Suezský průplav

* Gamma č. 185 (Suezský průplav (IV.))

Vydáno dne 27. 02. 2008 (2552 přečtení)

Díl čtvrtý ? poslední, ale nejvážnější diplomatická válka a Lessepsovo vítězství

Z minulého dílu:
  18. ledna 1863 byl Lesseps na staveništi u Hořkých jezer, když mu posel donesl telegram: vicekrál vážně onemocněl. Lesseps (kterému už bylo 58 let) skočil na koně, odcválal k nejbližší železniční stanici, nechal si přistavit lokomotivu a před soumrakem dorazil do Káhiry. Když sestupoval na nádraží se schůdků lokomotivy, na královské citadele právě stahovali vlajku s třemi měsíci na půl žerdi.
  Nikdo Lessepse nezastavil, když spěchal branou paláce. V Káhiře ho znali všichni. Dlouho stál u katafalku, po boku hodnostářů a generálů. Hleděl na člověka, který se stal jeho nejvěrnějším souputníkem v celém tom dobrodružném podniku. Co všechno si vicekrál musel kvůli Lessepsovi nechat líbit, kolik intrik a úskoků musel ukout, kolik diplomatických výhrůžek vyslechnout, aby pomohl Lessepsovi k jeho velkému dílu. Teď před ním ležel na katafalku. Lesseps plakal.



Suezský průplav


Nástupcem Mehmeda Saída se stal jeho synovec, vnuk Mehmeda Alího, Ismaíl Paša. Narozdíl od Mehmeda Saída neuměl jezdit na koni a se svou obtloustlou postavou připomínal spíš kramáře z káhirského bazaru - a byl právě tak vychytralý. Jeho žoviální způsoby zmátly leckterého zkušeného diplomata.
  Sotva Ismaíl Paša zasedl na trůn, už se u něj seběhli konzulové a velvyslanci. Anglickému konzulovi naznačil, že tíživého břemene rozestavěného průplavu by se nejraději zbavil. Francouzskému konzulovi sdělil, že je větším přívržencem průplavu než sám Lesseps, nejprve však musí postavit celý podnik na pevné nohy a počkat na vyjádření Cařihradu. Tam se brzo vydal. V Cařihradu už na Ismaíla Pašu čekal britský velvyslanec sir Bulwer, aby ho varoval, že jediným cílem Společnosti Suezského průplavu je učinit z Egypta francouzskou kolonii. ?Rád bych splnil sultánovy instrukce,? usmál se na něj Ismaíl Paša, ?ale necítím se dosti silný, abych se postavil sám proti Francii.? Když se o několik hodin později setkal s francouzským velvyslancem de Moustierem, ujistil ho o svém přesvědčení, že ?jediná Francie provádí politiku přátelskou vůči Egyptu. Chci věnovat dokončení průplavu všechnu svoji péči.? Dvojí hru hrál přímo s rozkoší. Po návratu do Káhiry ubezpečil ohromeného Lessepse: ?Kdybyste byl současně egyptským vicekrálem a presidentem


Společnosti, nemohl byste pro průplav učinit víc než já.? O několik dnů později se vicekrál jménem egyptské vlády zavázal převzít akcie Společnosti vlastněné jeho zesnulým strýcem, a především zaplatit za ně zbylých 80%, které nebožtík Mehmed Saíd zůstal Lessepsovi dlužen. Zdrcený britský ministr zahraničí prohlásil znechuceně - ?Ten člověk byl evidentně vlákán do smlouvy, které vůbec nerozumí!? Podrážený premiér Palmerston Russelovi vyčetl, že má neschopné lidi. Ten si vylil vztek na cařihradském velvyslanci Bulwerovi, který to celé hodil na káhirského konzula Colquehouna. ?Varujte vicekrále, že si zahrává s trůnem,? nařídil Russel Colquehounovi, ?a použijte veškerého svého vlivu k tomu, aby vicekrál dohodu zrušil.? Jenže nebohý Colquehoun v Káhiře žádný vliv neměl. Tam panoval Lesseps.
  Bulwer proto v Cařihradě přiměl sultána napsat Ismaílu Pašovi strohý dopis. Sultán vyzval svého vazala, aby nařídil Společnosti Suezského průplavu vrátit veškerou půdu a snížit počet egyptských nevolníků na stavbě na šest tisíc.


Lesseps prohlásil, že takové porušení koncese si nenechá líbit. Nucené práce jsou v Egyptě běžnou věcí, nevolníci ve službách Společnosti dostávají zdarma lékařskou péči a navíc ještě mzdu. Vicekrál s ním v duchu souhlasil; ostatně byl teď největším akcionářem průplavu. Jenže hnát věci na ostří nože by ho mohlo stát trůn - a nejen ten. Nezapomínal na osud Abbáse Paši. Co by mu pak bylo platné, že na opuštěné šíji na troskách nedostavěného průplavu zaneseného pískem bude stát městečko Ismailíja, pojmenované po něm. Turecká vláda jasně prohlásila, že nebudou-li přijaty její podmínky, zastaví práce vojenskou silou. Teď už šlo do tuhého.
  Ismaíl Paša měl s Lessepsem dlouhý a velmi vážný rozhovor. Uznával, že stojí spolu s ním na stejné straně barikády. Ale nechá-li se svrhnout, ničemu tím Lessepsovi nepomůže. Co má tedy dělat?


Lesseps vicekráli vysvětlil, že se jedná v podstatě o právní spor. Na jedné straně jeho závazky vyplývající z koncesní listiny, na druhé straně podmínky turecké vlády. Rozhodnout ve sporu může jen nestranný rozhodčí. ?Ale kdo má být rozhodčím v takovém mezinárodním sporu?? zeptal se zamyšleně Ismaíl Paša. ?Jeho Veličenstvo císař Napoleon III.,? odvětil Lesseps pohotově. Vicekrál na něj udiveně pohlédl; rychle se však jeho kulatá tvář roztáhla do šibalského úsměvu. Lessepsův tah byl mistrovský. Císař úlohu arbitra bez váhání přijal. Ustanovil rozhodčí komisi a 6. července 1865 oznámil její rozhodnutí: za neplnění závazku dodávat pracovní síly zaplatí egyptská vláda Společnosti 38 miliónů franků; Společnost vrátí egyptské vládě 60 000 ze 70 000 hektarů půdy a obdrží za to dalších 46 miliónů franků.


Když se o výroku dozvěděl užaslý sir Bulwer, prohlásil - ?Nemohu než si pomyslet, že císař byl donucen k tomuto kroku, který ho staví do tak falešného světla! Anglie setrvá na svém záporném stanovisku.? Krátce předtím vykonal sir Bulwer ještě jednu "zdravotní návštěvu" na šíji, aby se přesvědčil o zkáze, kterou způsobily jeho diplomatické zásahy. Ke své spokojenosti zjistil, že v důsledku drasticky omezeného počtu pracovníků se stavba citelně opožďuje; přesto na večeři pořádané na jeho počest musel s noblesou gentlemana ve svém přípitku uznat, že ?nepochybuje o úspěchu díla, které ho nadchlo velikostí své myšlenky.?


Jak se dalo čekat, rozhodl nakonec výrok císaře Napoleona III. V únoru 1866 byly podepsány dohody mezi Ismaílem Pašou a Lessepsem podle podmínek turecké vlády. A jelikož v létě minulého roku zemřel lord Palmerston, nebylo už nikoho, kdo by zabránil turecké vládě, aby 19. března 1866 uznala koncesi na stavbu průplavu. Sir Bulwer si oddechl, že se může konečně soustředit na důležitější úkoly imperiální politiky. Vítězství slavili v Paříži drobní střádalové i velcí investoři, v Káhiře Ismaíl Paša a na suezské šíji inženýři a technici. Šťastna byla i císařovna Evženie, splnivší svou roli "strážného anděla průplavu", jak ji byl označil Lesseps. Skončila jedna z nejdelších diplomatických válek v historii.
  V srpnu 1866 Lesseps na valné hromadě akcionářů prohlásil: ?Od této chvíle je průplav nepopiratelnou skutečností.?

(pokračování)

Zdroje
Desider Galský: Veliké dobrodružství - Suez a Panama





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 7 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS