Buddhismus

* Gamma č. 172 Základy buddhismu (VI.)

Vydáno dne 25. 12. 2006 (2925 přečtení)

Miniseriál o buddhismu (VI.)

Normální občan, navzdory obvyklému kverulování a lamentování, je ve svém životě většinu času když ne přímo spokojený, tak aspoň obstojně vyrovnaný se svým údělem: není závislý na drogách, netrpí nezvladatelnými psychózami, má auto, pěkný byt nebo domek, jakž-takž fungující manželství, nepříliš nezdárné děti, slušné zaměstnání i pár dobrých přátel, se kterými si užije všelijakou legraci, a těší se, až se v důchodu odstěhuje z města na chalupu a bude si užívat své zahrádky. Nepotřebuje buddhistické moudrosti o strastech, bolesti a smrti. Přinejmenším do té doby, než ho zastihne bezesná noc nebo pochybnosti uprostřed dovolené, na kterou se celý rok těšil. ?Teď ne,? řekne, ?jdi pryč. Teď se chci vyspat nebo se bavit. Teď mě s tím neotravuj,? a zažene svou nejistotu prášky na spaní nebo lehkou zábavou.



Gauttama Buddha


Pro mnohé lidi jsou únik před pochybnostmi a ignorování blížících se hrozeb hlavní metodou, jak se bránit tísni a vnitřnímu zmatku. Dokud nejsme postaveni před velkou otázku, od které nelze uhnout, všechno je zdánlivě v pořádku.
  Skutečně jen zdánlivě, protože za nevědomí také zaplatíme svoji cenu, kterou je otupělost. Ta je způsobena úspěšným pokusem ignorovat samotné pocity. Učíme se být necitlivými k pocitům, které vnímáme jako nepříjemné. Bohužel není možné zablokovat jen nepříjemné pocity, takže se stáváme postupně stále méně vnímavými i k těm pocitům, kvůli kterým život vůbec stojí za to. Stahujeme "knoflík hlasitosti" všech vjemů a naše vnitřní i vnější zážitky se stávají šedivější, jednotvárnější a slabší. Pocit omezené spokojenosti, kterou získáme takovým potlačením nepříjemných vjemů, zanechává neurčitý pocit bezcílnosti a prázdnoty.


Abychom vyvážili ztracenou sílu zážitků, hledáme stále silnější vjemy, které by dokázaly prorazit mlhou našeho nevědomí. Když jsme si na přijímači ztlumili zvuk, že ho téměř není slyšet, nezbývá nám, než vyhledávat vlnové délky nejkřiklavější hudby nebo nejskandálnějších historek. Jedním ze znamení naší doby jsou činností přinášející maximum vzrušení. Rockové koncerty jsou stále hlasitější. Zpěváci se stávají karikaturami. Modelky předvádějí bizarní výtvory, v jakých by nikdo nevyšel na ulici. Fanoušci se chodí na stadióny opít a porvat. Jiní berou drogy nebo skáčou z aeroplánů. A když si nakonec sednou doma, ponoří se do proudu vypjatých emocí televizních seriálů, akčních filmů nebo zvrácených "reality show", které mají s realitou společné jenom jméno. (?Jak můžeš proboha sepisovat a rozesílat takovéhle SLINTY,? zeptala se mě nedávno s úsměvem nevěřícího úžasu moje pragmatická přítelkyně Jitka, ?ty, který kážeš vodu a piješ víno, který si sám neumíš uspořádat vlastní život??? Inu, kážu, piju, a neumím... a právě proto si zvědavě prohlížím ty pozoruhodné buddhistické nástroje, zkoušeje, jestli by zrovna mně některý nebyl k užitku ? a vskutku ano. Pojďte to zkusit taky; uvidíte sami, je-li to k něčemu.)


Potřeba povzbudit sám sebe jakýmkoliv zástupným vzrušením, které by vynahradilo bázlivou jednotvárnost našich životů, se nám zjevně poněkud vymkla z rukou. Stačí spočítat, kolik lidí čte noviny, jejichž jedinou náplní je výčet společenských skandálů.


Kdo se nakonec probudí v pustině, do které ho tenhle způsob života zavedl, může se postavit na konec fronty u dveří nejbližšího psychoterapeuta. Ztráta životní energie a potěšení, prokládaná nočními můrami perverzních fantazií a násilných scén z filmů i z reality, se pro milióny lidí stává impulsem, který před ně samé nakonec postaví zrcadlo a donutí je hledat nápravu. Za časů Sigmunda Freuda byla typickou pacientkou žena ze střední společenské třídy trpící záhadnými křečemi nebo nutkáním neustále si mýt ruce. Dnes vyhledávají pomoc muži a ženy středního věku, kteří jsou čím dál nespokojenější se svým životem postrádajícím lásku, radost a barvitost.


Jak se život těla a pocitů stává otupělejším a neuspokojivým, těžiště naší činnosti se přesouvá do mysli. Místo pocitů začneme přemýšlet. C.G. Jung kdysi řekl, že se chováme jako člověk, kterého v noci probudil šramot ze sklepa, ale on se vydá hledat vetřelce do podkroví. Naše racionalistické vzdělání, opomíjející intuici a představivost, nás vede k přesvědčení, že přemýšlením můžeme najít odpovědi na všechny otázky. [Narozdíl od Karla Junga a Guye Claxtona, autor Gammy si to v podstatě myslí dodnes :-) což mu naštěstí nebrání naslouchat názorům zasvěcenějších. Lidský mozek koneckonců není nic jiného než elektrochemický stroj na zpracování informací, a je-li pro nás zatím příliš složitý na pochopení, neznamená to, že se v konečném důsledku neřídí definovatelnými pravidly. Co se přemýšlení týče, Buddha nic jiného nedělal; tam je ovšem dlužno připustit, že jeho uvažování bylo o dost hlubšího druhu než bývá obvyklé. Především však mějme na paměti, že tady nejde o slovíčka, která jsou vždycky nepřesná, ale o co nejdůkladnější rozbor dějů v lidské mysli a těle.] Jsme učeni, že pokud si všechno dostatečně pečlivě a důkladně zvážíme, můžeme se vyhnout vší nejistotě, chybám a bolestem. Lidé zaujatí plánováním a přípravou budoucího života nemají čas užívat si toho přítomného.


Je ještě další důvod, proč je myšlení často přitažlivější než pocity: vypadá bezpečnější, protože při něm nic necítíme. Všechny pocity, před kterými utíkáme, ať je to smutek, zlost nebo smrtelná bolest, pocházejí z těla. Svět chladného intelektu se proto zdá být trvalejší a méně hrozivý. Tělo zchátrá a zemře, zatímco slova budou žít dál svým vlastním životem; slova vypadají, jako by měla moc zbavit věci jejich pomíjivosti. Svět ?už není to co býval,? ale v mé mysli jsou věci stále stejné jako "za starých časů". Když už současné poměry nelze dál snášet, když mi selhává paměť i ledviny, můžu vždycky naskočit do svého "stroje času" a odletět do přijatelnější minulosti nebo do povolnějšího světa myšlenek. Ve vesmíru myšlenek si mohu stvořit věci, jak mají vypadat, stát se hrdinou nebo geniálním zloduchem, dle vlastního gusta. V této sféře nejsou žádné pocity, žádné skutečné obavy, žádná smrt. Můžeme poklidně bloumat podkrovím, prohlížet zaprášené věci a netrápit se skutečnými zážitky.


Myšlení samo o sobě však není tak neškodné, jak se může zdát. Ve skříni v podkroví je spousta věcí, které tam byly odloženy z dobrého důvodu, a až se budeme probírat spodním šuplíkem, můžeme zažít nepříjemné překvapení. Jsou tam vzpomínky na zážitky, které nás rozrušily, chvíle, kdy někdo ublížil nám nebo ? což je daleko horší ? kdy jsme my sami ublížili jiné živé bytosti. Dávné příhody, které nám nedělají čest, chvíle, kdy jsme selhali. Polopravdy, které jsem vykládal, abych dostal tu práci. Knížky, které jsem nevrátil. Ta dívka, kterou jsem se tenkrát před lety neodvážil oslovit, přestože se zdálo, že o to možná stála.
  I při pokusu o únik do zdánlivě bezpečné říše abstraktního myšlení tak musí člověk stále dávat pozor, aby vlak myšlenek poklidně supěl po hlavní trati a neodbočil náhle do divočiny, kde číhají nevítané vzpomínky nebo zakázané fantazie.


Toto je tedy naše bdělé vědomí. Je to stav mysli, která je poněkud mlhavá a nezřetelná; vědomí je nezaostřené a obsahem naší zkušenosti jsou převážně myšlenky, které bez hlubšího účelu přebíhají od jednoho nápadu ke druhému, aniž by dospěly k jednoznačnému závěru. Samotný proces myšlení působí nutkaným a neovladatelným dojmem. Připomíná rozhlasovou besedu mezi pražským kardinálem, soudcem Nejvyššího soudu, vydavatelem bulvárních novin a vítězkou Superstar, řízenou poněkud popudlivým a nepředvídatelným moderátorem. Diskutující si připomínají své minulé zážitky, zdůvodňují je a překrucují ke svému prospěchu, dělají ukvapené plány, které téměř nikdy nevyjdou tak, jak byly zamýšlené, a předkládají účelově zkreslené úsudky o ostatních lidech i sami o sobě. Zřetelné spojení s realitou je jen letmé a nelze ho trvale udržet.


[Připadá-li vám tohle všechno poněkud vykonstruované, zkuste si večer sednout do tichého pokoje, zhasněte světlo, zavřete oči a nechte svou mysl chvíli pracovat bez dozoru; brzo zjistíte, jaké zmatené brebentění se tam začne ozývat, kolik obrazů a zvuků se bude bez ladu a skladu překládat jeden přes druhý. Jako když z velké kanceláře odejde šéf a úředníci začnou všichni najednou klábosit o fotbale, dětech, rybaření a zahrádce. Právě tento nepořádný stav lidské mysli je prvním cílem, na který se zaměřuje úklidová četa buddhistických meditací; o tom později.]


Takhle vypadá průměrné, relativně zdravé, fungující vědomí. Někteří nešťastníci jsou na tom mnohem hůř, protože jejich mysl je trvale nebo aspoň opakovaně zatemnělá a nemohoucí. Ve stavu deprese může být odloučenost od reality natolik pokročilá, že "skutečný svět" vypadá jako stínohra viděná skrz tlusté sklo. Všechny tělesné pocity byly mezitím výše popsanou metodou v zájmu vyloučení nepříjemných vjemů zeslabeny natolik, že i vlastní tělo působí neživoucí nebo jakoby patřící někomu jinému. Poslední linií obrany proti depresi je šílenství, které nahrazuje ten skutečný, temperamentní, ale i hrozivý svět tam venku něčím zcela vlastnoručně vyrobeným, co možná není hezčí, ale vypadá to aspoň bezpečnější, protože to má řád a pravidla, které jsme si vytvořili sami.


Ačkoliv většina z nás milosrdenstvím osudu nežije ve světě, který by vyžadoval tak drastické metody a nedospěli jsme k tak hluboké nedůvěře ke svým bližním i k sobě samým, přesto příležitostně čelíme všichni v podstatě stejným strastem. Buddhistická stezka nás vede zpět skrz mlhu nejasného myšlení k některým nepohodlným pocitům; skrze tyto pocity k utkvělým domněnkám, které jim daly vzniknout; a pak, po cestě, která vede doslova "za hranice víry", až k jasné, nezaujaté představě o naší vlastní povaze.


Co uzříme, když se pozorně zahledíme do toho mlhavého obrazu? Především zjistíme, že samotné naše vědomí má poněkud nespojitou povahu. Probíhá velmi rychle, vznětlivě a potichu. Jako by hlasy, znící v naší hlavě, hovořily tlumeně samy k sobě a jen občas se zarazí a promluví k nám nahlas. Většina z toho, co probíhá mezi tím, je podvědomý proces, o jehož skutečné povaze víme jen málo; připomíná ponornou řeku, která proudí skrytě pod zemí a čas od času se na chvíli vynoří na povrch, aby ukázala našemu zraku, co vyplavila z nepřístupných zákoutí. To, co v duchu slyšíme jako svoje myšlenky, jsou proto jen příležitostné světlé články skrytého, složitého řetězu asociací, které z větší části nejsou přístupné našemu vědomí. Nevíme, jaké nedovolené předpoklady nebo lživá tvrzení předcházely viditelným závěrům. Zřídkakdy můžeme sledovat celý rozhodovací proces od samého jeho začátku. Většinou nám nezbývá, než mu prostě důvěřovat. ?Žádné další dotazy nejsou dovoleny. Rozhodnutí je konečné.?


A přece chováme v úctě tyto útržky, které z našeho stroje na informace občas vypadnou. Hrdě je nazýváme svými myšlenkami, ale vážnost, kterou jim propůjčujeme, je při bližším pohledu často nezasloužená. Z celého obsahu našeho vědomí jsou nám právě tyto myšlenky nejdražší, a jako rodič zahleděný do své nezdárné ratolesti odmítáme uvěřit, že by nám tyto myšlenky mohly říkat cokoliv menšího než pravdu, a dáváme se do boje na jejich obranu, kdykoliv se je někdo odváží zpochybnit. ?Jiným lidem možná jejich mysli vykládají bláboly; to si umím živě představit. Ale ne ta moje. Nikdy.? A když se (výjimečně) dopustím chybného úsudku, mávnu nad tím rukou a hledím na tu lapálii rychle zapomenout, abych se z toho nedejbože nemohl třeba poučit.


Tento nekritický přístup k vlastním myšlenkám nás pak vede k tomu, že s důvěrou přijímáme zcela nelogické závěry a na jejich základě pak stejně nelogicky reagujeme. Kolik lidí už takhle získalo jistotu, že jejich přátelé se proti nim spikli; kolik hádek už vypuklo kvůli zcela zcestné představě, o co tomu druhému jde. Způsob myšlení tak ovlivňuje nejen naše nitro, ale také vnější svět vztahů a jejich výsledků. Čím víc se díváme na život tónovanými brýlemi svých vlastních obav a potřeb, tím méně jsme schopni přiměřeně reagovat na své okolí. Guy Claxton cituje Hermanna Hesseho, který v roce 1917 napsal, že ?...zrak touhy znečišťuje a pokřivuje. Pouze tehdy, když po ničem netoužíme, když se náš pohled stává čistým rozjímáním, se nám otevírá duše věcí, které jsou ztělesněním krásy. Člověk, na kterého hledím s obavami nebo nadějí, s chamtivostí, úmysly nebo požadavky, není člověk, ale mlhavé zrcadlo mé vlastní touhy. Ať jsem si toho vědom nebo ne, nazírám na něho ve světle svých otázek, které omezují a falšují skutečnost.?


Jedním z mechanismů, kterými se často chráníme proti nepříjemnému sebehodnocení, je takzvaná projekce. Čelíme-li určitému vnitřnímu konfliktu mezi dvěma aspekty naší povahy, které jsou neslučitelné, můžeme tomuto napětí uniknout tím, že jeden ze svých vnitřních hlasů promítneme do jiné osoby. Jedna moje část ví, že zítřejší neděle je ideální příležitost k tomu, abych konečně uklidil garáž ? což už dlouho chci udělat, protože mi to usnadní život v budoucnu a najdu přitom spoustu ztraceného nářadí. Druhá moje část dává přednost tomu položit si nohy na křeslo a dívat se odpoledne na televizi. Místo abych si počkal, co z těchto dvou věcí chci dělat (což zjistím z toho, co nakonec opravdu udělám), udělám z té situace zápas dvou soupeřících sil, jedna z nichž musí prohrát. Dám-li se pak do úklidu garáže, budu to dělat s odporem, jakoby mě k tomu někdo donutil. Rozhodnu-li se koukat na televizi, budu se při tom cítit provinile. Pro nevinného kolemjdoucího je pak snadné stát se hromosvodem špatné nálady, kterou jsem si celou touhle situací sám způsobil. Strčíš-li hlavu do dveří garáže a zdvořile se zeptáš, jak to jde, můžeš se snadno dočkat zlostného odseknutí na téma, žes mě ty sama donutila dělat tuhle pitomou práci, která je jenom ztrátou času. Když mě naopak zahlédneš sedět před televizí a nevinně poznamenáš ? ?myslela jsem, že jsi dnes chtěl uklidit garáž,? bude ti nejspíš řečeno, že jsi nemožně otravná a jestli tady člověk nemůže ani v neděli mít trochu klidu.


Některým dvojicím se tento proces projekce může stát tak zakořeněným zvykem, že oba partneři jsou trvale připraveni k výpadu při sebemenším podnětu, nastraženi k tomu, aby si sebeneškodnější poznámku vyložili jako další kritiku, která pochopitelně nezasluhuje nic jiného než kousavou odplatu, takže debata o nejnepodstatnějších záležitostech hrozí kdykoliv eskalovat v podrážděnou hádku. [Odbočíme-li na závěr této kapitoly od hlubokých buddhistických analýz, můžeme zmínit velmi praktickou, průzračně jednoduchou metodu předcházení sporům, kterou pro podobné případy doporučoval už před lety věhlasný doktor Plzák: jestliže partneři náchylní k hádkám reagují podle výše popsaného schématu na negativní a neutrální výroky nevlídně a na vstřícné jen neutrálně, pak lze přinejmenším "zastavení palby" rychle dosáhnout jednoduchou změnou odezvy: na negativní výroky reagovat neutrálně a na všechny ostatní vstřícně. Je zajímavé pozorovat, jaké prosté, přímo technicky primitivní pravidlo stačí k tomu, aby se nepřátelská hádka stala fyzicky neuskutečnitelnou ? protože oba partneři se pak prostě nemohou současně setkat v záporném překmitu citové reakce. Všimněte si kolem sebe párů, které řeší všechny nesoulady poklidně ? protože vědomě nebo intuitivně dodržují tuto zásadu ? a naopak dvojic, které z nedostatku ohleduplnosti, omezené sociální inteligence, malé představivosti nebo prostě jen ze zvyku setrvávat na nízké úrovni komunikační kultury (případně kombinace všeho zmíněného) pravidlo "pozitivní odezvy" ignorují a následkem toho nedokáží uniknout ze začarovaného kruhu rozčilených sporů.]

(pokračování)

Toto číslo Gammy bylo sepsáno s použitím myšlenek, parafrází a přeložených citátů z knihy Guy Claxton: The Heart of Buddhism ? Practical wisdom for an agitated world

Klid v duši, vyrovnanost po předvánočním shonu a krásné Vánoce všem čtenářům přeje

letos už opravdu trochu uhoněný a po dnešních třech hodinách spánku sotva mžourající :-)

Jarda





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS