistá a často krouží zmateně dokola. Přesto stojí za to pokusit se ji ustálit a podívat se, kam míří. Být buddhistou je cesta, která může trvat celý život. To má ostatně buddhismus s mnoha jinými velkými naukami společného, liší se však od nich svou tolerancí, sebekritičností, pochybnostmi, zkoumáním a především praktickým zaměřením. Zrovna tohle by Evropan od mystického asijského náboženství (nebo aspoň od učení, které za takové pokládá) nejspíš nečekal; kupodivu právě praktičnost a racionalita jsou však vůbec nejzákladnějšími vlastnostmi buddhismu. Podívejme se proč, a co z toho plyne.


Zakladatel buddhismu Siddhartha Gautama byl za svého života (přesná data nejsou známa, za nejpravděpodobnější životní interval se pokládá období 563 - 483 před Kristem) docela obyčejným smrtelníkem, byť narozeným do poměrů na svou dobu velmi luxusních. Jeho otec, bohatý velmož, byl rozhodnut uchránit svého syna od všeho světského utrpení. Dřív nebo později však byl mladý muž zasažen otřesem ze setkání s bídou, nemocí a smrtí, na které musel v tehdejší Indii narážet na každém kroku. Potkával ale také mnichy, kteří tváří v tvář utrpení a nedostatku neztráceli laskavost a vnitřní klid. Ovlivněn dojmem, kterým na něj zapůsobili ti, kdo se vyrovnali s bolestmi každodenního života, pustil se, vyzbrojen jen svou zkoumavou myslí, do usilovného přemýšlení, jak odstranit z lidského života utrpení. Podle legendy jeho meditace vyústily po sedmi letech v zážitek "osvícení" ve stínu stromu ve městě Bodhgaya v severní Indii. V té chvíli se Siddhartha stal Buddhou - doslovný význam tohoto slova je "ten, který se probudil", rozuměj ze "spánku nevědomosti". (Podle buddhistického učení je Siddhartha Gautama jen "prvním známým Buddhou", protože titul "Buddha" náleží každému, kdo byl osvícen; Buddhové byli už před ním a pochopitelně mnozí po něm.) Učení, které Buddha založil, není ve své podstatě ničím víc než metodou sebezkoumání a sebezdokonalování. Duchovní nadstavba, kterou kolem buddhismu vytvořili jeho následovníci, byla k Buddhově původnímu učení přidána dodatečně, přestože s ním není v rozporu. Kdo si chce buddhismus okořenit tibetskou mystikou nebo se podrobit přísné disciplíně mistrů Zenu, může tak po své libosti učinit; pro pochopení a praktické zužitkování podstaty učení to ale není nutné. Chcete-li se vydat na cestu buddhismu, nemusíte se kvůli tomu stát vegetariánem, odmítnout zabíjet mouchy, nosit oranžový hábit, umět prosedět noc ve sněhové vánici zahaleni v mokrém prostěradle, zpívat tibetské kancionály, sedět s nohama propletenýma pod sebou, recitovat zpaměti buddhistické sutry ani věřit na převtělování. Bez čeho se však neobejdete, je kritický pohled na sebe sama a ochota zpochybnit i ty nejneotřesitelnější pravdy. Jak ke konci svého života řekl sám Buddha - ?Ničemu slepě nevěřte jenom proto, že to prohlásil někdo, kdo měl sebevětší autoritu - ani kdybych to byl já sám. Buďte sami sobě zkoumajícím světlem.?


Následující text bude jen nanejvýš neumělým pokusem krátce popsat, co Buddha ve svém osvícení spatřil; najde-li zde někdo z vás inspiraci k tomu, aby zkusil Buddhu následovat aspoň několika kroky na jeho dlouhé výpravě, pak toto povídání nebylo napsáno zbytečně. Pro úplnost dodávám, že zejména v úvodních dílech se budeme zabývat ryze psychologickými stránkami buddhistického učení; na důsledky, které z toho buddhisté vyvozují pro duchovní oblast - a sami zdůrazňují, že ten, kdo nechce, je na této cestě už nemusí následovat - dojde řeč v závěru.

Základy buddhismu (I.)


Každý člověk chce být šťastný a spokojený, a každý občas přemýšlí o tom, co k tomu vlastně potřebuje. Některé věci jsou opravdu nutné: být zdravý, mít kde bydlet, co jíst, mít kolem sebe bližní, kteří nás mají rádi a občas pochválí něco z toho, co děláme. V lidské povaze je samozřejmě pevně naprogramována snaha dosáhnout víc: mít úspěch v zaměstnání, vydělávat spoustu peněz, koupit nebo včas prodat ty pravé akcie, přivézt z dovolené fotky, které budou přátelé obdivovat ... můžete sem podle vlastního vkusu doplnit libovolně dlouhý seznam. Jeho uskutečnění člověk obvykle dosáhne prací a pílí (protože pohodlnější metody, jako bankovní loupež nebo vytunelování firmy, sice mohou přínést úspěch, ale ten většinou není trvalý - a získaný obdiv okolí také nebývá jednoznačný). Chce-li člověk být spokojený, pak také nechce být nespokojený - jako když zůstane na pusté silnici bez pomoci s píchlou pneumatikou. V takové chvíli se zařekne, že už si opravdu koupí rezervu, kterou mu posledně ukradli, obnoví pojistku asistenční služby a pořídí si do auta dobíječku na mobil, aby mu nezhasl přesně ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebuje. (?Důvěřuj v Boha, ale nejdřív si uvaž svého velblouda,? říká muslimské přísloví.)


Tyhle dvě metody - poctivě usilovat o to, co chceme, a předcházet tomu, co je nám nepříjemné, jsou očividné - a podle zásad buddhismu samy o sobě i správné. Mistři Zenu a tibetští lámové také úmyslně nejezdí po nesprávné straně silnice, nejedí zkažené maso a nevyhledávají hospodské rvačky. Snažit se o spokojenost a vyhýbat se příčinám nespokojenosti je v pořádku; jde o to, jestli to není málo - případně zda v tom dokonce není skrytý nějaký háček. Odpověď na obě otázky, jak bystrý čtenář snadno předem uhodl, je samozřejmě kladná; a podstata buddhismu spočívá ve vysvětlení, proč tomu tak je.


Běžný západní přístup ke stanovení životní strategie vede zřejmě k názoru, že bolest a nepohodlí jsou samy o sobě nepřítelem, který musí být poražen za každou cenu; že trpět je nesprávné; že je katastrofou, když se věci nevyvíjejí podle naší libosti; že naše přání jsou nutnostmi a jejich nesplnění tudíž hrozbou. Právě tady se buddhismus začíná rozcházet se selským rozumem, který naznačuje, že štěstí spočívá v odstranění nelibosti a zajištění našich zálib. Když je snaha o předcházení tomu, co bolí, dovedena na mez možností, zjišťujeme, že se pokoušíme napravit svět, který tvrdošíjně odmítá nechat se vést naším přáním. Vlaky se srážejí, akciové trhy se hroutí. Děti se nevyvedou podle našich představ. Naši milovaní umírají nebo nás opouštějí. Uteče nám povýšení. Neuspějeme u zkoušky. Naše těla chátrají. Lékaři nám nacházejí neléčitelné nádory. Udeří blesk - a někdy dokonce dvakrát. Vycházejí najevo naše nepříjemná tajemství. Musíme činit nemožná rozhodnutí. My umíráme. A navzdory této naprosté neřiditelnosti světa trváme na svém cíli: litujeme svých porážek, rozčilujeme se, cítíme se vinni, pokoušíme se zajistit dosažené a přelstít osud. Snažíme se dosáhnout jistoty. Rozhodneme se, co se nám líbí nebo co potřebujeme, a pak posuzujeme své štěstí podle toho, jestli to můžeme získat a udržet si to.


Nedílnou součástí této strategie je přesvědčení, že pocit štěstí a spokojenosti závisí na vnějších okolnostech. Kdybychom jen mohli dát do pořádku své životy... potřebuju napsat best-seller, najít krásnou milenku, mít další dítě, postavit větší dům... pak bude všechno dobré. Domníváme se, že existuje přímá souvislost mezi tím, co se kolem nás děje, a jak se cítíme. Když mě někdo urazí, jsem rozzloben. Když mě ignoruje, jsem uražen. Když mě někdo chce opustit, žárlím. Pokud lidská mysl funguje takhle, pak jediné, co můžeme dělat, je pokoušet se ovládat okolnosti, uprostřed kterých žijeme, protože ony jsou klíčem k naší spokojenosti nebo nespokojenosti.


Když se rozhodneme, co se nám líbí a co potřebujeme, pak se nejistota a změna stanou samy o sobě hrozbami - protože zpochybňují to, co máme. Když nevíme, co můžeme očekávat, jak to máme plánovat nebo se proti tomu pojistit? Pokoušíme se proto pohybovat se ve známých vodách, spoléhat se na rituály a rutinu (i když nás to k smrti nudí) a propadáme depresi nebo se rozzlobíme, když nám někdo zabere oblíbené parkovací místo nebo když syn (v mém případě synovec...) přestane brát vážně naše výchovné přednášky.


Potíž s konvenční životní strategií je zjevná: za jistou hranicí přestane přinášet spokojenost a místo toho vytváří pravý opak. Čím těsněji podmiňujeme svoji spokojenost splněním stanovených podmínek, tím většímu nebezpečí jsme vystaveni, když nastane neočekávané nebo nechtěné - jak se to v životě nevyhnutelně děje. Čím přesněji definujeme tyto podmínky, s tím větší jistotou přivoláváme příležitosti svého zklamání. Čím pečlivěji plánujeme všechny okolnosti, tím obtížnějším se náš život stává. Po překročení určité meze se snaha o předcházení utrpení stává naprosto kontraproduktivní. Stará modlitba na toto téma je dnes v nevyžádaných řetězových e-mailech často opakovaná, přesto však stojí za připomenutí: ?Bože, dej mi odvahu změnit to, co mohu; vyrovnanost, abych přijal to, co změnit nemohu; a moudrost, abych rozeznal jedno od druhého.? Pro buddhisty je vyrovnanost a moudrost přinejmenším stejně důležitá jako odvaha.


Konečným a stejně nevítaným důsledkem přístupu "selského rozumu" k životu je nevyhnutelná sebestřednost. Závisí-li moje spokojenost na tom, zda jsou okolnosti příznivé mým záměrům, a tyto okolnosti jsou náhodou v rozporu s tím, co chceš ty, pak jeden z nás bude mít smůlu - a rozhodně budu radši, když to nebudu já. Jestli potřebuju na služební cestě milostný románek, abych zaplašil samotu nebo nudu, pak budiž. Chci-li dosáhnout povýšení, pak je samozřejmě v pořádku podrývat po straně pověst svého rivala. Konvenční strategie na cestě ke spokojenosti tak začíná pomalu rdousit právě ty hodnoty, kterých si nejvíc ceníme - uvolněnost, spontánnost, přátelství, otevřenost.


Jedním ze základních omylů selského rozumu, který buddhismus odhaluje, je tedy obecné přesvědčení, že naše nespokojenost je způsobena vnějšími okolnostmi. Tomuto přesvědčení se oddáváme přesto, že naše vlastní zkušenost ukazuje, že velikost problému není dána ani tak problémem samým, jako naší vlastní náladou. Spadnout do vody je veliká legrace - ale běda, když se to stane za okolností, které od nás podle našeho vlastního přesvědčení vyžadují důstojnost a sebeovládání. ?Nevnímáme věci takové, jaké ony jsou, ale jací jsme my,? řekl německý psycholog Koffka. Je-li tomu tak, potom by naše strategie měla brát ohled nejen na věci kolem nás, ale také na stav mysli toho, kdo je pozoruje s takovou touhou nebo odporem. Pokud je možné být v dobré náladě bez ohledu na to, co se děje kolem - i kdyby tato svoboda byla jen částečná - pak nám to otevírá mimořádně důležitou cestu ke spokojenosti: možnost zachovat si svoji vyrovnanost - uvnitř, nejen na povrchu - i v situacích, které jsou nepříjemné nebo bolestné.


Člověk potřebuje určitý hmotný majetek - aby si například zajistil obydlí a potravu - ale soutěž ve vydělávání peněz se může stát tak vážnou, že si kvůli hromadění jmění lidé zničí zdraví a rozvrátí rodinu, a pak skáčou z mrakodrapů, když o to jmění přijdou. Většina lidí potřebuje přátele; proto nosí paruky, barví si vlasy a podstupují plastické operace v bláhovém přesvědčení, že budou oblíbenější, když zakryjí projevy zubu času. Každý máme svá osobní rukojmí, která od nás osud zajal, a jsme připraveni se pošklebovat těm, kteří jsou postiženi jinak. Ochotně s vámi budu vtipkovat o lidech, kteří si přehazují poslední čtyři vlasy z jedné strany pleše na druhou, ale nezačínejte o mém bříšku, nebo se mnou přestanou být žerty.


Vytváříme si pravidla o tom, které části našich osobností jsou správné a které nejsou; na které máme být hrdí a dělat jimi na lidi dojem (?Pilotní průkaz? No jo, od léta už lítám sólo...? zamumlám skromně) a za které bychom se měli stydět (?když to musíš vědět, kurs jsem dělal dva roky...? odseknu vzdorovitě). Mít strach je ostuda, tak se radši naučím, jak zařídit, aby mi bylo ráno špatně, když máme ve škole francouzštinu. Vypadat ve společnosti nemotorně je trapné; bude tedy lépe přestat chodit na ty firemní večírky. Odpovídat pořád na tu hroznou otázku, jak se mají naši mladí, kteří se minulý měsíc rozvedli, je prostě nesnesitelné; raději tedy přestaneme chodit mezi známé.


Buddhisté vědí o všech těchto skrytých zábranách, které nás udržují ve stavu nespokojenosti. Mnohé z toho, čeho si sami na sobě ceníme, jsou cetky, a pokoušejíce se je chránit, zaháníme sami sebe do kouta. S čím dál větší zručností udržujeme falešnou fasádu a držíme staré kostlivce pevně pod zámkem. Součástí buddhistického studia je postup osvobození sebe sama od obav tím, že vykořeníme tyto zhoubné představy a vystavíme je zkoušce nezaujatého zkoumání. Právě z tohoto důvodu má buddhismus několik styčných bodů s některými metodami moderní psychoterapie. Studenti buddhismu však mají políčeno na větší rybu. Přestože poznání zákonitostí pocitů a jednání je neocenitelnou pomůckou při odstranění některých úzkostí, které si způsobujeme sami sobě, nejsou tyto zákonitosti prapříčinou těchto úzkostí. K jejímu nalezení je třeba delší cesty, a větší odvahy. O tom příště.

Zdroje:

Guy Claxton: The Heart of Buddhism
http://en.wikipedia.org/wiki/Buddhism
www.religioustolerance.org/buddhism.htm