Buddhismus

* Gamma č. 178 (Základy buddhismu (XII.))

Vydáno dne 26. 03. 2007 (3238 přečtení)

Miniseriál o buddhismu (XII.)

V předchozím dílu byla řeč o buddhistické první vznešené pravdě, která říká, že příčinou všeho utrpení je zkušenost těla a mysli, týkající se lpění na čemkoliv, zatímco druhá vznešená pravda ukazuje, jak tato konkrétní lpění řídí a svazují naše životy. Jak už bylo řečeno, existuje jedno velké lpění, které je kořenem všech ostatních. Je to lpění na představě o egu, obrazu našeho .



Gauttama Buddha


Třetí vznešená pravda (2.)

Co to vlastně znamená mít své ? Odpověď můžeme začít hledat při pohledu na jiné lidi. Vidíme je jako objekty, předměty, jako živé stroje obdařené silou svalů, která jim umožňuje pohybovat se a být hybateli jiných předmětů. Někde uvnitř těchto biologických mechanismů, kteří jsou našimi bližními, tušíme působení skrytého činitele, který dává směr jejich rozhodování. Mají své , které rozhoduje, co budou chtít a co budou dělat, aby to dostali.
  Pozorujíce jiné, vnímáme podobně sami sebe - také jako věc, jako objekt, který obsahuje nás samé. Co znamená být objektem? Zahrnuje to několik vlastností:

1. Každá věc má své fyzické hranice, meze, uvnitř nichž se vyskytuje. Co je uvnitř těchto hranic ? mé kůže ? to jsem ; co je mimo ni, je ne-já. Co je uvnitř, musím živit a chránit; co je vně, má hodnotu jen podle vztahu, který to má ke mně.

2. Každá věc existuje samostatně, nezávisle na ostatních věcech. Jsme to, co jsme; víme to, a nemusíme se na to ptát jiných.

3. Každý objekt trvá v čase. Je jednoznačně definován hmotou, ze které se skládá. Narodil jsem se a jednou zemřu; ale mezitím tady existuje ta věc označovaná jako , která se každý den probouzí, cestuje z Plzně do Kolína nebo z Prahy do Tunisu a vjemy získané cestou zapisuje do záznamníku, které se říká paměť. Vzpomínky uložené do paměti jsou skutečnými záznamy skutečné minulosti a potvrzují, že existence mého je stejně nepřerušená jako světočára, po níž cestuje čtyřmi souřadnicemi časoprostoru od narození do smrti.


Tyto tři teze jsou samozřejmé jako newtonovská fyzika ? a také stejně klamné. Nejsnazší je vyvrátit poslední tvrzení. Lidské tělo dokáže přetrvávat jenom v procesu neustálé výměny látek s okolím, mění se s každým výdechem a za několik let se z velké části obnoví. Miliardy atomů, které byly před rokem mojí neoddělitelnou součástí, jsou dnes rozptýlené po celém světě; některé už stihly ulétnout i do vesmíru, mnohé z nich se dokonce radioaktivní přeměnou rozpadly na menší jádra. Jiné miliardy atomů, které se ještě před několika týdny nacházely na opačném konci světa, se teď účastní procesu vytváření těchto řádek. Pohybujíce se světem, necháváme za sebou souvislou stopu svých vlastních rozptýlených trosek. Co se vzpomínek týče, ty, jak psychologické výzkumy ukázaly, jsou v naší mysli neustále promíchávány, proplétány jedna s druhou a ohýbány tak, aby vyhovovaly způsobu, jakým sami sebe chceme vidět. Máloco je tak nespolehlivým dokladem minulosti a ukazatelem směru do budoucna jako vlastní vzpomínky.
   Nezávislá existence nás samých jako objektů je stejným přeludem. Člověk je živočich, který nedokáže přežít jinak než ve smečce; s jejími členy neustále komunikuje, vidí sám sebe tak, jak si představuje, že ho vnímají druzí, přebírá od nich názory, potravu, peníze, cokoliv. Uchovat si duševní zdraví v dlouhodobé izolaci od kolektivu dokáží jen ti nejsilnější jedinci.


Nejzajímavější je pohled na fyzické meze . Za své hranice obvykle považujeme svou kůži; ta vymezuje prostor, který obýváme. Je tedy všechno, co je uvnitř? Zjevně to není tak jednoznačné; když vám vytrhnou stoličku nebo vyříznou slepé střevo, určitě kvůli tomu nepřijdete o kus své osobnosti. Zůstanete sami sebou, i kdybyste přišli o ruku nebo nohu. Změní to váš obraz sebe samých, to jistě; ale to postihne i mnohého puberťáka, který je donucen ostříhat si dlouhé vlasy nebo si dokonce obléct šaty, ve kterých vypadá prostě nemožně.
   je tedy zjevně skryto hlouběji. Možná je tělo jen nástrojem, soustavou služebných údů, strojovnou, kterou ovládá řidič sídlící v hlavě. Takhle si to představoval už v osmnáctém století francouzský matematik a jeden z prvních moderních myslitelů René Descartes. Bohužel, ani tohle není pravda; zatímco třeba strojvedoucí má plně pod kontrolou svoji lokomotivu, všechny příkazy směřují pouze od něho ke stroji a nazpět putují jenom informační signály, v protikladu k tomu náš mozek je pod přímým vlivem těla, jehož se domnívá být neomezeným vládcem. Činnost mozku je bezprostředně ovlivněna tlakem krve, kterou srdce a cévy dokáží dopravit do hlavy; koncentrací kyslíku, který se do ní dostane v plicích; i obsahem živin, který se do ní vstřebá z trávicí soustavy. Ještě výraznější je vliv nejrůznějších hormonů a chemikálií neustále vyplavovaných do krve; jejich prostřednictvím se jednotlivé orgány dožadují dlouhodobé pozornosti mozkových center a v některých případech samy nasměrovávají jejich činnost podle svých potřeb. Mozek spíš než strojvedoucího připomíná letového dispečera: ten je také svrchovaným pánem vzdušného prostoru, který mu byl přidělen, svými příkazy řídí provoz nad sebou, ale sám je přitom pod neustálým tlakem okolností, na které má malý nebo žádný vliv ? stále naléhavějších žádostí netrpělivých pilotů, zmatků vytvářených neukázněnými jedinci, nepředvídaných nouzových situací, houstnoucího provozu a horšícího se počasí. Jsme mnohem většími otroky svých těl, než si myslíme; jsme mnohem víc živočichy, doslova biologickými mechanismy, než jsme za běžného provozu ochotni si připustit.
   Ale budiž; ignorujme na chvíli vliv těla a předpokládejme, že to nejdůležitější, co se týká naší osobnosti, se opravdu odehrává uvnitř hlavy. Kde v mozku tedy sídlí naše ? Víme, že jsou tam oblasti, které odpovídají za nejrůznější praktické a přízemní funkce ? jak pokládat nohy vedle sebe, abychom při chůzi neupadli, jak zpracovat oběd, jak vyhodnotit impulsy od tlakových buněk v uchu a optických tyčinek v oku, bombardovaných dopadajícími fotony. Je-li tělo továrnou a mozek ředitelstvím, pak i na ředitelství sedí sekretářky, referenti, náměstci... ale kde je kancelář generálního ředitele? Kde se nachází to centrum, které ví, kdo jsme, to místo, kterým vnímáme krásu světa a kde vznikají naše nejušlechtilejší city? Kde je těch několik nejcennějších čtverečních centimetrů šedé kůry, které si musíme uchovat, abychom nepřestali být sami sebou, i kdybychom přišli o všechno ostatní?


Moderní neurofyziologie už před lety potvrdila poněkud šokující odpověď, kterou Buddha odhadl pouhou intuicí: žádné sídlo neexistuje. Není žádné mozkové centrum, kde by sedělo naše ego jako pavouk uprostřed pavučiny a rozdávalo pokyny podřízeným. Mozek je ohromný konglomerát neustále spolu komunikujících, někdy podřízených, ale častěji autonomních, paralelních a mnohonásobně zálohovaných oblastí, které někdy spolupracují a jindy se zmateně překřikují a jejichž nepřetržitou souběžnou činností vzniká to, co vnímáme jako své vědomí. Jsou známy případy pacientů, jejichž neléčitelné psychické potíže bylo možno řešit jen amputací poloviny mozku, přičemž jejich osobnostní integrita zůstala i po tak drastickém zákroku nedotčena. Jediným pozorovatelným důsledkem byla rychlejší únava po duševní námaze, což potvrdilo dřívější hypotézu, že většina mozkové kapacity zůstává nečinná a slouží jako "provozní záloha" připravená vystřídat centra vyčerpaná dlouhým úsilím.


Přidejte k těmto poznatkům závěry, které bylo možno odvodit z otázek položených v Gammě176 v kapitole o egu, kde bylo názorně demonstrováno, z kolika různých osobností se ve skutečnosti každý z nás skládá, a nebudete už moci uhnout před důsledkem, který je východiskem celé buddhistické nauky - třetí vznešenou pravdou.


Buddha při svých meditacích dospěl k přesvědčení, že příčina všech našich strastí nespočívá jen v konkrétní podobě našeho sebe-obrazu, ať už nám ten obraz působí jakékoliv potíže. Podstatou problému je podle něho sama skutečnost, že vůbec máme nějaký obraz svého . Z buddhistického hlediska je definitivním řešením pojem ne-já: poznání, že ego neexistuje. Sami jsme si ho vymysleli. Ego je nejbláhovější a nejničivější iluze našich životů. Před chvílí jsme ho zkoušeli najít: navzdory všemu úsilí nám zbyla jen hrst písku protékající mezi prsty, fata morgána uprostřed naší hlavy, a přesto, stojíce před nepopiratelnou skutečností, která nám civí do tváře, konsternováni kroutíme hlavou, neschopni přijmout skandální závěr i nedozírné důsledky, které z něj plynou.


Na neochotě vzdát se svého ega není nic překvapujícího. Vždyť od nás buddhistická nauka v této chvíli nežádá nic menšího, než abychom zavrhli celou svoji životní zkušenost se sebou samými ? nebo přinejmenším to, co za takovou zkušenost pokládáme, zatím nepřipraveni připustit, že to byla jen iluze, tisíckrát opakovaný klam, který se stal nezpochybnitelnou pravdou. Buddhističtí učitelé varují své žáky, aby nepodléhali zklamání a rezignaci, když zjistí, že toho velkého skoku nejsou hned schopni. Ego je v nás zakořeněno tak hluboce, že pouhými logickými argumenty se vyvrátit nenechá. Racionální důvody, jak všichni víme, jsou často slabé na mnohem méně důležité představy, než je ta, která se zdá být samotným základem naší existence. Podle těch, kteří toho cíle dosáhli, jediná cesta vede přes dlouhé a usilovné meditace, během nichž student buddhismu odvede svou mysl od rozptylujících malicherností a zaměří paprsek neúprosné pozornosti do vlastního nitra, aby nakonec rozehnal mlhu sebeklamů a spatřil nepokřivený obraz sebe sama.
   K tomu je opravdu dlouhá cesta, jejíž i jen letmý náčrt musíme nechat na jindy. Rozumové důvody, jak už bylo řečeno, jsou tady slabým nástrojem, ale přesto se jich ještě chvíli přidržme.
   V minulém dílu byla řeč o některých analogiích mezi činností mozku a počítače. Z buddhistického pohledu lze k tomu říci, že za běžných okolností se chováme jako počítač, kterému byl právě do paměti zaveden potřebný program. Programy máme různé ? jeden do práce, jiný na úřad, třetí mezi kamarády, čtvrtý na důvěrnou schůzku, a úplně jiný do hospodské rvačky, do noční bouře na jachtařské výpravě nebo při skoku z letadla. Všechny mají svůj účel, i když každý z nás nepochybně má ve svém repertoáru i takové "programy", které jsou prostě jen na obtíž nám i našim bližním. Buddhistická diagnóza pak říká, že největší strasti zažíváme tehdy, když nedokážeme rozlišit mezi sebou samými jako "počítačem" a jeho momentálním "programem"; když zaměňujeme svoji okamžitou náladu za podstatu své osobnosti a zdánlivé příčiny té nálady za osudové pohromy.


Nejčastější námitkou proti buddhistickému pojmu anatta neboli ne-já je obava z rozpadu osobnosti a ztráty vůle. I mnozí psychologové však po straně připouštějí, že pojem vůle je vlastně prázdný; můžeme dělat, co chceme, ale naše vláda nad tím, co chceme, je často jen zdánlivá. Lenoch ví, že by mohl vydělat víc peněz a zařídit si slušné živobytí; workoholik si také uvědomuje, že by měl občas odpočívat a věnovat se rodině. Zřídkakdy však někdo z nich dokáže změnit pohnutky, které ho řídí; většinu života prostě děláme to, co je nám přirozené, a nepřestaneme to dělat jen proto, že se zbavíme iluze, že to někdo uvnitř nás řídí. Zkusíte-li se někdy doopravdy zamyslet, proč děláte to, co zrovna děláte, možná zjistíte, že často prostě reagujete na vnitřní impulsy, jejichž příčiny zůstávají skryté. Proč se ve své práci zastavíte zrovna teď, abyste se podívali z okna; proč vás tahle činnost baví víc než jiná; proč na procházce zvolíte právě tuhle cestu a ne jinou, proč se díváte na televizi na první program a ne na druhý, místo čehož by ostatně bylo možná lepší otevřít si knížku. Někde uvnitř je skrytá továrna, ve které vznikají volby a rozhodnutí; až do jejího nitra však většinou nemáme přístup. Naše vůle nejspíš ve skutečnosti funguje jinak, než si myslíme, a ego k tomu vůbec nepotřebuje. Buddha prostě jenom řekl, že v naší mysli existuje jeviště s herci, ale za scénou není žádný režisér. Jsme průsvitné ne-osobnosti. Řečeno Buddhovými slovy,
?existuje utrpení, ale není nikdo, kdo by trpěl;
existuje skutek, ale není nikdo, kdo by ho chtěl učinit;
existuje nirvána, ale není nikdo, kdo by ji hledal;
existuje cesta, ale není nikdo, kdo by po ní šel.?

Slova jako "já", "jsem", "mám", "mohu" zůstávají užitečnými myšlenkovými zkratkami ? pokud nezapomeneme, že stejně jako vrstevnice na mapě i ona jsou jen zavedenými konvencemi a neoznačují nic skutečného. Guy Claxton k tomu cituje slovní hříčku skotského humoristy Ivora Cutlera: ?"Chleba" je slovo. "Máslo" je taky slovo. Nemůžete položit jedno na druhé. Existuje chleba a máslo, nebo chleba s máslem. Budete-li však hledat mezi chlebem a máslem, nenajdete tam ani a ani s. Jenom chleba. Jenom máslo.?


Budete-li hledat uvnitř sebe, dodává Guy Claxton, také nenajdete žádné ani jsem. Jenom myšlenky. Pocity. Pohyby. Vjemy. Pohnutky. To, čemu buddhisté říkají ?pět základních prvků zkušenosti?.
  ?Co když vznik pocitu je proces sice normální, ale nikoliv nevyhnutelný a tím spíš ne žádoucí,? cituje Guy Claxton Luka Rhineharta; ?... co když pocit být někdo je pro vyspělé tvory stejně katastrofální evoluční chyba jako ulita pro šneky a želvy??
  Řečeno slovy Aldouse Huxleye: ?Slovo já nás ujišťuje o nezávislé a neměnné identitě našeho bytí, zatímco slovo jsem, naznačující bezpodmínečné trvání, popírá skutečnost, že veškerá existence spočívá ve vzájemném vztahu a změně. Já jsem. Dvě titěrná slůvka ? ale jaká monumentální nepravda.?


Z buddhistického pohledu lidé nejsou izolované objekty, které se potkávají, srážejí a zase vzdalují jako kulečníkové koule, ale spíš vlny, které se vynoří na hladinu oceánu, chvíli spolu cestují a vzájemně se ovlivňují, a nakonec zase zmizí pod hladinou. (Pro kvantového fyzika je tohle ten nejpřirozenější popis světa). Jsme-li opravdu podobni vlnám, jak by mohl někdo být ostrovem existujícím sám o sobě? Buddha říká, že zážitek nirvány, vstup do země ne-já, je tím nejmírumilovnějším důsledkem odvržení lpění a odporu, protože ve světě ne-já jsme všichni jedna rodina a pomáháme jeden druhému bez myšlenky na osobní užitek.


?Každý člověk je součástí celku, který nazýváme vesmírem, částí omezenou v prostoru a čase. Jestliže zažívá sám sebe, své myšlenky a pocity jako něco, co je oddělené od zbytku, pak je to optický klam vytvářený jeho vědomím. Tento klam je svého druhu vězením, protože nás omezuje na naše osobní touhy a vztah k několika blízkým osobám. Naším úkolem musí být osvobodit se z tohoto vězení a rozšířit okruh souznění na všechny živé tvory a celou přírodu ve vší její kráse.?


Tohle pro změnu nenapsal Buddha, ale Albert Einstein. Je to hezká ilustrace univerzálnosti těchto myšlenek, u nichž se scházejí nejrůznější cesty. My, kterým nebyla dána taková velikost ducha jako těm dvěma pánům, můžeme zatím jenom vzhlížet k výšinám, k nimž oni dospěli. A ačkoliv zatím určitě nebudeme moci plně přijmout buddhistickou představu ne-já, přesto stojí za to občas ji použít aspoň jako pracovní hypotézu, jako chvilkový experiment jen tak pro legraci, protože... co KDYBY to tak opravdu bylo?? Jen si to zkuste představit. Běžná situace ? někdo se vás snaží naštvat, ponížit, zesměšnit. Strefuje se do vašeho ega, aby ho rozcupoval na kousky a aby to jeho vypadalo o chlup větší. Můžete mu to vrátit a zapojit se do toho trapného souboje. Nebo zvolíte lepší možnost ? tu buddhistickou. Sáhněte třeba někam doprostřed hrudi, vyndejte odtamtud tu nevkusnou cetku z laciného lesklého papíru, to svoje ego ? a lhostejně ho odložte stranou. Pak už se můžete jen klidně dívat, jak šípy jedovaté zášti neškodně prolétají prázdným prostorem, ve kterém dřív přebývalo to, čemu jste přikládali tak obrovskou důležitost ? to zranitelné, vystavené na odiv, tak pracně chráněné, a přitom tak bezcenné. A svému oponentovi, čím dál víc běsnícímu nad vaší nezranitelností, se budete jen pobaveně usmívat ? a stanou-li se z vás opravdoví buddhisté, spíš ho budete v jeho bezmoci už jenom litovat.
  Na téhle úrovni je buddhismus strašlivou zbraní, která jediným úderem drtí na prach malicherné strasti všedního dne. Ale vlastně ani to ne; je to spíš kouzelný létající koberec, který vás odnese do světa neuvěřitelné svobody, odkud budete s úsměvem shlížet na jalové cetky, jejichž vězni jste nedávno byli. Není to únik do sebestředného hloubání, ztráta zájmu o svět ani vzdání se odpovědnosti za vlastní osud. Je to jen odhození toho nepotřebného, aby zbylo víc času věnovat se tomu, co má opravdovou hodnotu. To je celá podstata buddhismu.
   Já vím, to všechno se snadno řekne a těžko udělá, a je řada situací, kdy stav ne-já prostě použít nejde (čti: neumíme to). Jenže je ještě víc okamžiků, kdy se to zkusit dá; a budete překvapeni, jak to funguje, když se to třeba i jen na chvíli povede. Stačí vyladit tu správnou frekvenci. Jsme opravdu vlny, ne oblázky na pláži: starý Schroedinger, co vymyslel tu slavnou rovnici, je mi svědkem.
   Bylo by jistě dobré být osvícen; ale pokud nedokážeme žít v trvalé záři, stačí aspoň občasný záblesk světla, protože i ten nám může ve tmě naznačit správný směr. V těch prchavých okamžicích, kdy se dokážete "postavit vedle sebe" a pobaveně sledovat bláhovost vlastního ega, už budete tušit, proč mnozí studenti buddhismu říkají, že zážitek osvícení pro ně představoval nepopsatelně legrační zkušenost.

(pokračování)

Toto číslo Gammy bylo sepsáno s použitím myšlenek, parafrází a přeložených citátů z knihy Guy Claxton: The Heart of Buddhism ? Practical wisdom for an agitated world


Ad hoc
Letadla
Můj letecký instruktor Martin M. mi nedávno poslal odkaz na stránky YouTube s leteckou tématikou; pro potěšení čtenářů dnes přikládám několik ukázek.
  Když mi v mých leteckých začátcích Martin M. poprvé předváděl přiblížení na přistání v bočním větru se "zkříženým řízením" (knipl zapřený o levé koleno a vykopnutý pravý pedál), kničel jsem strachy. Znal jsem něco z aerodynamiky, abych tušil, že to není úplně normální poloha, ale zdaleka ne dost, abych pochopil, co všechno letadlo hravě zvládne. Teď už to s tím papundeklovým letadélkem umím taky, i když se pořád cítím nesvůj, když ta věc letí bokem jako krab; ale vidět chlápky, kteří tohle provádějí s Jumbo Jetem, je silný zážitek. Doplněno o působivý hudební doprovod: ?...watching in slow motion as you turn around and say - take my breath away,? přistávající Boeing vás opravdu ?nechá stát bez dechu?. Ladná pirueta na hlavním podvozku je umělecká podívaná, a jemné posazení příďového kola... hodinářská práce. Až budu velký, taky bych chtěl umět takhle lítat...
Nezapomeňte si zapnout zvuk:
http://www.youtube.com/watch?v=ETLpxqIVE7Y&mode=related&search=
Příklady trochu méně podařených, a o to dramatičtějších přistání (nebo spíš pokusů o ně) patrně v silnějším větru nabízí další odkaz. Některé sekvence se opakují z předchozího odkazu, ale stojí to za vidění. Záběr Boeingu 747, jdoucího na přistání hodně mimo osu dráhy, pochází, jak zkušení návštěvníci YouTube jistě uhodnou, z obávaného Hong-Kongského letiště Kai-Tak:
http://www.youtube.com/watch?v=vOGB2PMQUCM&NR
Třetí ukázka je prostou ilustrací toho, že Boeing vždycky dělal nádherná letadla. Z fyzikálního pohledu to není nic jiného než rovnováha několika sil: vztlak proti tíze, odpor proti tahu, odstředivá síla proti horizontální složce tíhy; v provedení Boeingu 747 uvidíte tři sta padesát tun vzdušného baletu.
http://www.youtube.com/watch?v=VXZcE9m0YW0&mode=related&search=


John W. Backus(klikni)

Nekrolog
New York Times tento týden uveřejnily nekrolog člověka, jehož jméno mě ve vzpomínkách vrátilo o mnoho let zpátky. Mezi čtenáři je určitě aspoň pár programátorů, jimž není třeba představovat Johna W. Backuse, vedoucího týmu, který v roce 1957 vyvinul první vyšší programovací jazyk FORTRAN (Formula Translator, "překladač vzorců". V roce 1953, když se do té práce pustil, pojem "software" vůbec neexistoval; programování spočívalo ve vkládání hexadecimálních kódů přímo do registrů a paměťových buněk počítače. FORTRAN dokázal generovat strojový kód, který pracoval téměř stejně rychle jako ručně vytvářené programy ? výsledek, který do té doby odborníci považovali za nemožný. Později spolu s dánským matematikem Peterem Naurem vytvořil Backus-Naurovu metajazykovou formu (formální jazyk sloužící k popisu struktury programovacích jazyků), se kterou se důvěrně seznámil každý z nás, kdo jsme se učili ALGOL, PASCAL a další strukturované jazyky. V dalších letech se zaměřil na vývoj funkčních jazyků (oproti tradičně procedurálně zaměřeným jazykům). Kolegové programátoři určitě se mnou zamáčknou slzu dojetí při vzpomínce, jak nás na cvičeních asistenti proháněli nad LISPem a PROLOGem...    John Backus, zakladatel počítačového softwaru, odešel 17.3.2007 ve věku 82 let. Vzpomeňme s vděčností jeho památky nad svými "if-then-else-begin-end".
Zdroj: http://www.nytimes.com/2007/03/20/business/20backus.html?_r=1&th&emc=th&oref=slogin

Dopis čtenářce

Milá Wendy,
před několika lety jsi mi v odezvě na mé spisky zabývající se kosmonautikou - brzy se k ní zase vrátím - poslala až ze Sydney australský film "The Dish", abych si užil podívané podle svého vkusu. Moje přítelkyně Jitka obětavě pečuje o můj zchátralý duševní obzor, a je to neuvěřitelně nevděčná práce (když se mě onehdy otázala na můj dojem z právě shlédnutého Menzelova "Anglického krále", vyjádřil jsem nesmělý názor, že tam bylo příliš málo letadlových lodí; doufám, že svoji reakci, že už se mnou do kina víckrát nepůjde, nemyslela vážně). Pravda ovšem je, že ve filmech od Bergmanna a Felliniho většinou nevystupuje ani jedna raketa... a bez toho to přece jen jaksi není ono :-)
   Nevlastniv videopřehrávač tehdy ani dnes, Tvoji kazetu jsem tenkrát strčil do šuplíku s úmyslem někde si ji u kamarádů pustit. Brzy se však na ni navršily stohy dokumentů a rychle jsem zapomněl, kam jsem ji vlastně založil (když má člověk tři pracoviště a několik konspiračních bytů, není snadné udržet přehled...). Loni se naše programátorská parta zas jednou stěhovala do jiné části Prahy, a když jsem pytloval hromady naprosto nezbytných a nikdy příště už znovu nepoužitých dokumentů, které se na každém pracovišti za pár let nahromadí ? ?ejhle, kazeta od Wendy! Hurá, konečně se na ni podívám! Aha, ale kde... když to video pořád ještě nemám? Snadná pomoc, řeknu Radkovi M., to je šikula, on mi to přetočí na dývídýčko.? (Radku, ještě jednou díky!)
Když jsem konečně vkládal vytoužený disk do počítače, po několika letech už jsem vůbec netušil, o čem to vlastně mělo být. ?DISH... to bude nějaké kulinářské drama? Uvidíme; Wendy by přece neposlala žádnou ptákovinu...?
   Úvodní pasáž mě nechala tápat v nejistém očekávání; rychle se však ukázalo, že tohle bude o úplně jiném "talíři". Bez varování mě režisér přenesl do časů dávno minulých, kdy se odehrávaly nevídané události, a za chvíli už jsem zrakem zamlženým dojetím sledoval scény tak letité, že mnozí už dnes ani nevěří, že se vůbec staly.
   Rychle jsem dospěl k názoru, že moje australština je na některé slovní hříčky krátká, a po kratším úsilí se mi podařilo sehnat originál s českými titulky a v digitální kvalitě; v Čechách je k mání pod poněkud jarmarečně zavádějícím názvem "Mise v ohrožení".
   "The Dish" se okamžitě zařadil mezi mé "kultovní filmy"; ostatně jsem se tam uviděl. Ten devítiletý hošík, zírající užaslýma očima na televizní obrazovku: byly nás tenkrát tisíce takových po celém světě, a nikdy na ty chvíle nezapomeneme. (Ovšemže bych se tam poznal ještě v další postavě... ale to už v mém případě nemělo tak šťastný konec jako ve filmu...) Teď, po mnoha letech, se mé staré srdce zase jednou rychleji rozbušilo, když dramatické záběry přivolaly zpět neopakovatelnou atmosféru vzrušující doby... Nehledě na záplavu citově nabitých vzpomínek, které tohle téma probudí v každém zasvěceném pamětníkovi, film by zasloužil Oskara už jenom za herecké výkony, zejména u okouzlujících archetypálních postav politických živočichů (poradce, starosty a premiéra) a za neodolatelný portrét australského maloměsta, které se znenadání ocitlo uprostřed největšího dobrodružství dvacátého století. Je tam exotika, napětí, fascinující technika, nebezpečí, láska, drby na nároží i světová politika; prostě všechno. Film pro celou rodinu v nejlepším smyslu toho slova, a rozhodně "povinná četba" pro milovníky kosmických výprav. I když ? každý má svůj vkus... pustil jsem "The Dish" Jitce, aby viděla, jak vypadá "pořádný film": usnula hned po Kennedyho projevu... 8-) ale třeba to byla jen indispozice po dlouhém dni. Ostatně, kdo je doma prorokem... (?Já samozřejmě vím, že ty koukáš jen na jeden druh filmů,? povzdechla si posléze, ?proto jsem se Tě předem ptala, jestli to není o válce ? jenomže jsem zapomněla vyloučit ještě tu druhou možnost...?)

Někdy si zkouším představit, jaké to asi je, nepamatovat přistání na Měsíci. Musí to být zvláštní... poslouchat staré bajky o tom, že kdysi dávno se odvážní muži procházeli tam nahoře... ale to bylo v jiných časech, tenkrát, když ještě presidenti (i jejich voliči!) byli vizionáři a mysleli nejen na rozpočtový deficit, zdravotní pojištění a penzijní reformu, ale i na... vesmír. To už se dnes nemůže stát... a kdo ví, jestli je to všechno vůbec pravda. Beztak to nejspíš celé natočili v ateliéru; copak se dá chodit po Měsíci? Vždyť jim padají i ty raketoplány, které nedoletí výš než čtyři sta kilometrů; tak co teprv v té nepředstavitelné dálce.
   Celá ta situace je vlastně absurdní, bez jakékoliv obdoby v dějinách. Jako kdyby Kolumbus objevil Ameriku, ale nikomu po něm už se tam nechtělo, a po třiceti letech by říkali ? ?Prý je za mořem nějaký další kontinent, ale kdo by se tam trmácel, a bůh ví, jak to vlastně bylo; nejspíš se čtvrt roku povalovali na Kanárských ostrovech, a teď nám budou vykládat povídačky o Novém světě. Co s nějakou novou pevninou; máme tady svých starostí dost.?
   I nám už vyrostlo několik generací, které jsou ochotné uvěřit, že hrdinská legenda o projektu Apollo je jen další z mnoha podvodů, kterými vládcové balamutí prostý lid. Bylo to příliš dlouhé čekání na lodě, které znovu sestoupí v plamenech na měsíční pláně; mnohem delší, než tenkrát předvídali i ti nejhorší pesimisti. Veteráni měsíčních misí jsou dávno v důchodu (před časem některé pozvali do Houstonu, aby ještě stihli předat své zkušenosti mladým, kteří se toho dožijí) a v NASA teď prohledávají staré skříně, aby našli zažloutlé desky s dávno zapomenutými postupy... Kennedy dal kdysi nekompromisní desetiletý termín zoufalým inženýrům, kteří neměli sakra ponětí, jak by se to vůbec mělo udělat (?...že máme přistát NA MĚSÍCI?? Dyť hergot neumíme vypustit chlapa na oběžnou dráhu kolem ZEMĚ!?) Teď jsou všechny těžké otázky předem vyřešené (až na ty, jejichž spisy se mezitím ztratily v proudu času...) a přesto do první výpravy na Měsíc zřejmě uplyne ještě třináct let. Ale dočkáme se; projekt Orion už se rozběhl. Minulý měsíc NASA uzavřela první kolo technických specifikací nové nosné rakety Ares: když úřední šiml přičinlivě hýká, je to neklamný signál, že se věci konečně začínají hýbat. Ty názvy jsou jako vypůjčené z Lemových sci-fi románů, a dost možná se jimi někdo v NASA opravdu inspiroval. Není náhodou, že měsíční kosmickou loď ponese na oběžnou dráhu raketa Ares [latinsky Mars]: Měsíc má být jen prvním krokem.
   V jistém smyslu jsme zpátky v roce 1961, a je to nádherná představa. Než jsme tenkrát pobrali trochu rozumu, z projektu Apollo i většina nás pamětníků stihla sledovat už jen jeho vyvrcholení. Teď, v historické repríze, to všechno uvidíme od samého začátku - díky internetu navíc v detailu, o jakém se nám tehdy ani nesnilo.
   To podivné a zároveň historicky neopakovatelné mezidobí, kdy Měsíc je dávno dobytý a zároveň nedosažitelný, už brzo skončí, a pak konečně umlknou i drzí žvanilové, kteří se opovažují popírat, co jsme viděli na vlastní oči.

Díky za "The Dish", Wendy; stal se pro mě mostem mezi vzpomínkou na památné časy a předtuchou vzrušující budoucnosti.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 4 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS