Gamma č. 170 (Základy buddhismu (IV.))

V předchozím dílu jsme mluvili o původu a povaze některých pocitů, jmenovitě strachu a viny; dnes budeme v tomto tématu pokračovat.

Zlost

Jsou dva základní druhy pocitů pramenících z nelibosti: strach (viz Gamma169) a zlost. Podobně jako strach i zlost má řadu odstínů, od mírného podráždění a nesouhlasu přes nevrlost, nepřátelství, žárlivost až k násilné zuřivosti.

Když se mi něco nelíbí a z nějakého důvodu před tím nemůžu utéct, pak druhá nejlepší možnost je zničit to, aby mi to už nemohlo ubližovat, nebo to vyděsit natolik, aby mi to přestalo dělat, co se mi nelíbí, a začalo mi to dávat, o čem jsem přesvědčen, že potřebuju. "To" je obvykle nějaká osoba - protože vztek nejlíp působí na lidi - přestože občas můžete potkat člověka, který se pokouší zastrašit svoji sekačku na trávu. Někteří lidé se dokonce v zoufalství snaží vyděsit své děti, aby usnuly.
Zatímco strach je převážně pocitem útěku, vztek naopak pohání k boji. Zvířata před nebezpečím raději utečou; bojují, jen když nemají jinou možnost. Zvíře zahnané do kouta je nebezpečné, protože je zbaveno své preferované volby, to jest útěku. Pouští se však do boje také v případech, kdy jeho sklon k útěku je převážen vyšší prioritou, jako je obrana území nebo mláďat. Podobně to funguje u lidí, kteří se rozzlobí a útočí ve chvíli, kdy jim něco brání utéct nebo prostě jen ukázat strach. Tento sklon přeměnit strach na zlost je běžnější u mužů, kteří byli vychováváni, aby pokládali strach za slabost. Příkladem může být řidič, který po těsném odvrácení nebezpečné nehody zahrne (podle svého názoru provinilého) kolegu vzteklými nadávkami. Zaútočí-li na mě potrhlý ratlík, velmi pravděpodobně se celkem racionálně rozhodnu, že ho radši zastraším křikem a výhružnými gesty, než abych se beztak marně pokoušel mu utéct. Pokud mě ovšem v té chvíli doprovází moje přítelkyně, pak je varianta útěku vyloučena automaticky. V takovém případě je přímý přechod od strachu do útoku samozřejmě v pořádku, jsa motivován pravěkým pudem ochrany partnerky, ovšemže dodatečně posíleným o něco modernějším a tedy už méně bohulibým reflexem potřeby zachování vlastní prestiže.

Žárlivost

Nikde není přeměna strachu na zlost tak názorná jako u žárlivosti. Člověka raní ? a tím v něm budí strach ? právě ta druhá osoba, na níž podle jeho představy závisí jeho štěstí a možná i přežití. V této situaci se dvojí funkce zlosti, to jest zničit nebo ovládnout, ukazuje ve své nejsilnější a nejabsurdnější podobě, protože napadáme blízkou osobu, abychom ji potrestali za to, že vystavila na odiv naši politováníhodnou zranitelnost, a zároveň se ji pokoušíme natolik zastrašit, aby nás neopustila. Člověk chovající se tímto způsobem si málokdy uvědomí, že čím úspěšnější je při trestání milované osoby, s tím menší pravděpodobností ji přiměje zůstat. Podobá se v té chvíli špatně naprogramovanému robotu nebo hysterickému dítěti, které dupe po svých hračkách.


Buddhisté přirovnávají rozzlobeného člověka k někomu, kdo se pokouší holýma rukama házet na protivníka žhavé uhlíky. Jeho svatosti dalajlámy se jednou zeptali, jestli je vůbec někdy správné se na někoho zlobit. Přemýšlel několik minut, jako šachista zvažující důsledky všech možných tahů, a pak řekl prostě: ?Ne.?


To je z našeho západního pohledu v řadě situací jistě velmi těžko přijatelný postoj. Pro nás, kteří se zkusmo zaobíráme buddhismem, může být přesto velmi užitečné vědět, že někdo, kdo v tomto směru pokročil mnohem dál, dospěl k takovému názoru. Navzdory skutečnosti, že jeho závěr zcela nechápeme (určitě v tomto bodě mohu mluvit přinejmenším za sebe) a možná ho vůbec nedokážeme přijmout, měli bychom mít na paměti, že tento názor má oporu v přirozené autoritě člověka v těchto věcech mnohem zkušenějšího, a měli bychom jej tudíž brát v potaz přinejmenším jako jednu z pracovních hypotéz. V prvním dílu jsem přirovnal buddhistické učení ke kompasové střelce, ukazující správný směr; pokud (jako například v tomto případě) střelka ukazuje daleko za obzor, k němuž dokážeme dohlédnout vlastním zrakem, pak to ještě nutně neznamená, že nás svádí na scestí. Nejspíš právě naopak. Koneckonců jediným účelem každého kompasu je právě vést nás tam, kam ještě nevidíme.


Na tomto místě je třeba poznamenat, že buddhistický názor o nesprávnosti hněvu neznamená automaticky odmítnutí bránit zlu násilím, jak se někdy tvrdí. Dalajláma jednou přirovnal násilníka k dítěti, které si hraje s nebezpečnou zbraní. Takový člověk je stejně málo prozíravý jako malé dítě a stejnou měrou se chystá ublížit sám sobě možná víc než své potenciální oběti. Podle dalajlámy bychom mu měli jeho nemoudré jednání rozmluvit, a pokud to nejde, zabránit mu v jeho pokračování jakoukoliv silou, kterou taková situace nezbytně vyžaduje. Buddhistická představa "přiměřené obrany" však nezahrnuje zlost a nenávist. Podrobnější rozbor tohoto problému vyžaduje objasnění pojmu "karma", který hraje v buddhismu ústřední roli; k tomu se dostaneme až v některém z následujících dílů.


Zlost obecně a žárlivost zejména jsou v každodenním životě nejpoučnějšími zdroji sebezkoumání, protože nejnázorněji ilustrují vady konvenční životní strategie. S trochou logického uvažování by pro nás mělo být nemožné ignorovat sobeckost účelů, k jejichž dosažení používáme zlost; naše schopnost potlačit toto poznání je jen dalším důkazem síly podvědomí .

Smutek a zármutek

Stejně jako strach a zlost mají své přirozené kořeny, z nichž vyrůstá to, co si my sami dále rozvíjíme a komplikujeme, mají je i smutek a zármutek, které vznikají z pocitu ztráty. Ztráta našich blízkých nás nemůže nechat lhostejnými, a buddhismus také nic takového neučí. Přivádí nás však zpět k přirozenějším reakcím oproštěným od některých zbytečných přítěží, které si k těmto pocitům sami přidáváme. Ztráta je často příčinou strachu, protože nás vyhání z našeho bezpečí do nejistoty. Co budu sám dělat? Jak budu trávit čas? Dokážu v noci usnout? Potkám ještě někdy někoho jiného? Viděli jsme už, jak náš odpor k nejistotě zvětšuje naši úzkost (viz Gamma169, kapitola o strachu). Ztráta je nejbolestnější podoba změny, protože nás nutí nejen učit se novému, ale také vzdát se starých pohodlných zvyků.


Z toho může vzejít zlost a odpor. Podráždění vůči umírajícímu za potíže, které nám svým stavem působí. Odpor k bolesti a k samotné skutečnosti změny. Rozpaky z ohledů na ostatní, kteří náš smutek nesdílejí. V některých kulturách se projev zármutku považuje za nespolečenské chování (od vdov po vojácích se očekává, že budou na pohřbu pobledlé, ale vyrovnané), v jiných společenstvích se naopak žádá okázalé truchlení. Snaha vyhovět protichůdným a často se měnícím zvyklostem, jak se máme v těžké chvíli chovat, nám může přidat další, úplně zbytečné břemeno.

Sobectví

Opačnou stranou nelibosti je náklonnost; tyto dva pocity jsou vzájemně svázané. Nelibost se zaměřuje na ztrátu ? skutečnou i hrozící. Jak mohu odvrátit tuto hrozbu? Jak mám dostat zpátky to, co tak nutně potřebuju?

Náklonnost se naopak soustřeďuje na hromadění a udržení žádaných okolností. Musím si udržet, co mám. Pocit mého nabývá velkého významu: můj dům, moje auto, moje partnerka, moje názory, moje úspěchy. Jsem majitelem toho, co mám a co jsem dokázal. To jsou ty věci, na které mohu být hrdý. Vědomí skutečnosti, že některé základní statky potřebujeme k přežití, je v konvenčním životním plánu opět zastřeno zásadou "čím víc, tím líp". Naše strategie je založena na předpokladu, že čím víc toho máme, tím lépe jsme zabezpečeni. Skutečnost, že čím víc mám, tím víc také mohu ztratit, nám kupodivu uniká.


Když se k chamtivosti přidá vědomí nebo představa omezenosti zdrojů, pak se navíc staneme soutěživými. Ať už chci cokoliv, nejspíš toho není dost pro všechny, tak se s tebou o to poperu. Sebeúcta začne záviset na úspěchu: získat profesuru, uveřejnit článek v odborném časopise, porazit konkurenci, stát se první ženou v dozorčí radě nebo mít nejchytřejší děti. Buď se tam musím dostat první, nebo se ti chci aspoň vyrovnat v tom, co už máš ty ? pokud to spadá do okruhu mých zájmů. Je mi jedno, že uběhneš stovku za kratší čas; ale běda ti, jestli se ve společnosti ukáže, že mluvíš anglicky líp než já.


Z představy, že potřebujeme hromadit a střežit svůj osobní poklad nám "patřících" věcí, lidí, schopností a postavení, vznikají takové postoje, jako je závist, chamtivost, soutěživost, pýcha a sobectví. Všechny tyto stavy nám samozřejmě přinášejí nespočet příležitostí, abychom zakusili další úzkost, vztek, ztrátu sebeúcty a osamocení. Věci se porouchávají nebo jsou ukradeny. Lidé odcházejí a umírají. Schopnosti se zhoršují. Vliv se ztrácí.

Čím víc toho dokážeme nahromadit, tím silněji cítíme, že nežijeme dobrý život. Místo abychom byli zabezpečeni a spokojeni, jsme čím dál víc zmateni a nesví.

Samota

Asi žádná kultura v minulosti nevytvářela tolik samoty jako ta současná, se svým zdůrazňováním individuality, osobního úspěchu a nezávislosti. Osamělost však nemusí vznikat jen jako přímý důsledek ambiciózního životního plánu; může být také vedlejším produktem snahy potlačit záporné pocity, o kterých už jsme mluvili. Cítíte-li se ve společnosti nepohodlně, je lepší vystačit si sám. Kolegy v práci si držte od těla a pokaždé zdvořile odmítněte pozvání na večerní posezení v baru. Brzo získáte pověst člověka, který je "sám pro sebe" a nebudete už ani obtěžováni zbytečnými nabídkami.


Ještě ničivější je potřeba "vypadat dobře" aneb "co by tomu řekli lidi". Ti, kteří nejsou spokojeni sami se sebou, jsou často přesvědčeni, že ostatní by je soudili stejně přísně jako oni sami sebe. ?Kdyby věděli, co jsem zač, nemohli by mě mít rádi.? Snaha o sblížení je zmařena potřebou "udržet si glanc", ukazovat sám ze sebe jen ty kousky, o kterých jsem přesvědčen, že je druzí schválí. Jako cesta k získání lásky a přátelství je tato strategie zaručeně prohrávající. Pokud selže, zanechá nás marně uvažující, co jsme na sebe prozradili nevhodného; když ale uspěje, pak náklonnost, kterou získáme, se týká jen té fasády, kterou náš protějšek vidí, a výsledkem bude s největší pravděpodobností povrchní, neživotaschopný vztah.


Samota je proto důsledkem toho, že toužíme po soukromí a zároveň se ho obáváme. Jsou lidé, kteří nalezli v samotě opravdový klid. Nehledají nové vztahy a většinu času si spokojeně vystačí sami. My ostatní však obvykle nejsme sami se sebou vyrovnáni tak dobře, abychom aspoň občas nepotřebovali společnost a podporu druhých. Těkajíce uprostřed mezi snahou o sblížení a útěkem do samoty, vyvinuli jsme si společenský styl, který má podávat co nejlepší poměr mezi "dobrými" a "špatnými" pocity. Někteří pořád mluví, protože nesnesou zdánlivou odpovědnost za trapné ticho. (Když jsem jako student jezdíval vlakem z Ústí do Prahy, pokaždé jsem se děsil, že se ke mně na nádraží přihlásí nějaký vzdálený známý, se kterým si budu muset dvě hodiny pracně vyměňovat povrchní zdvořilostní fráze, místo abych si v klidu užíval výhledů na ubíhající krajinu; i dnes je to jeden z důvodů, proč neberu stopaře.) Jiní prchají z bolestných rozpaků, když se stanou středem pozornosti: jejich strach ze společenského selhání je větší než naděje úspěchu, takže se radši stávají neviditelnými. A každý z nich je uzavřen ve svém myšlenkovém systému, který je zdánlivě nutí k jejich stylu, a nevšimnou si, že svět je daleko rozmanitější. "Lvice salónu" dál vesele brebentí, nevěnujíc pozornost svému zmenšujícímu se publiku. "Šedivý myšák" v hrůze prchá, když se o něj začne zajímat atraktivní žena: určitě ho jenom lituje nebo se mu chce vysmívat. Myšlenka, že jeho tichá nenápadnost by pro ni mohla být přitažlivá, zejména po té (pro ni únavné) přehlídce (pro něj vytoužené) sebedůvěry z druhého konce sálu, je pro něj nemyslitelná.

(pokračování)

Toto číslo Gammy bylo sepsáno s použitím myšlenek, parafrází a přeložených citátů z knihy Guy Claxton: The Heart of Buddhism ? Practical wisdom for an agitated world

Ad hoc V předminulém čísle (Gamma168) byla zmínka o slonici, která se poznala v zrcadle a projevila tak stupeň sebeuvědomění známý zatím jen u lidí, opic a delfínů. V jednom z posledních čísel Newsweeku (13. listopadu) vyšel na toto téma další článek ("Vanity, Thy Name Is... Dumbo ? An Elephant passes the 'mirror test'), který podrobněji rozebírá "zkoušku zrcadlem": ?Je to velmi obtížný test; zvíře musí ukázat na obraz a říct - 'Já jsem tady; tamto je moje dokonalá kopie, ale nejsem to já.' ... Tento experiment zjevně měří něco víc nebo něco jiného, než čemu obvykle říkáme 'zvířecí inteligence', kterou definujeme v praktických pojmech. Zvířata jsou 'chytrá', pokud spolu dokáží komunikovat nebo používat nástroje, aby se dostala k potravě. Ale schopnost poznat vlastní obraz v zrcadle nemá žádný zřejmý význam pro zachování rodu; je to svého druhu duševní luxus, o kterém se donedávna věřilo, že si ho mohou dopřávat pouze lidé.?

Článek dále připomíná, že případy mimořádné inteligence nejsou omezeny na savce. Výzkum se teď zaměřuje na chytré, společenské ptáky, jako jsou vrány, havrani a papoušci. Africký papoušek šedý je jedním z nejchytřejších zvířat na Zemi. Irena Pepperbergová z Brandeisovy university jednoho takového papouška cvičí už skoro třicet let. Její Alex má zásobu 50-100 anglických slov, která spontánně kombinuje, aby odpověděl na otázku nebo o něco požádal; umí pojmenovat barvy a tvary, počítá předměty nejméně do pěti a zvládá jednoduché součty. Když se před něj položí podnos s rozházenými kostkami a kuličkami různých barev, dokáže odpovědět na otázku typu ?Kolik je tady zelených kostek?? Po správné odpovědi si obvykle řekne o oříšek, ale často ho vzápětí bez zájmu upustí, jako by chtěl dát najevo, že už to nedělá kvůli odměně, ale chce prostě potěšit svou trenérku. Nebo ji dopálit. Když už má cvičení dost a chce zpátky do své klece, někdy předstírá, že neví a schválně zkouší nejrůznější odpovědi ? všechny kromě té správné.

Alex dělá dojem, že má schopnost sebeuvědomění ? ale "zrcadlový test" mu nebude možné zadat, protože jedna studentka mu kdysi omylem prozradila správnou odpověď. Když ho vzala na toaletu, Alex se uviděl v zrcadle a zaskřehotal ? ?What?s that? Co to je?? ?It?s you, to jsi ty,? odpověděla ? čímž znemožnila jakoukoliv podobnou zkoušku. Nikdo nemůže být objektivně zkoušen stejným testem inteligence dvakrát po sobě; ani člověk, ani papoušek.

Dopisy čtenářů

Wendy:
Jardo, toto je doporuceni od toho myho znamyho [ohledně českých knih o buddhismu]:
Nakladatelstvi Dharma Gaia
a napriklad
Ivo Fiser : Filosoficka koncepce nejstarsiho buddhismu Nyanaponika Thera: Jadro buddhisticke meditace Adzan Ca: Strom v lese

Díky za tip, Wendy, teď už je na čtenářích, aby si sami vybrali, např. na:
http://www.ini.cz/ranka/knihy/_seznam.htm
http://www.dharmagaia.cz/
a rozhodli se, jestli jim pak ještě bude stát za to dál číst moje výklady. Ony ovšem nejsou ani tak moje vlastní, jako spíš Guye Claxtona, takto profesora psychologie, který narouboval buddhismus na svoje řemeslo, díky čemuž představuje jeho kniha ? a doufejme aspoň do jisté míry i můj výtah z ní ? mnohem praktičtější a srozumitelnější návod k instantnímu použití než většina dostupných českých publikací, ze kterých si čtenář většinou musí konkrétní závěry sám trpělivě odvodit, zatímco tady je dostane předem připravené. Což sice nemusí být nutně výhoda, ale na druhé straně ne každý z nás je diplomovaný psycholog, aby dokázal sám rozpoznat všechny cesty k využití tak obsáhlého nástroje jako je buddhismus. Tento seriál by se proto měl správněji jmenovat třeba "Základní pojmy buddhismu komentované z hlediska moderní psychologie"...

Aleš L.:
Díky moc za seriál o buddhismu. Velice zajímavé čtení, ale hlavně velice praktické. Zkus vydržet i s frekvencí vydávání jednotlivých dílů...

Jo jo, dělám, co můžu... lidi, vy mě nenecháte vydechnout :-) ale díky za váš zájem. Budu se snažit neztratit tempo...