Buddhismus

* Gamma č. 169 (Základy buddhismu (III.))

Vydáno dne 15. 11. 2006 (3256 přečtení)

Miniseriál o buddhismu (III.)

Pocity

V tomto dílu se zaměříme na nesnáze a úzkosti, které si působíme sami. Zdá se, že se pokoušíme vyřešit potíž s tím, jak se cítíme. Necítíme se dostatečně dobře dostatečně často. Podle konvenčního životního plánu potřebujeme k dosažení lepších pocitů nahromadit větší majetek, omezit své nejistoty, získat zajištěné zaměstnání, obklopit se lidmi, kteří nás mají rádi a postarají se o nás, až to s námi půjde s kopce, a hlavně udržet si dobré zdraví. Jinak řečeno, s co největší jistotou musíme vyloučit okolnosti, za kterých budeme smutní, ustaraní, osamělí nebo nemocní. Pak, jakmile si tohle všechno opravdu důkladně zabezpečíme, zkusíme si konečně užít trochu té zábavy a spontánnosti, o kterou jsme během toho snažení přišli: chodit na večírky, flirtovat, hrát karty o trochu větší sázky než by bylo opatrné, najít si nového koníčka, přistavět k domu další patro nebo se u šéfa přihlásit o povýšení.



Gauttama Buddha


Všechno to úsilí tedy nebylo samoúčelné. Velikost auta a jezírko na zahrádce nejsou důležité samy o sobě. Záleží na nich jen proto, že náš konkrétní životní plán nás vede k přesvědčení, že budeme šťastnější, až budeme mít v garáži bavoráka a před domem trochu exotického křoví. Abychom si na svůj životní plán mohli lépe posvítit, je třeba důkladněji prozkoumat tu záležitost s pocity, přesněji řečeno jak je vidíme svým selským rozumem. Tento pohled je poněkud dvojznačný. Na jedné straně máme sklon chápat svoje pocity jako odezvy na vnější události. Říkáme ? ?tys mě naštval,? ?ta jeho poznámka se mě opravdu dotkla,? jakoby naše pocity byly neodvratně vyvolávány určitými situacemi, které na nás dotírají zvenčí. Na druhé straně s těmito pocity zápasíme, jako bychom měli částečný vliv na to, jestli se nás úplně zmocní. ?Ze všech sil jsem se snažil kontrolovat,? ?pokoušel jsem se nenechat se vyvést z míry jeho netaktností.? Vypadá to, jako bychom nepřijímali žádnou odpovědnost za to, jaké pocity se v nás objeví; nanejvýš za to, jestli je dokážeme ovládnout.


S tím je spojen mlčenlivý předpoklad, že pocity nemají žádný účel. Když se nás někdo zeptá, proč vypadáme tak smutně, obvykle začneme vysvětlovat, co nás sklíčilo, místo abychom objasnili, jakého cíle chceme tím žalostným výrazem dosáhnout. To je však zřejmě překrucování naší vlastní psychologie; cožpak se aspoň někdy nesnažíme někoho svým vztekem potrestat nebo naopak vyvolat trochu sympatie, když se tváříme sklesle? U dětí takové úmysly dobře známe, ale sami u sebe k nim býváme slepí ? protože by to znamenalo, že zkoušíme manipulovat svými bližními, a být manipulátorem není hezká vlastnost. Když se zabýváme svými pocity, musíme si dát pozor, abychom je nekriticky nepovažovali za to, za co se na první pohled vydávají, protože jejich skutečné motivy mohou být úplně jiné.


Na cestě za pravdivým obrazem našeho života nám buddhismus neslibuje procházku růžovou zahradou. Může se naopak snadno stát, že to, co spatříme, se nám vůbec nebude líbit. Guy Claxton v "The Heart of Buddhism" cituje líčení T. P. Kasulise, autora jiné knihy o buddhismu, o jeho setkání s japonským mistrem Zenu. ?Každý sem přichází studovat Zen,? řekl Mistr, ?ale nikdo neví, co to je. Zen znamená znát sám sebe. Vy jste západní filosof a znáte Sokratovo bádání. Vážně jste si myslel, že Zen bude něco jiného??


Studium buddhismu spočívá v neúhybném pohledu na sebe sama, zejména pokud se nám nelíbí, co zjistíme. Cílem je získat praktický vhled do našich nesnází a díky tomu jasnější náznak, jak by se to všechno dalo trochu vylepšit. Výsledkem buddhistických studií má být nejen pocit lepší vyrovnanosti se sebou samým, ale také chytřejší a zručnější zapojení do života ? výběr povolání, společenské působení, rodinné spory, cokoliv.
   O buddhismu se někdy říká, že je nezdravě posedlý utrpením, bolestí a smrtí. Z perspektivy obvyklé snahy řešit potíže uhýbáním před nimi zní takový názor logicky. Studenti buddhismu však postupně zjišťují, že pokus vyhnout se bolestem života nakonec přináší víc trampot než kolik jich odstraní, a že vyrovnanosti lze dosáhnout spíš tak, že pohlédneme svým nesnázím přímo do tváře, než když před nimi budeme utíkat. Buddhistický důraz na utrpení vůbec není masochistický; je to nesentimentální, otevřená, pragmatická odpověď na otázku, jak co možná nejspokojeněji projít životem, který nám čas od času nevyhnutelně dá ránu.


Jedna z románových postav Dicka Francise říká: ?Chcete-li se chovat logicky, musíte vydolovat své skryté motivy a pocity a postavit se k nim čelem. Samozřejmě že jsou skryté právě proto, že jim nechcete čelit. Takže je snazší, když takříkajíc dovolíte svému suterénu, aby řídil horní patra... a výsledkem jsou hádky, láska, práce, názory, anorexie, humanita... cokoliv vás napadne. Prostě chci zjistit, co se tam dole děje, abych vědět, proč opravdu dělám různé věci. Až to budu vědět, pak je prostě budu dělat nebo ne. Jak se mi bude chtít.? ?Analýza sebe sama... studoval jste ji?? ?Ne. Žil jsem ji. Jako každý.? ?V jakém věku?? ?Odjakživa. Chci říct, nepamatuju se, že bych to někdy nedělal. Prozkoumat svoje skutečné motivy. Poznat svou pravou duši. Rozeznat všechny ty ostudné věci... nedůstojné pohnutky... Příšerné, opravdu.?

Podívejme se tedy na tu záležitost s pohnutkami a pocity; zabere nám to nejméně dva díly.

Strach

má mnoho jmen: úzkost, obava, rozpaky, vybíravost, nechuť, panika. Cítíme strach, kdykoliv nám hrozí, že nedostaneme, co potřebujeme, nebo ztratíme, co už máme. Strach je reakce na přesvědčení, že je ohroženo naše přežití. Bojíme se, že nebudeme mít dost vzduchu, jídla nebo tepla. Strachem nám naše tělo říká ? ?Dostaň se z tohohle pryč. Zažeň to. Uteč. Sežeň pomoc. Dělej s tím něco.? V situaci, kterou považujeme za nepříznivou, je tělo mobilizováno, aby ji změnilo k lepšímu; toto volání do zbraně vnímáme jako strach. Je to nepostradatelný nástroj, který nás udržuje naživu.
   Strach v nás je probouzen tím, co považujeme za ohrožení našeho přežití. V konečném důsledku je to výsledek našeho rozhodnutí; ne vždy nutně vědomého rozhodnutí, ale přesto rozhodnutí. Tím, že náš životní plán pozvedává mnohé naše hodnoty z žádaných na nepostradatelné, vytváří mnoho dalších příležitostí, které v nás vyvolávají strach.
   Kdo potřebuje být úspěšný, bojí se selhání. Věční smolaři mají strach, že by se jim něco mohlo podařit. Pro mnoho školáků je nejdůležitějším zjištěním, které jim škola dá, že nejsou dobří v učení. Škola je naučí (někdy po zbytek života) vyhýbat se těžkým úkolům.
   Lidi, jejichž sebedůvěra je založena na jejich práci, děsí ztráta zaměstnání. Když je takto napadena jejich sebeúcta, místo aby zmobilizovali své síly, podlehnou depresi.
   Kdo si zvykl spoléhat na svůj atraktivní vzhled, hrozí se stáří. Kdo touží být oblíbený, toho srazí na kolena náhodná hrubá poznámka.
   Ti, kteří musí být za všech okolností samostatní a suverénní, kdo mají potřebu nikoho nepotřebovat, se začnou hroutit ve chvíli, kdy na všechno sami nestačí, protože se nemohou vzdát drahocenné prestiže toho, kdo vždycky všechno zvládne. Jejich strach ze závislosti z nich pak učiní poněkud nevděčné příjemce nezištné pomoci.
   Jakákoliv změna sama o sobě může spustit poplach strachu. V novém zaměstnání nebo v novém vztahu máme spoustu příležitostí udělat ze sebe hlupáky, vypadat nejistě, muset žádat o pomoc, utrousit nevhodný vtip. Vůbec nejjednodušším zdrojem úzkosti se může stát prostá budoucnost, která je sama o sobě ztělesněním nejistoty. ?Jak to bude vypadat, až děti odejdou z domova? Z čeho budeme žít, jestli ztratíme zákazníky? Co se stane s cenou našeho domu, když tady postaví tu novou silnici?? Když se životní plán stane příliš závislým na jistotě a očekávání, pak se zbytečné starosti dostaví nevyhnutelně. Pokud nám moudrost nedokáže naznačit, kde leží hranice mezi tím, co ještě má nebo už nemá smysl předvídat a plánovat, pak úzkost začne zaplavovat krajinu, kde měla panovat vyrovnanost.

Vina a hanba

jsou jména pro zvláštní druh strachu, kterým odpovídáme na své vnitřní pocity. Někdo se naučí bát se své prchlivosti a suverenity a stydí se za tak hanebné pocity. Někteří si zvyknou stydět se za svou sexualitu a prožívají záchvaty sebeobviňování, když je napadne nevinná erotická fantazie o sousedovi nebo sousedce. Jiní se naučí bát se svého smutku a na pohřbu svého blízkého se omlouvají za svůj zármutek: ?Nedělejte si se mnou starosti, za chvíli budu v pořádku; nevím, co si o mě musíte myslet...?
   A aby toho nebylo málo, někteří z nás se dokonce rozhodnou, že se budou bát svého strachu. Ale bát se není správné, tak se cítíme trapně, že se bojíme. Jenže být na rozpacích také není v pořádku; cítíme se tedy vinni kvůli svým rozpakům ze svého strachu. A pocit viny už vůbec není příjemný, takže nakonec máme zlost, že se cítíme vinni kvůli tomu, že jsme v rozpacích kvůli svému strachu. Tou dobou už je definitivně ztracena jakákoliv naděje na vnitřní mír a nezbývá nám, než se dát na útěk sami před sebou.
   [V tomto ohledu mám vlastní zkušenost, jak se s trochou šikovnosti dají podobné mechanismy využít zcela účelově. Když jsem se kdysi chystal na první seskok z letadla, bylo mi jasné, že tam nahoře budu strachy bez sebe (v životě jsem na plovárně neskočil ani z pětimetrového můstku). Abych měl jistotu, že tu neodhadnutelnou zkoušku zvládnu, stále znovu jsem si v duchu přehrával počítačovou simulaci každého detailu té chvíle, jejíž představa mi svírala žaludek ledovou rukou, a učil jsem se mít větší hrůzu z té ostudy, kdybych v posledním okamžiku zaváhal (?... jasně že nám instruktor říkal, že se nám nikdo nebude smát, všichni vědí, že v té chvíli je na to každý sám, ale já to prostě CHCI dokázat!?) Když jsem pak stál na stupátku vysunutém z letadla, strach z vlastního selhání, úmyslně nafouknutý do hrozivé obludy, byl nakonec tak silný, že ten absurdní úkrok do kilometrové propasti se v tu chvíli stal sice také příšernou, ale přece jen přijatelnější volbou. Takové metody ovšem není radno používat příliš často; jak níže připomíná Guy Claxton, člověk, který proti svému strachu úmyslně poštve strach ještě větší, se podobá všeumělovi vylepšujícímu pojistky rezavým hřebíkem ? a je bohužel pravda, že například zrovna v tom parašutismu to někdy prostě jinak nejde...]
   V důsledku těchto úzkostí, které si vytváříme sami, se úzkost sama stává nedůvěryhodnou. Zvířata mají spouštěče strachu přesně naprogramované a strach v nich probouzejí jen takové věci, které opravdu ohrožují jejich přežití. My však, podobni nevzdělanému kutilovi, jsme si zpřeházeli zapojení signálů, takže pokyn k boji nebo útěku nám spouštějí mnohé podněty, které žádné skutečné nebezpečí neohlašují. Zdrtí nás nevlídná poznámka nebo zapomenuté narozeniny. Když se proto vydáme na cestu buddhistického zkoumání a začneme sami sebe otevírat dosud odmítaným vjemům, myšlenkám a pocitům, které jsme vždycky považovali za hrozbu, pak musíme být připraveni, že nás to napoprvé může vystrašit. Je třeba kráčet opatrně, ale často bude nutno ignorovat falešné poplachy. Když narazíme na ukazatel, který říká "Tam jsou lvi", musíme si říct ? ?Dobrá, podívejme se na to,? a obezřele postupovat dál.
   Mnozí obyvatelé Západu vyrůstají s dědictvím židovsko-křesťanské kultury, která říká, že abychom se mohli polepšit, musíme přiznat svoji vinu, protože vina nám dává důvod k sebezdokonalení, zatímco bez ní zůstaneme hříšníky spokojenými se svými nedostatky. Nebo viděno z opačné strany, že je to jenom vina, která nám brání ve špatných skutcích: Kdybys neměl pocit viny, byl bys ještě větší mizera než teď.
   Buddhismus tomuto názoru oponuje, a to z ryze praktické pozice. Zkuste se zeptat sami sebe, které věci ve vás budí pocit viny, a nejspíš zjistíte, že jsou to právě ty, které děláte pořád dokola. Nejčastějším výsledkem viny není sebenáprava, ale sebeklam, který nám umožní pokračovat v nesprávném chování a zároveň uchlácholit své svědomí. Vytvoříme si chytřejší zdůvodnění nebo to prostě děláme nevědomě. Křesťanský světec František Saleský hovoří o vině ve zcela buddhistickém duchu:

?Mějte strpení se všemi, ale především sami se sebou. (...) Jak chcete mít trpělivost s nedostatky svého bližního, když ji nemáte se svými vlastními? Kdo se užírá kvůli svým chybám, ten je nenapraví. Veškerá užitečná náprava vychází z klidné a vyrovnané mysli.?

Musíme také dát pozor na to, že projevy pocitu viny nemusí být zrovna upřímné. Kdosi řekl, že vina je měna, kterou se vykupujeme z odsouzení svými bližními. Někdy nemá daleko ke lsti. Ostatně, co bys to byl za zloducha, kdybys prováděl takové lumpárny a ještě k tomu se ani necítil provinile? Zkoumat svoje pravé pohnutky v této oblasti může být zvlášť nepříjemné. Protože kdybychom připustili, že vždy neprožíváme svoji vinu tolik, jak to navenek vypadá, to by teprve byl důvod cítit se provinile...


Kdo z adeptů buddhismu se ještě nenechal odradit mým nudným kázáním, začíná už asi tušit, že tohle učení bude trochu jiné, než se mohlo zdát z filmů a cestopisných vyprávění. Výjevy z buddhistických obřadů a meditací jsou jen mediálními obrazy, pouhou vnější formou, která sama o sobě stěží prozradí, co se skrývá uvnitř. Spíš než modlitební mlýnek budeme potřebovat skalpel; imaginární sice, ale o to ostřejší. V prvních kapitolách zabývajících se zatím jen zkusmou diagnózou našich patálií už jsme nahlédli do několika skrytých komor plných nevábného harampádí. Není-li to příliš lichotivé čtení, obrňte se trpělivostí; přijdou horší věci. Vzpomeňte, co napsal Guy Claxton: ?... delší cesta a větší odvaha.?
Jsme teprve na začátku.

(pokračování)

Toto číslo Gammy bylo sepsáno s použitím myšlenek, parafrází a přeložených citátů z knihy Guy Claxton: Heart of Buddhism ? Practical wisdom for an agitated world



Dopisy čtenářů

Pavel V.
Nové díly Gammy přicházejí rychleji, než stačím sesmolit první reakci na překvapivé téma buddhismu. Je to každopádně zajímavé a podnětné. Osobně musím přiznat, že buddhismus je mi ze všech náboženství nejsympatičtější, hlavně proto, že to de facto náboženství není - nevzývá žádnou vyšší bytost. Mnozí při hledání nehmotných světů a smyslu života zabloudí i k velmi pochybným sektám - máme takové případy bohužel i v příbuzenstvu.
   Ale k věci: duchovní cvičení vedoucí k vyrovnanosti s vnějšími nepříznivými okolnostmi jsou určitě velmi užitečná. Sám se bezděky a neuměle (nemaje žádné vzdělání ve východních ani západních duchovních naukách) snažím vyrovnávat s klidem s různými subjektivně nepříjemnými vlivy okolního světa. Pod dojmem tvého článku jsem se zamyslel nad zdroji a vzory těchto svých pokusů a došel jsem k překvapivému závěru: mým největším duchovním rádcem je Josef Švejk!
   Chraň mě pánbůh, v žádném případě nechci zlehčovat toto téma, říkám hned na obranu před těmi, kdo vidí Osudy dobrého vojáka Švejka jen ve spojení s jakýmisi vulgárními srandičkami. Podle mne i Švejk čelil nepřízni osudu v soukolí militaristické mašinérie, kterou nedokázal ovlivnit, jen na základě své vnitřní duchovní síly. Jinak si jeho vždy dobrou náladu a široký úsměv nedokážu vysvětlit, viz např. jeho reakce na zprávu o odvelení na frontu: "Poslušně hlásím, pane obrlajtnant, že mám náramnou radost. To bude něco nádhernýho, když voba padneme spolu za císaře pána a jeho rodinu..." Naproti tomu typický Evropan v takových situacích reaguje jako nadporučík Lukáš: "Der Teufel soll das buserieren!" Bohužel tato kniha, zamýšlená původně jako humoristický román, neobsahuje žádné konkrétní návody a postupy duchovního výcviku, jen řadu příběhů a podobenství, která mohou být být víceméně podobná situacím z našeho skutečného života. Mimochodem, Jaroslav Hašek soustředil v této knize překvapivé množství reálií, dokonce tolik, že nakladatelství Akademie věd České republiky k nim vydalo dvoudílnou encyklopedii. Bohužel heslo buddhismus v ní není, a proto se velmi těším na další pokračování Gammy, abych se dozvěděl něco o reálných technikách ovládání svého vědomí, a to ze zdrojů, kde s tímto cvičením mají tísícileté zkušenosti.


Pozoruhodná asociace, Pavle, to mě opravdu nenapadlo, i když logicky vzato to docela sedí :-) Švejk je ovšem prototypem člověka zavlečeného do extrémní situace, jaká nás doufejme nepotká, a jako takový se musel uchýlit k účinnějším obranným metodám, než sebezpytování a meditace. Nicméně počkejme si, kam až nás zavede buddhistické učení; jeho závěry možná někteří shledají natolik překvapivými, že se radši dají na švejkování :-)


Čtenář Tomáš V, s nímž jsem na těchto stránkách diskutoval minule, ve své následné odpovědi spíše soukromého rázu doporučil mé pozornosti křesťanské učení. To je jistě směr hodný následování; jelikož však (dozajista ke své škodě) nejsem ještě k takovému kroku připraven, děkuji Tomášovi za jeho inspirující příspěvek, doufaje, že mi odpustí, když se zatím budu držet svého buddhistického kopyta :-) Porovnání různých věrouk je nicméně vždy užitečné; všechny příspěvky, které takto rozšiřují souvislosti tohoto seriálu, budou proto nadále vítány.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 12 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS