Suezský průplav

* Gamma č. 186 (Suezský průplav (V.))

Vydáno dne 04. 03. 2008 (3013 přečtení)

Díl pátý ? stavba a slavnostní otevření průplavu

Z minulého dílu:
Jak se dalo čekat, rozhodl nakonec výrok císaře Napoleona III. V únoru 1866 byly podepsány dohody mezi Ismaílem Pašou a Lessepsem podle podmínek turecké vlády. A jelikož v létě minulého roku zemřel lord Palmerston, nebylo už nikoho, kdo by zabránil turecké vládě, aby 19. března 1866 uznala koncesi na stavbu průplavu. Sir Bulwer si oddechl, že se může konečně soustředit na důležitější úkoly imperiální politiky. Vítězství slavili v Paříži drobní střádalové i velcí investoři, v Káhiře Ismaíl Paša a na suezské šíji inženýři a technici. Skončila jedna z nejdelších diplomatických válek v historii. Šťastna byla i císařovna Evženie, splnivší svou roli "strážného anděla průplavu", jak ji byl označil Lesseps.
  V srpnu 1866 Lesseps na valné hromadě akcionářů prohlásil: ?Od této chvíle je průplav nepopiratelnou skutečností.?



Parní bagr Couvreux


Stavba průplavu začala Lessepsovým slavnostním výkopem v dubnu 1859; Lesseps tehdy slíbil akcionářům, že průplav bude hotov za šest let. Sedm let však trvalo, než byly odstraněny všechny diplomatické překážky. Teprve teď, na jaře 1866, projekt nabral tempo a definitivní směr.
  Lesseps neměl technické vzdělání, ale rychle si osvojil potřebné znalosti, aby mohl stavbu řídit z podnikatelského hlediska. Jako president Společnosti neustále cestoval mezi Londýnem, Paříží, Cařihradem a Káhirou, přemlouval, lichotil, intrikoval, vyjednával a sháněl peníze. Samotnou stavbu, rozdělenou do čtyř úseků, řídili po technické stránce čtyři vedoucí inženýři.
  Na staveniště průplavu, který vedl přes neobydlenou poušť, se všechen materiál i nástroje musely dovážet. Jediným dopravním prostředkem byli velbloudi. Jen v severní části bylo možno vyhloubit malý kanál pro přívod pitné vody, po kterém pluly malé dopravní čluny, přivážející potraviny a materiál.


Jedním z největších problémů bylo zajistit pro stavbu uprostřed žhnoucí pouště dostatek pitné vody. Stavitelé využili části koryta poměrně zachovalého kanálu faraóna Nekóa ze 7. století př.n.l. a v roce 1858 vybudovali kanál, kterým se přiváděla z Nilu pitná voda do jezera Timsáh, ležícího ve střední části budoucího průplavu. Kanál byl u dna široký 8 metrů, u hladiny 14 metrů a byl přes metr hluboký. Kanál končí u jezera Timsáh, 6 metrů nad jeho hladinou; odtud pokračuje další sladkovodní kanál na jih do Suezu. Na sever do Port Saidu teče sladká voda potrubím, do kterého ji ženou čerpadla.
  Samotné zprovoznění této sladkovodní sítě bylo velkým úspěchem; do té doby se veškerá voda pro desetitisíce lidí pracujících ve vyprahlé poušti musela na stavbu dopravovat na velbloudech.


Největší potíž však stavbě působil nedostatek pracovníků. Přísun egyptských pracovních sil byl nespolehlivý, dělníci z Evropy zase byli drazí a špatně snášeli drsné pouštní klima. Záchranou se staly parní bagry firmy Couvreux. Technici, dělníci i felláhové s napětím sledovali, jak se funící ocelová nestvůra s rachotem zakusuje do půdy u Gisru, v nejvyšším bodě průplavu. Lžíce bagru zvedaly zeminu do výše 14 metrů a vysypávaly ji do žlabu, který musel být neustále plněn tekoucí vodou, jež zeminu odnášela. Bagry se osvědčily, vykonaly na stavbě obrovský objem práce a firma Couvreux pak dodala i plovoucí korečkové bagry. Celkem bylo na stavbě Suezského průplavu pomocí relativně primitivních prostředků přemístěno 75 miliónů krychlových metrů zeminy (to odpovídá krychli o hraně 420 metrů). Nejrozsáhlejší práce bylo nutno vykonat na severním konci, kde museli stavitelé vybudovat na holém pobřeží umělý přístav s dvěma hrázemi vybíhajícími do moře, každou téměř dva kilometry dlouhou. Na jižním konci byla situace jednodušší, protože Suez měl přírodní přístav.


Hloubení průplavu začalo od severu; stavba od jižního konce byla zahájena až po roce 1866. Podél 160 kilometrů dlouhé trasy vyrostla sídliště pro dělníky, síť nemocnic, úzkokolejná trať a telegrafní linka. Do pouště dorazila moderní civilizace. Úděl dělníků byl přesto krutý; na staveništi několikrát vypukla cholera a během celé stavby skosila celkem 120 tisíc životů.
  V březnu 1869 byly vody Středozemního moře vpuštěny od severu do Hořkých jezer (viz velkou vodní plochu v jižní čtvrtině kanálu - původně byla jezera podstatně menší) a o půl roku později do nich začala přitékat voda i z jihu. Trvalo několik dnů, než jedna a půl miliardy kubíků vody naplnily tuto pouštní proláklinu.


Ismaíl Paša stanovil datum slavnostního otevření průplavu na 17. listopadu 1869. Stavitelé se pustili v horečném spěchu do posledních úprav; dokončovaly se přístavní budovy a hráze, zpevňovaly se břehy. Dva týdny před otevřením však parní bagr při jedné z posledních kontrol dna průplavu narazil čtyři metry pod hladinou na mohutnou skálu a uvízl na ní. Technici váhali použít výbušniny, aby se do průplavu nesesunul celý břeh; v krátké době zbývající do slavnosti už by obrovské množství zeminy nestihli uvolnit. Na Lessepsův osobní příkaz byla překážka vyhozena do povětří.
  13. listopadu připlul do Port Saidu holandský korunní princ s princeznou. 14. listopadu dorazil Lesseps s celou rodinou. 15. listopadu připlul rakouský císař František Josef I. a ministr zahraničí hrabě Andrássy. Večer vypukl v přístavu mohutný požár; hrozil výbuch skladiště stavebních výbušnin a zkáza celého města. Dvěma tisícům egyptských vojáků a hasičů se nakonec podařilo požár zdolat.
  Ráno 16. listopadu připlul pruský korunní princ. V poledne vplula do přístavu bělostná jachta L?Aigle (Orel) v doprovodu deseti francouzských válečných lodí. V přístavu už kotvilo osmdesát plavidel, když z jachty sestoupila rozzářená císařovna Evženie v nádherné róbě lososové barvy. Ve třiceti kufrech si vezla dalších dvě stě padesát luxusních toalet.


Lesseps se císařovně uklonil: ?Madame, průplav je dokončen. Čeká na vás, abyste jej otevřela.? Pro Lessepse to byl vrcholný okamžik; jeho dílo bylo hotovo. Bavil císařovnu dvornými lichotkami a historkami ze zákulisí stavby. Vtom mu doručili telegram: ?Třicet kilometrů od Port Saidu uvízla v průplavu turecká korveta.? Lesseps zbledl. Císařovna pochopila, že se stalo něco hrozného; Lesseps jí nedokázal zprávu zamlčet. Slavnostní otevření průplavu je ohroženo. Císařovny se zmocnila migréna; takovou blamáž nepřežije.
  Lesseps okamžitě vyrazil na místo nehody; dělníci, námořníci i inženýři se marně pokoušeli loď uvolnit. Když se na poušť snesla egyptská tma, v doprovodu oddílu vojáků s pochodněmi se objevil Ismaíl Paša. Vyslechl odhad, že uvolnění lodě může trvat i čtyřiadvacet hodin. Bez dlouhého rozmýšlení vydal rozkaz: ?Vyhodit do povětří!?¨


Ráno pět minut před osmou stál Lesseps na palubě císařské jachty po boku císařovny. Na hrudi měl šerpu velkokříže Čestné legie, řád od Ismaíla Paši, stuhu Řádu osmanského dvora, velkokříž Leopoldova řádu, kterým ho dekoroval císař František Josef I., italský velkokříž Řádu sv. Morice a Lazara a velkokříž Indické hvězdy od královny Viktorie. V osm hodin zazněla slavnostní salva a spustila hudba; L?Aigle, následována ostatními loďmi, vplula do průplavu. Po třech dnech pohodlné cesty dorazil konvoj do Suezu; čistý čas plavby činil pouhých patnáct hodin. Vyčerpaný Lesseps byl na konci svých sil; většinu cesty prospal v kajutě jachty.


V dlouhém průvodu lodí plul i nenápadný šedivý parník bez girland a lampiónů, který nepřijel nic oslavovat a neměl na palubě žádnou významnou osobnost. Vezl jen telegrafní kabely do Suezu. První obchodní lodí, která proplula Suezským průplavem, byl parník Hawk (Jestřáb) společnosti British Indian Telegraph Company. Britskou vlajku nesla i první loď, která proplula průplavem opačným směrem na cestě z Indie do Evropy: parník Danube (Dunaj).
  Slavnostní otevření průplavu stálo Ismaíla Pašu, který se předtím stal z vicekrále dědičným chedívem, 28 miliónů franků. Oslavy trvaly sedm dnů a sedm nocí. Egypt nikdy předtím nezažil takovou nádheru. Jen jediná věc nevyšla: Giuseppe Verdi nestihl včas dodat předem objednanou operu Aida, která měla mít v Port Saidu premiéru na počest nového průplavu. Místo opery se v přístavu pořádal oslnivý reprezentační ples.


Lesseps právě v těch dnech oslavil 64. narozeniny. A podle svého zvyku opět všechny překvapil. O týden později (už šestnáct let byl vdovcem) se nechal oddat s věhlasnou jižní kráskou Louise-Helene Autard de Bragard, dcerou guvernéra ostarova Mauricius. V den svatby jí bylo právě jednadvacet let. V pařížských salónech vzbudil Lessepsův nejnovější kousek smršť pobavených poznámek a lechtivých vtipů. Jenže vtipálkové se brzy divili znovu. Během příštích šestnácti let Lessepsova krásná manželka povila šest chlapců a šest děvčat.
  V červnu příštího roku se Lesseps vypravil do Londýna. Osobním dopisem ho pozval sám lord Claredon, ještě nedávno zatvrzelý odpůrce průplavu: ?Velkolepý úspěch, kterého jste dosáhl v boji proti všem překážkám, odměnil vaši nezdolnou vůli. Se zvláštním potěšením Vám blahopřeji jménem vlády Jejího Veličenstva za zřízení dopravní tepny i za výhody, které od výsledku Vašeho úsilí s nadějí očekáváme.? V Crystal Palace přivítalo Lessepse třicet tisíc posluchačů. Londýnský magistrát ho jmenoval čestným občanem města. Ministerský předseda Gladstone mu pronesl přípitek. Lesseps byl v Anglii hvězdou.

(pokračování)

Zdroje Desider Galský: Veliké dobrodružství - Suez a Panama
http://djehuty.newsvine.com/_news/2008/01/03/1201905-postcard-from-paris-the-museum-of-invention





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 7 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS