Suezský průplav

* Gamma č. 180 (Suezský průplav (II.))

Vydáno dne 23. 11. 2007 (3271 přečtení)

Díl druhý ? moderní historie, Ferdinand Lesseps a soupeření evropských mocností. Ad hoc - s tématem nesouvisející zajímavosti ze světa i z domova

Z minulého čísla:
  V červenci 1851 Abbás paša podepsal koncesi na stavbu dráhy přes suezskou šíji. V červnu 1854 vyjel z Alexandrie první vlak - zatím jen na kratší část trasy, do Káhiry. O měsíc později byl Abbás paša zavražděn.
   Tři tisíce kilometrů odsud penzionovaný diplomat Ferdinand de Lesseps na svém rodinném zámečku v La Chénaie nedaleko Paříže nechal na chvíli zedničení, slezl z lešení a vzal si od listonoše čerstvé noviny. Mezi palcovými titulky málem přehlédl drobnou zmínku o tom, že v Káhiře zemřel na mrtvici Jeho Výsost Abbás paša. Pak přelétl okem o řádek níž: ?Jeho nástupcem se stal syn Mehmeda Alího, Saíd paša.? Lessepsovo srdce se nad tou druhou zprávou rozbušilo jako splašené. A běh dějin nabral v té chvíli nový směr.

Ferdinand de Lesseps
Ferdinand de Lesseps


Lesseps měl dobrý důvod, aby se mu nad zprávou o smrti egyptského vicekrále rozbušilo srdce. Zpráva z Egypta mu připomněla dvacet let staré zážitky, když byl roku 1832 jako sedmadvacetiletý začínající diplomat vyslán coby francouzský vicekonzul do Alexandrie. Vtipný debatér a elegantní tanečník se záhy stal hvězdou diplomatických večírků. Zakrátko dostal pozvání ke dvoru vicekrále Mehmeda Alího; ten, nespokojen s nedostatkem společenského talentu svého tloustnoucího syna Saída, při pohledu na Lessepsovy jezdecké kreace požádal diplomata, aby se ujal princovy výchovy a zasvětil ho nejen do umění jízdy na koni, ale i do způsobů evropských kavalírů. Polichocený Lesseps ochotně přijal a spokojen byl i princ, který s úlevou vyměnil kritický dohled přísného otce za uvolněnou atmosféru na francouzském konzulátě. Mezi vychovatelem a princem brzy vzklíčilo upřímné přátelství.


A právě tento egyptský princ, druhdy Lessepsův žák a přítel, se dvaadvacet let poté, po zavraždění svého strýce, jenž byl na trůně nástupcem jeho otce, v červenci 1854 stal vicekrálem. Lesseps okamžitě pochopil, že nadchází jeho chvíle. V dalších týdnech bedlivě sledoval zprávy z Egypta i vývoj kolem Enfantinovy pařížské Studijní společnosti pro Suezský průplav. Po dvou měsících se vydal do světa.


Nejprve v Paříži navštívil svou mladou neteř, krásnou císařovnu Evženii. Vysvětlil jí, že odjíždí uskutečnit velký čin, který vejde do dějin. Přispěje-li i ona svým vlivem u dvora k úspěchu díla, bude průplav i jejím vlastním pomníkem. Císařovna, která Lessepse viděla po několika letech, se mezitím změnila z mladičké dívky oslněné císařským dvorem ve zralou ženu, toužící zajistit si místo v dějepisu. Slíbila Lessepsovi, že promluví se svým manželem, císařem Napoleonem III.


Přímo z paláce odjel Lesseps do sídla Studijní společnosti. Zaskočenému bankéři Arles-Dufourovi oznámil, že odjíždí do Egypta na osobní pozvání Jeho Výsosti vicekrále, aby s ním projednal koncesi na stavbu průplavu. Práci Společnosti vysoce oceňuje, ale bez koncese nemají její výsledky žádného praktického významu. Po kratší debatě Lesseps přesvědčil Arlese-Dufoura, že je tím mužem, který vyvede projekt ze slepé uličky; bankéř dal Lessepsovi k nahlédnutí vypracované plány a předem mu vyplatil 6000 franků cestovních náhrad.


V Káhiře byl Lesseps uveden k vicekráli: oblékl si černý frak, na který si připjal šerpu a všechny své řády. Svému někdejšímu žáčkovi teď projevil hlubokou úctu, aby dal najevo, že respektuje jeho nové postavení. Výtečně naladěný Mehmed Saíd dal Lessepsovi najevo, že čas neoslabil jeho přízeň; věnoval mu svého nejlepšího koně a pozval ho na inspekční cestu po Egyptě. Po několika dnech, když seděl s vicekrálem mezi čtyřma očima ve stanu v lybijské poušti, odhodlal se Lesseps předložit vicekráli choulostivou záležitost s průplavem. Stručně a srozumitelně vysvětlil význam projektu a plán na jeho uskutečnění. Když vicekrál dostal od Lessepse uspokojivé odpovědi na několik otázek, prohlásil: ?Přesvědčil jste mě, přijímám váš plán. Můžete se mnou počítat.?


Ještě téhož večera začal Lesseps ve svém stanu sepisovat listinu, která ho pověřovala založením společnosti pro stavbu průplavu. O pařížské Studijní společnosti v ní nebyla ani zmínka. Po návratu královské výpravy do Káhiry předal Lesseps listinu vicekráli. Ten se však ve svém hlavním městě, mezi všemi diplomaty světových mocností, už necítil tak sebevědomý a svobodný jako uprostřed pouště. Najednou měl pocit, že se s tím průplavem trochu unáhlil. Požádal Lessepse, aby nejprve konzultoval celou věc s britským generálním konzulem a ukázal mu návrh koncese. ?Pan Bruce mi odpověděl, že musí nejprve informovat svou vládu,? psal Lesseps po dvouhodinovém rozhovoru na britském konzulátě, ?která však jistě nebude mít námitek, pokud při tomto podniku nebudou prosazovány zájmy některé evropské mocnosti ? což, jak konzul sám připustil, není pravděpodobné, když se zjevně má jednat o soukromou společnost.?


Lesseps byl obratný diplomat a chytrý vyjednavač, ale na poli velké diplomacie mu přece jen scházely zkušenosti. Ve svých dojmech se nechal příliš ukolébat zdvořilou vlídností britského konzula. Ten se druhý den objevil v paláci vicekrále, aby mu sdělil, že měl delší rozhovor s panem de Lesseps. ?Sympatický Francouz. Ukázal mi jakousi listinu, která by ho měla opravňovat ke stavbě průplavu. Je to velice odvážná věc, svěřit tak závažný podnik takovému člověku. Jestli Vám smím radit, Vaše Výsosti, nepouštějte se do tohoto podniku, který se může ukázat nebezpečným z různých hledisek.? To byla v diplomatické řeči velmi nezastřená výstraha. Lesseps však nepřestával na vicekrále naléhat, obcházel nejrůznější diplomatické činitele po celé Káhiře, vydával koncesi za hotovou věc, a nakonec vicekrále udolal. Ten 30. listopadu 1854 podepsal koncesi, která zmocňovala osobně Ferdinanda de Lessepse k založení Compagnie Universelle du Canal Maritime de Suez ? Všeobecné společnosti Suezského mořského průplavu, s platností na 99 let od dokončení stavby. Egyptská vláda se zavázala postoupit Společnosti potřebné území pro stavbu průplavu a kamenolomy v jeho pásmu.


Když se to dozvěděl britský konzul, vyrazil ihned do paláce znovu varovat vicekrále před tím pošetilým nápadem: ?Upozorňuji Vaši Výsost, že je vyloučeno získat evropský kapitál na tak pochybný podnik.? ?Jestliže evropští podnikatelé odmítnou stavbu financovat, pane Bruci,? usmál se vicekrál potměšile, ?postavím průplav vlastním nákladem.? ?Varuji Vaši Výsost,? zbrunátněl konzul nediplomaticky. ?Spojenectví mezi Anglií a Francií visí na vlásku, a Vaše Výsost svým setrváváním na tomto plánu žene události do situace, kdy se tento vlásek může přetrhnout.?


Lesseps oznámil pařížskému vedení původní Studijní společnosti, že získal od vicekrále koncesi. Vůdčí duch původní Studijní společnosti Barthelemy Enfantin si mezitím v Paříži dosáhl audience u císaře a získal u něho i jeho ministrů podporu pro založení akciové společnosti pro stavbu průplavu. Když však Enfantin poslal do Egypta Lessepsovi výzvu k převzetí funkce generálního ředitele nové firmy, ten jim rozzloben odepsal, že zůstane tam, kde je ho zapotřebí a bude pokračovat ve svém vlastním díle. ?Šlechetná iniciativa Studijní společnosti zaujme vždy čestné místo v historii průplavu dvou moří. Ale tato společnost je mrtva a není důvodu, proč ji křísit k životu.?
  Tak se Lesseps vypořádal se svými bývalými spolupracovníky - podle jeho vlastního názoru teď soky, kteří se chtěli přiživit na jeho úspěchu. O několik měsíců později na soukromé schůzce získal ke spolupráci Aloise Negrelliho, čímž Studijní společnost rozbil definitivně.


Zbývalo ještě přemluvit tureckého sultána k souhlasu s koncesí, kterou podepsal jeho vazal egyptský vicekrál. V lednu 1855 se vypravil do Cařihradu, hlavním městě osmanské říše. Ta už tou dobou nebyla obávaným impériem ohrožujícím celý Balkán a Středomoří, ale spíš příslovečným "nemocným mužem na Bosporu". Vládci vazalských států kuli pikle a podmaněné národy se bouřily; zárukou celistvosti říše už byla jen podpora Anglie a Francie, které ji potřebovaly jako protiváhu vůči carskému Rusku. Bylo veřejným tajemstvím, že skutečným vládcem v Cařihradě je velvyslanec královny Viktorie, lord Stratford, pro svůj neomezený vliv přezdívaný "Sultán", který vždy věděl, co je v zájmu britského impéria. Nyní tím zájmem bylo za každou cenu zabránit stavbě průplavu do Indie.


Lesseps navázal přátelské styky se šéfem turecké vlády, velkovezírem Rešidem pašou, a přemluvil ho, aby přednesl záležitost průplavu před Divanem, tureckou vládou. Zašel také za lordem Stratfordem. Ten prosťáčkovi z Paříže shovívavě vysvětlil, že myšlenka průplavu je velkolepá, ale doba pro tento podnik ještě neuzrála; nejméně během příštích sta let nebude moci být uskutečněn.


Turecká vláda ze strachu před lordem Stratfordem odmítla koncesi schválit. Lesseps protestoval u Rešida paši. Ten slíbil nechat žádost znovu projednat. Francouzská vláda, nechtějíc narušit vztahy s Londýnem, oficiálně prohlásila, že za Lessepsův soukromý projekt nebude intervenovat, ale francouzský vyslanec v Cařihradu Benedetti naznačil Rešidu pašovi, že císař Napoleon III. by byl velmi nerad, kdyby byl projekt zamítnut. Za měsíc se turecká vláda sešla znovu a vydala opět záporné stanovisko. Lesseps odjel zpátky do Káhiry poradit se s přítelem Saídem, ale na rozloučenou ještě Rešidovi pašovi naháněl strach: ?Odjíždím do Paříže, abych informoval jeho Veličenstvo císaře Napoleona III. Bude velice překvapen, že turecká vláda brání uskutečnění tak důležitého díla.? Zoufalý Rešid paša, sevřený mezi dvěma mlýnskými kameny, osvícený státník, který osobně byl myšlence průplavu nakloněn, zapřísahal lorda Stratforda, ať si tu nešťastnou záležitost mezi sebou vyřídí britská a francouzská vláda.


Když Lesseps dorazil do Káhiry, vicekrál ho ujistil o své trvalé podpoře. Po několika dnech dorazily na dvůr dva dopisy z Cařihradu: jeden od Saídova švagra Kiamila paši, předsedy turecké vlády, a druhý od velkovezíra Rešida paši. Oba varovali vicekrále, že se vrhá do náruče Francie, která pro něj může učinit velmi málo, a znepřátelí si mocnou Anglii. ?Riskujete, že do alexandrijského přístavu vplují britské válečné lodi,? napsal Rešid paša, šéf turecké vlády. Sám by si vůči nejvýznamnějšímu vazalovi takový tón nedovolil. Bylo jasné, kdo vedl velkovezírovu ruku. ?Rešid paša je komediant a intrikán,? stěžoval si Mehmed Saíd v Káhiře francouzskému konzulovi. ?Nenechám se od něj vydírat!? O dopise Kiamila paši se naopak v Cařihradě dozvěděl francouzský velvyslanec Benedetti a stěžoval si u Rešida paši na neomalený útok proti francouzským zájmům; ten se vymlouval, že se o Kiamilově dopise dověděl až po jeho odeslání. Mezinárodní skandál způsobil vládní krizi, která skončila rezignací velkovezíra. Lord Stratford tentokrát přestřelil: mířil na Lessepse a trefil Rešida pašu.


Pak Lesseps z pověření egyptského vicekrále zaslal vládám evropských mocností dopis, ve kterém je vyzval, aby jmenovaly své technické odborníky do jím formované komise nejlepších evropských inženýrů, kteří posoudí nejvhodnější metodu prokopání sinajské šíje. Do Londýna Lesseps žádný dopis neposlal.


Angličtí vládní úředníci rozpačitě uvažovali, jak mají reagovat na další výstřelek toho potrhlého francouzského "obchodního cestujícího". Rozhodli se, že nejlepší bude ho ignorovat, aby se anglická vláda nezesměšnila zbytečnou šarvátkou s tím šarlatánem. Brzy však velvyslanec v Paříži lord Cowley poslal varovnou zprávu, že věc je vážnější, než se zpočátku zdálo. Mezi Paříží a Londýnem nastala čilá výměna diplomatických nót. Lord Cowley navštívil v Paříži nově jmenovaného ministra zahraničí, hraběte Walewského, levobočka Napoleona I. s polskou šlechtičnou Marií Walewskou, a sdělil mu: ?Vláda jejího Veličenstva bude činit projektu na prokopání průplavu nepřekonatelné potíže. Vláda jejího Veličenstva pochybuje o praktickém významu takového podniku. Francouzská podpora tohoto plánu by ohrozila soulad mezi oběma státy.? ?Jsem opačného názoru o užitečnosti průplavu, než vláda Jejího Veličenstva,? odvětil zdvořile hrabě Walewski, ?ale v zájmu zachování souladu,? a na slovo soulad položil důraz, ?navrhuji, aby obě vlády instruovaly své zástupce v Cařihradě zdržet se dalších intervencí v této soukromé záležitosti a přenechat rozhodnutí sultánovi a vicekráli.?


Lord Cowley se o tomto návrhu nepotřeboval poradit se svou vládou. Věděl sám, že je pro Anglii naprosto nepřijatelný. O tři týdny později předal hraběti Walewskému dopis ministra zahraničí lorda Claredona, uvádějící odmítavé důvody britské vlády: ?Průplav je fyzicky neproveditelný; kdyby přesto byl vybudován, pak jen za naprosto neúnosných nákladů; měl by za následek odklad nebo zrušení mnohem výhodnějšího, souběžně vedoucího železničního spojení, navazujícího na již vybudovanou trať z Alexandrie do Káhiry; a konečně, plán se zakládá na tradiční nepřátelské politice Francie vůči Anglii v Egyptě, kterou je třeba nahradit novými vztahy.?


Důvody předložené v Claredonově dopise byly tak absurdní, že mezi diplomaty šel jeden hlas, že si britská vláda udělala z francouzské dobrý den a teď čeká, na jakou odpověď se Francouzi zmohou. Na nesmyslné argumenty se opravdu odpovídá těžko; bezradný hrabě Walewski ukázal Claredonovo psaní Lessepsovi, který se nabídl, že odpověď sepíše sám. Walewski ochotně souhlasil. Lesseps ve svém memorandu argumentoval, že ?stavba průplavu je soukromým podnikem, a pokud Anglie považuje projekt za neuskutečnitelný, nikdo ji nenutí, aby se ho účastnila. Francie si v Egyptě nečiní žádné jednostranné výhody, a železnici nebude existence průplavu v nejmenším překážet; ostatně vicekrál už přijal potřebná opatření k jejímu dostavění.? Na závěr nóty Lesseps dodal, že je připraven vydat se do Londýna a osobně podat k celé věci podrobné vysvětlení. To bylo samozřejmě to poslední, o co angličtí lordi stáli; nikdo z nich neměl chuť postavit se otevřeným stavidlům Lessepsovi výřečnosti. Jenže když se za něj u královny Viktorie přimluvila Lessepsova neteř, císařovna Evženie, a dokonce i sám císař, bylo už těžké odmítnout.


Lessepsova nóta byla chytře napsaná, ale ministr zahraničí lord Claredon ani premiér lord Palmerston ji stejně nečetli. Vůbec ji totiž nedostali. V době, kdy nebyl internet ani telegraf, měli ambasadoři mnohem větší volnost rozhodování. A francouzský velvyslanec v Londýně, hrabě de Persigny, Lessepsovu odpověď prostě nepředal. Dobře věděl, že argumenty lorda Claredona jsou falešné. A jaký by mělo smysl odpovídat na nepravé důvody?


V červnu 1855 se Lesseps vypravil za kanál La Manche. Hrabě de Persigny mu vymohl audienci u premiéra Palmerstona. Vyzáblý stařec poslouchal Lessepsovo květnaté líčení s chladným nezájmem. Po chvíli Lessepse netaktně přerušil, řka, že bohužel nemá mnoho času. Stručně mu vypočetl důvody, proč vláda Jejího Veličenstva nikdy nedá souhlas se stavbou průplavu. A ty se doslova shodovaly s argumenty, které měsíc předtím poslal do Paříže lord Claredon. Lesseps na oplátku citoval vlastní dopis, který Palmerston nedostal. Ten nechal Lessepsovu repliku bez odpovědi; zato mu konečně sdělil pravé důvody: ?Vidím ohrožení obchodních a námořních zájmů Velké Británie v otevření nové cesty všem národům do Asie, což by nás zbavilo všech výhod, které dosud máme. Kromě toho se obávám nejisté budoucnosti Francie, se kterou musí každý státník počítat. Máme plnou důvěru v poctivost císařových úmyslů, ale po jeho odchodu by se tento postoj mohl lehce změnit.?


Když Lesseps nakvašen odcházel z Downing Street 10, vytanula mu na mysli soudobá londýnská rýmovačka, kterou na premiéra složili jeho političtí soupeři: ?If the Devil has a son, his name must be Palmerston: má-li čert syna, musí se jmenovat Palmerston.?
  Lord Claredon Lessepse přijal také, ale byl ještě stručnější: ?Záporné stanovisko vlády Jejího Veličenstva je neodvolatelné. Kdyby byl průplav vybudován, Egypt by se mohl kdykoliv odtrhnout od Turecka. V případě války by Francie bezpochyby okamžitě obsadila oba konce průplavu. Podporovat takovou stavbu by se ze strany Anglie rovnalo sebevražednému činu.? Na Lessepsův názor ministr nebyl zvědav.


Lesseps se rozhodl, že se nevzdá. Získá na svou stranu anglické veřejné mínění a zoškliví klidné stáří tomu scvrklému, nesnesitelnému kmetovi, lordu Palmerstonovi. Jezdil po celé Británii, navštěvoval bankéře, průmyslníky, rejdaře. Psal do Timesů. Ale přesvědčil jen pár opozičních poslanců, několik finančníků, ředitele Britského muzea a soukromou tajemnici Jejího Veličenstva královny Viktorie.
   ?Zdá se, že fantastická literatura v zemi Alexandra Dumase ještě nevymřela,? napsal Daily News. ?Nejvýstřednější romanciéři jsou břídilové a naivní neviňátka ve srovnání s velkým objevitelem z Pelusia.? Pelusium je starý římský přístav nedaleko Alexandrie; a oním "objevitelem" byl samozřejmě míněn Lesseps.

(pokračování)

Zdroje

Desider Galský: Veliké dobrodružství - Suez a Panama
fotografie:
http://en.wikipedia.org/wiki/Ferdinand_de_Lesseps
http://en.wikipedia.org/wiki/Victoria_of_the_United_Kingdom
http://www.spartacus.schoolnet.co.uk/PRpalmerston.htm
http://images.google.cz
http://cs.wikipedia.org/wiki/Soubor:Empress_Eugenie.jpg
http://en.wikipedia.org/wiki/Alexandre_Joseph_Colonna,_Count_Walewski
http://en.wikipedia.org/wiki/Marie,_Countess_Walewski



Ad hoc

Generation Constellation learns about Apollo 13

  aneb mladí konstruktéři se učí od veteránů, jak stavět kosmické lodě.
30. srpna 2007 uspořádala Kennedyho konstrukční akademie videokonferenci mezi konstruktéry projektu Ares/Constellation (nová univerzální nosná raketa + kosmická loď pro cestu na Měsíc) a účastníky mise Apollo 13 v roce 1970, která málem skončila katastrofou po výbuchu palivové nádrže během letu. Diskuse se zúčastnil i jeden z členů posádky Apolla 13, pilot lunárního modulu Fred Haise (74 let). (Nebyl přítomen velitel mise Jim Lovell, který i ve svých devětasedmdesáti letech ještě pořádá příležitostné přednášky na universitách; pilot velitelského modulu Apolla 13 Jack Swigert zemřel na rakovinu v roce 1982 ve věku 51 let).
  Fred Haise radil konstruktérům narýsovat novou loď natolik robustní, aby byla schopna odolat nejrůznějším překvapením; během letu Apolla 13 jich zažili hodně. Kosmická loď Apollo vděčila za svou odolnost mnoha vylepšením provedeným po tragickém požáru kabiny Apolla 1 na odpalovací rampě v lednu 1967. Mezi příklady uvedl Fred Haise zdokonalenou izolaci všech kabelů - právě vadná izolace byla příčinou požáru v roce 1967. Po výpadku elektrické energie v Apollu 13 na několik dnů klesla teplota velitelského modulu pod 10 stupňů Celsia a celá palubní deska se leskla kapkami kondenzace. Jenom dokonalé izolaci všech kabelů vděčili kosmonauti za to, že opětovné zapnutí všech systémů před navedením do atmosféry neskončilo zkratem a záhubou celé posádky v neovladatelné lodi. ?Myslím, že jsme přežili díky požáru Apolla 1,? řekl Fred Haise.
  Bob Sieck, v roce 1970 zkušební technik a v devadesátých letech ředitel startovacích operací raketoplánů, připomněl, že vadná nádrž Apolla 13 o sobě dávala vědět už předem, ale inženýři ty signály přehlédli. ?Ještě před výbuchem jsme měli příležitost naslouchat, ale propásli jsme to. Tahle zkušenost posílila naši pozornost k detailu.? Ne na dost dlouho, chtělo by se poznamenat při vzpomínce na Challenger v roce 1986 a Columbii v roce 2003...
  Závěrečná rada veterána Boba Siecka pro mladé konstruktéry zněla - udělejte to jednoduché: ?Dejte posádce nástroje, které potřebuje ke splnění úkolu, ale nevymýšlejte zbytečně složitou loď. Fred letěl na Měsíc s jediným počítačem, který měl menší výpočetní kapacitu než mobil, co máte v kapse.?

http://www.nasa.gov/mission_pages/constellation/main/A13_panel.html

Do krytu po horské dráze

Noční můrou každého ředitele kosmické startovací operace je požár na odpalovací rampě. Rusové jich v minulém století zažili několik; při jednom z nich se mezinárodní posádka Sojuzu zachránila zapálením záchranných raket nad špicí lodě, které odnesly kabinu s kosmonauty do bezpečné vzdálenosti, odkud se snesla k zemi na padácích. Podobným systémem byly vybaveny lodě Apollo, i když američtí kosmonauti nikdy neměli příležitost ho použít: během požáru kabiny Apolla 1 by to bývalo nemělo smysl, když hořel samotný vnitřek kabiny, a k žádné jiné nehodě pilotovaného letu na samotné rampě už za celou historii amerického kosmického programu nedošlo. Sedm astronautů v Challengeru zahynulo až několik minut po startu, a právě tato havárie názorně demonstrovala nejslabší místo raketoplánu, který neposkytuje posádce žádnou možnost záchrany v případě ztráty ovladatelnosti celého plavidla. To je vlastnost, která plyne z podstaty zvolené konstrukce a bez jejího zásadního přepracování ji nelze odstranit. Američané se od prvního startu v roce 1981 museli spoléhat na to, že raketoplán je tak spolehlivý, že nouzové záchranné prostředky prostě potřebovat nebude. Předpoklad, který se bohužel nepotvrdil.
  S návratem klasických raket pro projekt Ares/Constellation se znovu objevila otázka, jak co nejrychleji dopravit astronauty i pozemní obsluhu do bezpečí z výšky několika desítek metrů ve chvíli, kdy v příštích sekundách hrozí výbuch nosné rakety. Inženýři z NASA zvolili řešení, které vypadá jako kříženec metra a horské dráhy. Od dveří kosmické kabiny vede krátká černožlutými šipkami značená cesta k vagónu, který po hodně divoké jízdě začínající kolmým pádem během několika desítek sekund doveze kosmonauty do betonového bunkru umístěného v bezpečné vzdálenosti. Scott Colloredo, šéf sekce pozemních konstrukcí projektu Constellation, řekl, že technici konzultovali návrh zařízení s předními výrobci horských drah: ?Samozřejmě to nemá být zábavná jízda; prostě jsme využili osvědčenou techniku.?

http://www.nasa.gov/mission_pages/constellation/main/railcarevac.html

Boj o zrno

Jak funguje v Evropské unii Společná zemědělská politika, jsem si přečetl v zářijovém Respektu, a ač už dlouho nemám iluzí o tomto systému, sloužícím zejména pravidelně protestujícím francouzským farmářům, vylíčení praktické ukázky mi vzalo dech. Příklad z roku 2004: po vstupu ČR do EU dostal každý rolník 2000 Kč za hektar půdy (bez ohledu na to, zda oseté nebo ne) a k tomu volný přístup na evropský trh. V kombinaci s nebývale příznivým počasím to způsobilo katastrofální nadúrodu (v ČR skoro 9 megatun) a cena spadla na nerentabilních 2000 Kč / tunu. V tržním hospodářství by to způsobilo celoplošné zlevnění potravin. V EU nikoliv, protože podle platných pravidel musel stát přebytky obilí vykoupit za pevné ceny. Vládu to stálo tři miliardy, a aby nakoupené zrno nemusela nechat spálit, vyvezla ho s velkou ztrátou (tu neutrpěla ona, ale ty, daňový poplatníku) do Maroka, Alžírska, Jordánska a Tuniska, kde česká pšenice prodávaná za dumpingové ceny jako bonus navíc ještě zruinovala místní chudé zemědělce. Takhle vypadá cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly.
  Změnu v těchto neveselých poměrech slibuje momentální - a jak analytici slibují, už trvalý - růst cen obilovin způsobený poptávkou po biopalivech. Ceny obilí už nepadají pod hranici povinného výkupu, ale naopak vyskočily na dvojnásobek loňských; farmáři se staví na vlastní nohy a vláda nemusí vyhazovat peníze na výkup obilí, pro které nemá lepší užití než ho levně darovat do ciziny. Už nám kvůli tomu trochu zdražilo pivo, rohlíky budou následovat a maso zvířat krmených obilím taky, ale EU s pružností u této instituce vzácnou už zrušila klauzuli nařizující farmářům ponechat 10% polností neosetých, takže hladomor Evropu nepostihne, a díky konkurenci snad ani nesnesitelná drahota. Biopaliva tak zřejmě zachrání soukromé zemědělce, uleví Unii od tíživého balvanu zemědělských subvencí, vyřeší otázku kdo a za jaké peníze se bude starat o to, aby pole nezarostla plevelem, a ještě trochu sníží evropskou závislost na ropě, jejíž kohoutky drží v rukou všelijaké pochybné režimy. Obětí tohoto vývoje se kromě levného jídla nejspíš stane také slibované ekologické útlumové zemědělství bez hnojiv, vystřídané naopak intenzivním hospodařením ve snaze o co nejvyšší výnosy zrní sypaného do automobilových nádrží. Kdopak z odborníků čekal ještě před několika lety tak dramatický vývoj v tak konzervativním a těžkopádném odvětví jako je zemědělství... Pak zkoušejte předpovídat budoucnost. Viz Gamma160.
  Odvětví obnovitelné energie dostalo v těchto dnech další impuls, tentokrát ze západní Anglie, kde se v Cornwallu ve vzdálenosti 16 kilometrů od pobřeží začne stavět elektrárna vyrábějící elektřinu z mořských vln. Místní občanské sdružení "Surfaři proti elektrárně", které proti stavbě protestovalo z obavy, že elektrárna připraví surfaře o jejich vlny, nakonec dalo svůj souhlas, když přivolaný novozélandský oceánograf vypočítal, že vlny se nesníží o víc než 5%. Z investice ve výši 22 miliónů liber by se za 25 let mělo vrátit 330 miliónů. Mořské vlny jsou sice jen druhotným důsledkem větru a jejich využití je určitě složitější než stavba větrné elektrárny, na druhou stranu vlnová elektrárna skrytá za mořským obzorem neuráží krasocit milovníků přírodní scenérie a bude spolehlivě fungovat po většinu roku: aby se uklidnily atlantické vlny, to už by muselo být hodně dlouhé bezvětří. Tady je zdroj s opravdu velkým potenciálem.

časopis Respekt, 2007/38
http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/britanie-odstartovala-mamuti-projekt-morske-ekoelektrarny_122859_ueo58.html

Levá pravá,

historicky vzato ještě nedávno to bylo celkem jedno. Dokud 99% populace chodilo po poli s motykou nebo ruchadlem, většinou se ani nepoznalo, kdo je levák nebo pravák, a když ano, stejně to bylo fuk. (Pozorný čtenář mi poprávu připomene výjimky; třeba taková kosa...) A pak přišla průmyslová revoluce. Ta přinesla povinnost umět psát - husím brkem, zleva doprava, jak je v křesťanských zemích zvykem. A zkuste psát husím brkem proti srsti. Bude vám to drhnout, a ještě si to budete levou rukou za sebou rozmazávat. (Dodneška se pamatuju, jak jsem si ještě ve druhé třídě při psaní posouval pod levou rukou piják, než mě o rok později zachránil konec obecného zákazu psát propisovačkou - která mi zase během dvou let totálně zkazila rukopis. Což bylo taky fuk, protože ani můj škrabopis mi nezabránil naučit se vybraná slova, trojčlenku, plusquamperfektum i derivace.) Druhým přínosem průmyslové revoluce bylo masové zavedení nejrůznějších strojů - u kterých většinou záleželo na tom, jak se k tomu člověk postaví. A najednou vyšlo najevo, kdo stojí na pravém místě a kdo je levý jak šavle. Atypičtí leváci byli v éře unifikovaných součástek i lidí považováni za brzdu pokroku, a kdo ve škole vzal pero do levé ruky, dostal přes ni pravítkem. Z leváků přežili jen ti nejtvrdošíjnější a zbytek přešel do ilegality. Teprve koncem 20. století se definitivně přišlo na to, že je to celé nesmysl a že má každý psát čím chce. Jednak na tom v praktickém životě houby záleží, ale především, jak se ukázalo, pravák má v levé mozkové hemisféře (a levák v pravé) centra nejen pro psaní, ale také pro mluvení, a když se to někdo pokouší od sebe roztrhnout, může z toho vzejít pěkná paseka, končící třeba koktáním (čehož jsem neslavným příkladem). Když nedávno vědátoři znovu spočítali leváky osvobozené od stoleté pravoruké tyranie, zjistili ke svému překvapení, že oproti roku 1930, ze kterého jsou první statistiky, jejich podíl dnes stoupl ze 4% na 11%. Údiv nad tím rozmnožením leváků pominul teprve poté, když v Anglii vyhrabali dokumentární filmové záznamy z prvních továren 19. století, kdy se ještě leváctví nepřeučovalo, a podle způsobu, jakým dělníci na těch obrázcích tahají za páky, napočítali asi 11% leváků. Takže jsme se jenom vrátili k normálnímu stavu a zase jedna tichá menšina dostala zpět svá práva. Neděláme žádné levoty ani levárny, většina z nás nejsou levičáci a naopak býváme pravověrní liberálové. Manuálně jsem spolehlivě levý na obě ruce a místo psaní levou rukou už dvacet let datluju všemi deseti, takže jediný problém mívám u benzínové pumpy, když se snažím podepsat stvrzenku na cécéesku propiskou uvázanou vpravo na krátké šňůrce. Pročež si radši nosím vlastní "pilotku"; beztak jim to na ten voskovaný papír většinou nepíše.

BBC / Rádio Česko

Učit se cizí jazyk od domorodé přítelkyně

je metoda mnohokrát osvědčená: škola hrou v krystalické formě. Má to ovšem svá úskalí. Byl jednou jeden Američan, co se vydal na pár let do Japonska, a rozhodl se, že se naučí místní řeči, aby nebyl za arogantního imperialistu a kulturního barbara. Než odjel z domova, z knížky se naučil základy, v Jokohamě si našel podnájem a do něj hezkou mladou Japonku, které nařídil, že před ním nesmí říct jediné slovo anglicky. Kdykoliv jí nerozuměl, zalistoval ve slovníku a nechal ji to několikrát opakovat, aby si zapamatoval správný přízvuk. Po roce mluvil plynnou japonštinou a všichni domorodci jeho výkon s vlídným úsměvem chválili. Že ten úsměv není jen výrazem japonské zdvořilosti, zjistil jednou při objednávání v cukrárně, když už to jeho přítelkyně nemohla vydržet: ?Takhle to neříkej! Vždyť mluvíš jak ženská!? Pak teprve si začal všímat rozdílů mezi mužskou japonštinou, která supí v krátkých, ostrých slabikách (kdo viděl třeba klasický film "Tora! Tora! Tora!" o přepadení Pearl Harboru, ví o čem je řeč), a ženskou japonštinou s protáhlými koncovkami, za které se často přidává dodatečná změkčující slabika. Američan zjistil, že stejně jako většina jeho ramenatých krajanů i on používá v japonštině slova a přízvuky typické pro pětadvacetiletou drobnou Japonku na vysokých podpatcích a v růžové minisukni. Řešením by bylo stýkat se častěji s japonskými muži - jenže to není snadné. Na universitě, kde pracoval, se pohyboval v anglickém prostředí, doma ho čekala přítelkyně, a Japonci bývají po celodenní práci tak unavení, že obvykle zamíří rovnou domů - nebo do některého z klubů, které jsou v Japonsku velmi uzavřené. Na radu přítelkyně vyřadil ze svého slovníku některé výrazy, zanechal protahovaných koncovek, o pár tónů snížil hlas a přestal o sobě mluvit ve třetí osobě, jak je zvykem mezi Japonkami. I tak mu jeden domorodý přítel na přímou otázku odpověděl, že jeho japonština je stále ještě "poněkud roztomilá". ?S tím už se asi nedá nic dělat,? odtušil Američan; ?a koneckonců už jsem si na to zvykl...?

Christian Science Monitor - "I sound like what in Japanese?"
http://www.csmonitor.com/2007/0917/p19s01-hfes.html

Keep smiling

Před 25 lety, 19. září 1982, profesor Scott Fahlman na universitě v Pittsburghu v jednom ze svých elektronických vzkazů poslaných prostřednictvím prapředchůdce dnešních emailových služeb použil první "smajlík" :-)

www.csmonitor.com

Ostuda

Německá kancléřka Angela Merkelová se nedávno setkala s tibetským dalajlámou a podpořila jeho úsilí o zmírnění čínského útlaku Tibetu. Americký president George Bush, navzdory oficiálním čínským protestům, se zúčastnil ceremonie, během níž byla dalajlámovi udělena Zlatá medaile amerického kongresu. Český president Václav Klaus se s dalajlámou odmítl setkat, řka, že pro něho jako státníka není tento exilový politik partnerem.
  Není to poprvé, co se stydím za tohoto českého presidenta. Tentokrát ale hodně. Přestože je Čína veliká, jako potenciální terč její zlosti jsme příliš bezvýznamní a příliš daleko. Bát se jí nemusíme. Můžeme se bát, že přijdeme o kšefty. Sice to není příliš pravděpodobné, protože chování čínské vlády dnes na Západě kritizuje kdekdo, ale co kdyby. Pro každý případ se radši schováme za bukem. Být ustrašený i tam, kde to není potřeba, to je čecháčkovství ve své nejhorší podobě. V debatách se svými kamarády jsem často osamocen oponoval názoru, o kolik je Klaus lepší president než býval Havel. Teď už mi taková diskuse ani nebude stát za námahu.
  Co se týče Číny, bez ohledu na svoji kapitalistickou ekonomiku představuje totalitní stát, který v nejlepších tradicích komunistických diktatur neuznává hodnotu lidského života a nectí práva občanů vlastních ani cizích. Brutální okupace Tibetu, neustálé výhrůžky na adresu Tchajwanu, represe proti nespokojencům ve vlastních řadách a podpora tyranského režimu v Barmě jasně ukazují, kdo v Pekingu vládne. Blížící se olympijské hry slibují stát se reprízou Berlína 1936 na asijský způsob; znechucení musí vyvolávat už jen zacházení s těmi, jejichž obydlí v Pekingu překážejí propagandistickému využití olympiády. Slušní lidé by měli tuhle "sportovní událost" bojkotovat.

Lidové noviny, www.csmonitor.com

Opravdu bojoval

V Americe se poslední dobou rozmohly aféry s falešnými "veterány", kteří si užívají nezaslouženého obdivu za své fiktivní hrdinské zážitky. Jeden případ je skutečně bizarní. Američan asijského původu byl vyloučen z veteránské organizace Americká legie, přestože obvinění ze lži věrohodně vyvrátil. V šedesátých letech ve vietnamské válce opravdu bojoval - jenom jaksi na špatné straně: v severovietnamské komunistické armádě...

http://www.americanthinker.com/blog/2007/10/
comprehensive_article_on_phony.html

Smí se nejvýš šustit novinami ? a ne moc nahlas

Americká železniční společnost Amtrak po četných stížnostech introvertních cestujících zavedla ve svých vlacích "tiché vagóny": v jejich prostorách je zakázáno hlasitě mluvit, používat jakékoliv audiopřehrávače (ani se sluchátky) a zejména telefonovat. Rušitele ticha průvodčí nemilosrdně vykáží do hlučícího davu za dveřmi, a na nástupišti je před stupátkem do tichého vagónu vždycky tlačenice.
  Tahle zpráva mě potěšila nejvíc, protože naznačuje, že jakýsi pokrok je ještě možný dokonce i v tomto potrhlém postmoderním světě, tíhnoucím spíš k obecnému úpadku mravů. Kdysi, nejdřív jako chudý student a posléze jako téměř stejně chudý začínající inženýr, jsem dojížděl každé pondělí vlakem z Ústí do Prahy: mžouraje nevrle do sychravého rána, probuzen o tři hodiny dřív, než by mi bylo milé, cestu zaplněným dělnickým vlakem jsem měl zostřenou povinností dvě hodiny poslouchat klábosení svých spolucestujících o včerejším fotbale, zlobivých dětech, nezdárné snaše, hloupém šéfovi a protivné kolegyni. Co bych byl tenkrát dal za "tichý vagón". V Čechách bych se ho ovšem nedočkal ani po dvaceti letech; tak rychlý zas ten pokrok není. Rozhodně ne tady ve střední Evropě. Amerika byla vždycky napřed: nejdřív ve výrobě kraválu, teď zas ticha.

http://www.csmonitor.com/2007/1012/p19s01-hfes.html?page=1

Lord Palmerston
Lord Palmerston


Královna Viktorie
Královna Viktorie


Císař Napoleon III.
Napoleon III.


Císařovna Evženie
Císařovna Evženie


Hrabě Walewski
Hrabě Walewski


Hraběnka Walewská
Hraběnka Walewská





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 24 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS