Suezský průplav

* Gamma č. 187 (Suezský průplav (VI.))

Vydáno dne 27. 03. 2008 (3178 přečtení)

Díl šestý ? nelehké začátky provozu a kapitálový vstup Anglie

Z minulého dílu:
V červnu 1870 roku se Lesseps vypravil do Londýna. Osobním dopisem ho pozval sám lord Claredon, ještě nedávno zatvrzelý odpůrce průplavu: ?Velkolepý úspěch, kterého jste dosáhl v boji proti všem překážkám, odměnil vaši nezdolnou vůli. Se zvláštním potěšením Vám blahopřeji jménem vlády Jejího Veličenstva za zřízení dopravní tepny i za výhody, které od výsledku Vašeho úsilí s nadějí očekáváme.? V Crystal Palace přivítalo Lessepse třicet tisíc posluchačů. Londýnský magistrát ho jmenoval čestným občanem města. Ministerský předseda Gladstone mu pronesl přípitek. Lesseps byl v Anglii hvězdou.



Královna Viktorie a premiér Disraeli


Oslavy však skončily a za čas přišly opět těžké chvíle - pro Lessepse i pro Francii a jejího císaře. Ten v roce 1870 vyprovokoval válku s Německem; válka skončila porážkou (Lessepsův syn byl jako poručík francouzské armády raněn při obléhání Paříže) a vyvrcholila abdikací císaře, nastolením republiky a komunistickou revolucí v Paříži, kterou potlačil teprve spojený útok pruské i francouzské armády, jež mezitím uzavřely příměří. Ve Versailles pak byl podepsán mír podle Bismarckových podmínek; Francie musela Německu zaplatit pět miliard franků ve zlatě. Za to by se dalo postavit deset Suezských průplavů.
  Tou dobou už měl vážné starosti i Lesseps, jehož finančníci spočítali na konci roku 1869 bilanci průplavu a zjistili neveselé věci. Podle původních plánů měl průplav stát 200 miliónů franků, jenže každá velká stavba od počátku věků vždycky skončila s několikaletým zpožděním a nejmíň stoprocentním překročením rozpočtu. Průplav nebyl výjimkou: konečný účet zněl na 432 807 882 franků. Rozdíl byl uhrazen z odškodného od Ismaíla paši a cenných papírů; k 1. lednu 1870 měla Společnost 21 miliónů franků v hotovosti, ale na krku řadu pohledávek.


Ztráty měl nahradit zisk z poplatků od proplouvajících lodí. První rok se očekával celkový provoz čítající milión tun výtlaku. Do konce roku 1870 však proplulo průplavem jen 486 lodí s celkovým výtlakem 440 tisíc tun. Rok skončil desetimiliónovým schodkem. Akcie, které zakládající akcionáři nakoupili po pěti stech francích, se teď prodávaly za 168 franků a Společnost přestala vyplácet dividendy. Lesseps navrhl vydat novou emisi akcií za dvacet miliónů franků, jenže francouzští střádalové už nebyli zvědaví na další sliby o zlatém dolu v egyptské poušti. Chedív Ismaíl se zmínil anglickému konzulovi, že by bylo vhodné, kdyby do Společnosti vstoupil anglický kapitál. Ale Gladstoneova vláda nehodlala tahat Lessepse z bryndy. Lesseps tedy navrhl Ismaílovi, aby byl průplav prodán nadnárodnímu konsorciu světových bank. To zase těžce šlápl na kuří oko turecké vládě. Její vyslanec v Londýně prohlásil, že Lesseps má pouze koncesi na stavbu a provozování průplavu, ale žádná práva na jeho prodej. Průplav leží na egyptském území a podléhá proto právnímu řádu osmanské říše a pravomoci tureckého sultána.


Společnost se propotácela ještě jedním hubeným rokem, a pak konečně začal provoz houstnout. V roce 1875 propluly průplavem lodě o výtlaku dvou miliónů tun a čistý zisk dosáhl dvanácti miliónů franků. A stoupal dál. Suezský průplav se stal jedním z nejvýnosnějších podniků na světě. Po padesáti letech se původní pětisetfrankové akcie prodávaly za 17 tisíc franků.
  Pohnutá historie průplavu však ani zdaleka neskončila. V době, kdy Společnost konečně začala vydělávat a splatila všechny dluhy, do nich beznadějně zabředl její hlavní akcionář, egyptský chedív Ismaíl. Po svém strýci Mehmedu Saídovi zdědil s trůnem i hromadu dluhů, které sám bohatě rozmnožil. Hýřivé slavnosti a luxusní život ho stály čím dál víc peněz. Na podzim 1875 byl egyptský panovník na mizině. Začaly se šířit pověsti o tom, že bude muset prodat svůj většinový balík akcií, a že o tyto akcie mají zájem francouzské banky. Tím by se celý průplav, nejdůležitější vodní cesta světa, dostal plně do francouzských rukou. Anglická vláda zbystřila. Ministr zahraničí lord Derby pověřil konzula Stantona, aby zjistil, co je na pravdy. Následujícího dne Stanton telegrafoval do Londýna: ?Zpráva je pravdivá. Chedív je ve veliké finanční tísni a francouzskou nabídku bude nucen přijmout.? Kdyby bylo záleželo na samotném lordu Derbyovi, možná by byl nechal celý průplav Francouzům. Nad ministrem zahraničí však stál ambiciózní šéf. Premiér Benjamin D?Israeli, sedmdesátiletý stařec s kozí bradkou a koženou tváří, který společně s ženou, jíž bezmezně obdivoval a která jeho náklonnost opětovala - královnou Viktorií - vládl světové říši. "Dizzy", jak mu přezdívali přátelé, byl muž, na jehož adresu sám "železný kancléř" Bismarck uznale zabručel - ?Der alte Jude, das ist ein Mann! - ten starej židák, to je ale chlap!?


Káhirský konzul Stanton dostal pokyn vyjednat s chedívem odkoupení akcií. Ismael však opět hrál dvojí hru: ?Vůbec nemám v úmyslu akcie prodávat,? řekl konzulovi. ?Ale kdyby...? ?Kdyby to přicházelo v úvahu, dám samozřejmě přednost Velké Británii,? uklidnil diplomata. Stantonovy obavy nebyly bezdůvodné. V téže době s egyptským ministrem zahraničí Nubarem Pašou vyjednávali bratři Dervieuvové, majitelé velké francouzské banky. Ti netoužili po ničem jiném, než se akcií zmocnit. Jelikož neměli potřebných devadesát miliónů franků, připravovali společnou operaci s dalšími bankami. Ty však - Crédit Foncier, Crédit Lyonnais a Société Générale - nechtěly o jakékoliv transakci s akciemi ani slyšet. Všechny byly chedívovými věřiteli a jedinou zárukou úvěru v hodnotě miliardy franků byly právě akcie. Jakmile je chedív prodá, už si na něm nic nevezmou.


23. listopadu konzul Stanton telegrafoval do Londýna, že sám Lesseps chce chedívovi dát za akcie sto miliónů franků. ?Nabídka pana Lessepse je patrně věcí francouzské vlády. Odpověď je nutná do následujícího čtvrtka.? Kde k téhle zvěsti Stanton přišel, dodnes nikdo neví; Lesseps samozřejmě neměl k dispozici ani zlomek takové sumy. Chtěl-li však konzul vyprovokovat vládu v Londýně k činu, pak vynesl tu nejlepší - i kdyby falešnou - kartu.
  Disraeli se řídil zásadou - ?na světě není nic, co by nemělo svůj rozhodný okamžik.? Okamžitě svolal vládní kabinet. Svému tajemníkovi Montaguy Corrymu přikázal, aby čekal v předpokoji; jakmile premiér otevře dveře a dá mu znamení, má ihned vyrazit na cestu.


Na mimořádném zasedání vlády došlo ke vzrušené debatě. Několika ministrům se koupě Suezského průplavu nezamlouvala, ale v rozhodující chvíli se neodvážili hlasovat proti premiérovi. Příliš je to ovšem netrápilo, protože ve vládní kase stejně nebyly peníze. ?Já je nemám, Dizzy,? ušklíbl se potměšile ministr financí, když byl návrh odhlasován. Disraeli vstal se své židle, otevřel dveře, pokynul Corrymu a vrátil se zpět do sálu. ?Já je seženu,? usmál se sebevědomě.
  Corry nasedl do čekajícího kočáru a vyrazil z Downing Street 10 do luxusní čtvrti New Court. Tam dlel ve své rezidenci baron Lionel Rothschild.
  Bankéř si hověl v křesle za velkým stolem; pojídal zrnka z velikého hroznu španělského vína a slupky vyplivoval před sebe. Příchodem premiérova tajemníka se nenechal vyrušit.
   ?Ministerský předseda potřebuje zítra čtyři milióny liber!? vyhrkl Corry. Rothschild vyplivl slupku a chladně se zeptal: ?Kdo je ručitelem?? ?Britská vláda,? opáčil Corry. Bankéř si utrhl další zrnko vína, zamyšleně ho sežvýkal a nakonec utrousil: ?Bude je mít.?
   ?Záležitost je vyřízena,? psal nazítří Disraeli v dopise královně, se kterou konzultoval všechna svá státnická dobrodružství. ?Čtyři milióny liber! Obratem ruky. Je jen jedna firma, která to dokáže. Rothschildové. Zachovali se obdivuhodně. Půjčili na nízký úrok, a celý chedívův podíl Suezského průplavu je Váš, madame.?


26. listopadu 1875 jel konzul Stanton do chedívova paláce pro akcie. Byly uloženy v sedmi bednách. Při kontrole se zjistilo, že jich není 177 642, ale jen 176 602. Chedív už neměl žádný přehled o své finanční situaci. Chybějících tisíc čtyřicet akcií zřejmě použil k zaplacení nějakého naléhavého dluhu. Sám už nevěděl, komu je vlastně prodal. Na transakci to nic neměnilo. Místo čtyř miliónů zkrátka dostal jen 3 976 580 liber.
  Stanton poslal akcie do Londýna zvláštní lodí. V sedmi bednách byl drahocennější náklad, než jaké kdysi vozili Morgan a Drake na plachetnicích přetížených zlatem a perlami.


Když se po Anglii rozneslo, že vláda koupila téměř polovinu všech akcií průplavu, ve finančních kruzích vypuklo nadšení. Královna Viktorie v povznesené náladě četla blahopřejné telegramy. ?Je to největší událost moderních dějin,? napsal jí belgický král Leopold, sám majitel největšího soukromého impéria v belgickém Kongu. Kancléř Bismarck telegrafoval Disraelimu: ?Vláda Jejího Veličenstva udělala pravou věc v pravý okamžik.? Tentýž Bismarck, který před několika dny prohlásil, že ?Anglie přestala být politickou velmocí.? (?To bude rána pro toho nechutného německého buldoka,? pomyslela si Viktorie škodolibě, když se dozvěděla o posledním hrdinském kousku svého miláčka "Dizzyho".)


?Žádné čekání na parlament, žádný ohled na veřejné mínění, žádné tajuplné pokyny, které by měly připravit zemi na něco mimořádného. Když se národ dnes ráno vzbudil, zjistil, že získal významný podíl na bezpečnosti a blahobytu vzdálené země,? napsaly Timesy. ?Důsledky této národní investice mohou být tak nedozírné, že by bylo mařením času pouštět se do odvážných spekulací. Tím, že máme moc, budeme mít také odpovědnost před světem.?
   ?Po čtrnácti dnech namáhavé práce a úzkosti jsem koupil pro Anglii podíl na Suezském průplavu,? psal Disraeli své důvěrné přítelkyni lady Bradfordové. ?Měli jsme proti sobě všechny hazardní hráče, světové bankéře a tajné agenty. Všechny jsme přelstili a ani v jediném okamžiku jsme nebyli v podezření.?
  Zatímco City jásala, v Paříži zavládl smutek a zklamání. Jediný Lesseps zůstal nepohnut. V hlavě už mu klíčil další fantastický plán. Ale o něm až někdy jindy; nejprve musíme dokončit příběh Suezského průplavu.

(pokračování)

Zdroje Desider Galský: Veliké dobrodružství - Suez a Panama
http://en.wikipedia.org/wiki/Image:Old_disraeli.jpg



Ad hoc

Moře na Titanu
Sonda Cassini kroužící kolem Saturnova měsíce Titanu zjistila, že některé útvary, identifikované na povrchu měsíce, se během roku posunuly až o 30 kilometrů. Naznačuje to, že ledová kůra Titanu (na povrchu panuje teplota kolem -180 stupňů Celsia) pomalu rotuje vůči jádru. Nejpravděpodobnějším vysvětlením tohoto jevu je existence vnitřního oceánu tekuté vody smíchané se čpavkem, v hloubce 100 km, po kterém se kůra posunuje. Třeba se nakonec ukáže, že odvážné dedukce Stanislawa Lema o geologii Titanu, nastíněné před 21 lety v jeho románu Fiasko, nebudou příliš vzdáleny skutečnosti...
http://www.nasa.gov/mission_pages/cassini/media/cassini-20080320.html

Jak se Karel Pacner stal údajným agentem CIA
si můžete přečíst ve vlastním líčení známého novináře a spisovatele na
http://www.karelpacner.cz/index.php?str=ziv&id=48&n=muj-nejvetsi-a-nejtajnejsi-prusvih
Nečekanými zvraty i rozmachem scény, sahající od sekretariátu KSČ přes kancelář AFP až do úřadovny KGB, se Pacnerova historka vyrovná nejdivočejším zápletkám z Forsythových románů. Až na to, že tohle nebyl román, ale skutečnost reálného socialismu. I pamětník stojí v němém údivu nad připomínkou, jak absurdní to byly poměry, a ti mladší už to snad ani nemohou pochopit, nemajíce zkušenost s bizarní atmosférou té doby. Doporučuji všem.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 4 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS