Izrael

* Gamma č. 192 - Počátky izraelského státu (III.)

Vydáno dne 27. 02. 2009 (2672 přečtení)

Počátky izraelského státu 1949 - 1955 (III.)

Z minulého dílu:
O týden později vznesl zajordánský ministr zahraničí námitky vůči zahrnutí arabské osady Beit Džibrín na hebronské vysočině, stále ještě držené iráckými jednotkami, do izraelského území. Jednání byla obnovena, král si však už nepřál žádné další odklady, a když se mu nepodařilo přemluvit Jadina, aby mu osadu věnoval jako dárek k nadcházejícím narozeninám, dohodu potvrdil v původní podobě. V izraelském parlamentu naopak smlouvu napadl radikální Menachem Begin (jenž se v osmdesátých letech stal premiérem) a vyzval poslance, aby vyslovili nedůvěru vládě, která se svévolně zřekla izraelského území. Výzva byla promptně odmítnuta a smlouva 3. dubna ratifikována jako definitivní tečka za izraelskou válkou za nezávislost. Zajordánsko neboli Trans-Jordan (které se už nenacházelo jen "za Jordánem", protože podle podmínek příměří k němu byl připojen i Araby obývaný Západní břeh) se pak přejmenovalo na Jordánsko.



Války na Středním východě II.

Počátky izraelského státu: 1949-1955

Po skončení války za nezávislost přišla další vlna židovských přistěhovalců. V únoru 1949 Britové zrušili poslední platné imigrační omezení a z kyperských táborů, kde byli drženi Židé zadržení Brity na moři, dorazilo do Izraele několik desítek tisíc lidí. V březnu 1950 irácký parlament, povzbuzen vysokou platbou v hotovosti, schválil povolení iráckým Židům vystěhovat se do Izraele, pod podmínkou, že zanechají v zemi všechny cennosti. Emigranti nesměli odcestovat do Izraele přímo, ale bylo jim dovoleno odejít do Íránu (kde tehdy vládl proamerický šáh), odkud odletěli do Tel Avivu. Tempo židovské emigrace z Iráku bylo zpočátku pomalé a zrychlilo se po několika pumových atentátech před bagdádskou synagogou a židovskými obchody. Později se ukázalo, že atentáty, jež byly zprvu pokládány za dílo irácké vlády dychtící po majetku bohatých Židů, měla ve skutečnosti na svědomí čtveřice židovských agentů, kteří chtěli vyvolat ovzduší strachu a povzbudit své soukmenovce k odchodu do Izraele. Všichni čtyři byli v Iráku zatčeni; dva byli oběšeni, třetí strávil deset let ve vězení a čtvrtému se podařilo uprchnout a nakonec se stal členem Knesetu, izraelského parlamentu. Z Iráku nakonec emigrovalo 123 000 Židů; celkový počet všech přistěhovalců do Izraele za léta 1947-1951 činil 686 000. Další desetitisíce lidí přicestovaly z východní Evropy a severní Afriky - Maroka, Alžírska a Tuniska, kde byli ohrožováni militantními islamisty. Peníze na dopravu, ubytování a integraci imigrantů ze všech koutů světa poskytovali do značné míry bohatí Židé, zejména z USA. Mnozí přistěhovalci se usadili v domech, které během války opustili arabští uprchlíci.


Zvlášť obtížný byl osud starobylé komunity jemenských Židů; když Izrael vyhlásil nezávislost, v Jemenu došlo k protižidovským nepokojům a vraždám. Izraelská vláda zřídila v Jemenu sběrná střediska obsluhovaná lékaři a sestrami, které připravovaly emigranty na cestu. Jelikož egyptská vláda uzavřela Suezský průplav všem izraelským plavidlům, bylo nutno zřídit letecký most. Vojenské letectvo dalo k dispozici nákladní letadla s provizorně namontovanými sedadly o kapacitě až 600 cestujících. Během operace "Létající koberec" bylo z Jemenu dopraveno 50 000 Židů, z nichž mnozí před svou dalekou cestou viděli letadlo poprvé v životě. ?Nebál jste se letět?? ptala se po příletu Golda Meirová vousatého starce. ?Ne,? odpověděl rozhodně. ?Je psáno v bibli: "Ti, kdož skládají naději v Hospodina, vznášejí se jako orlové."?


Izraelci, vědomi si toho, že navzdory smlouvám o příměří se žádný z arabských sousedů nesmířil s existencí izraelského státu, usilovně budovali své ozbrojené síly. Zvláštní úsilí bylo věnováno námořnictvu, při vzpomínce na egyptskou námořní invazi; většina válečných lodí byla nakoupena v Kanadě. Mladé izraelské námořní síly se zanedlouho účastnily pomoci Řecku, postiženému zemětřesením; na následné recepci pro zahraniční námořní velitele, pořádané řeckým králem, se zmatený britský důstojník zeptal hloučku izraelských námořníků v nablýskaných uniformách, odkud jsou. ?Izrael? Where the hell is that? Kde to ksakru je?? přemýšlel distinguovaný džentlmen. ?Bývalá Palestina.? ?Aha, Palestina... ještě pořád tam ti Židi dělají potíže?? "Ti Židi" se při vzpomínce na nedávnou britskou koloniální nadvládu jen usmáli.


Arabští extrémisté dobře věděli, že bezpečnost Izraele je závislá na dobré vůli okolních režimů, a vzali si na mušku arabské státníky, kteří po prohrané válce dospěli k závěru, že bude lépe s Izraelem vycházet. V roce 1951 zastřelili íránského premiéra, libanonského premiéra a nakonec jordánského krále Abdulláha, který tak neochotně šel do války s Izraelem. Jeho vnuk Husajn byl očitým svědkem vraždy svého dědečka; o 44 let později, už jako jordánský král, se na pohřbu izraelského premiéra Jicchaka Rabina (zavražděného izraelským extrémistou) o tomto zážitku zmínil ve svém kondolenčním projevu.


V roce 1951 zahájil Izrael jednání s několika světovými mocnostmi o finančním odškodnění za holocaust - vyvraždění šesti miliónů Židů za druhé světové války. Sovětský svaz ani NDR (východní Německo) na izraelské sondáže neodpověděly. USA, Británie a Francie plán podpořily, ale připomněly, že jsou vázány dohodami nevznášet vůči Německu žádné dodatečné nároky. Západoněmecký kancléř Konrad Adenauer ?pod tlakem veřejného mínění a na přátelské (!) doporučení západních mocností? napsal Ben Gurionovi, že je ochoten o záležitosti jednat.


Ben Gurionova zpráva o jednáních s Němci vyvolala v Knesetu bouři nevole. Jeden z opozičních řečníků, který ztratil rodiče za holocaustu, citoval otázku svého synka: ?Kolik dostaneme zaplaceno za dědečka a babičku?? Menachem Begin (bývalý vůdce židovské teroristické skupiny Irgun a později v sedmdesátých letech izraelský premiér), Ben Guriona zuřivě napadl v parlamentu a poté oslovil z balkónu velké shromáždění. ?Pan Begin mluvil vzrušeně a často křičel, prokládaje svá slova biblickými citáty,? napsal Jeruzalem Post. ?Diskusi o německých reparacích nazval "vyvrcholením politiky toho maniaka, který je teď ministerským předsedou"?. Begin vyzval své stoupence k útoku na parlament a rozvášnil je (nepravdivým) tvrzením, že pořádková policie je vyzbrojena granáty s plynem, který se používal v Osvětimi. V ulicích Tel Avivu nastaly scény připomínající občanskou válku, když davy házely na policii kamení a zapalovaly auta, zatímco parlament se nacházel ve stavu obležení s rozbitými okny, skrze něž pronikal slzný plyn. Pro izraelské občany nastala noční můra ?Židů bojujících s Židy? pouhé dva roky po válce, během níž byla v sázce samotná existence státu. Begin nazval v parlamentu Davida Ben Guriona, jednoho ze zakladatelů státu, "chuligánem": ?Určité věci jsou dražší než život. Určité věci jsou horší než smrt. Lidé chodili na barikády kvůli menším důvodům. Vím, že budeme odvlečeni do koncentračních táborů. Zemřeme společně.?


Po desetihodinové debatě byl princip reparací přijat. O rok později bonnská vláda svolila zaplatit a Izrael souhlasil přijmout 3,45 miliardy marek jako náhradu za hmotné škody, které nacisté způsobili Židům. S ohledem na nebezpečí hrozící od židovských extrémistů musel být podpisový ceremoniál v Lucemburku držen v tajnosti. Celý obřad podpisu dohody, trvající třináct minut, proběhl bez jediného slova, v naprostém tichu. Až v samém závěru Adenauer navrhl ministru zahraničí Moše Šarretovi, aby si potřásli ruce. Šarret nabídnutou ruku přijal.



Ad hoc

Nový měsíční modul (viz Ad Hoc níže)Měsíční modul (viz Ad Hoc níže)


Před dvěma týdny jsem si dopřál potěšení po letech znovu shlédnout na hvězdárně v pražských Ďáblicích letité dokumentární filmy o Apollu 15 a 16. Poslouchaje opět ta důvěrné známá a přesto i po letech stále vzrušující slova - ?Automatic sequence; guidance is internal; ignition sequence start ... all engines running! - lift-off!? vzpomněl jsem si, že by bylo načase podívat se, jak pokračují přípravy k návratu na Měsíc. Například takto:


LER
LEM (Lunar Excursion Module, lunární výsadkový modul) je zkratka všem pamětníkům měsíčních výprav důvěrně známá; zkratka LER (Lunar Expedition Rover) se však, pokud se pamatuju, před lety v médiích nepoužívala - přestože na Měsíci dodnes stojí zaparkovaná tři lunární vozítka, Rovery.


NASA plánuje, že v roce 2020 se na Měsíc vrátí (berme tenhle termín s rezervou; málokterý velký projekt se obešel bez zpoždění, a Kennedyho legendární zadání ?bezpečně dopravit člověka na Měsíc a zpět do konce desetiletí? z roku 1961 je jedna z mála výjimek). Až astronauti na Měsíci přistanou, samozřejmě tam nebudou chodit pěšky; nebudou se dokonce ani muset kodrcat na otevřeném vozítku s dvěma sedátky. Nový Lunar Expedition Rover velikosti pickupu bude připomínat spíš malý obytný vůz s přetlakovou kabinou. Dva astronauti v něm budou moci bydlet a pracovat dva týdny; LER bude mít dvanáct kol, která se budou moci natočit do strany, takže vozidlo bude schopné pohybovat se bokem nebo se otočit na pětníku, a na svém aktivním odpružení dokonce i "pokleknout", aby si geolog mohl z kabiny pohodlně prohlédnout zajímavý nerost. Loni v létě v prototypu vozidla jeden astronaut a jeden geolog strávili 72 hodin v arizonské poušti. Pochvalovali si prostorný vnitřek, kde záclonky u postelí vytvářejí i jakýsi dojem soukromí - luxus, jaký posádky projektu Apollo rozhodně neměly. Geolog však ocenil především kabinu s panoramatickým výhledem, která mu umožnila strávit polovinu výzkumného času ve vozidle, místo aby se soukal do skafandru. Konstruktéři vymysleli revoluční uspořádání, podle kterého budou skafandry pro oba členy posádky umístěny VNĚ vozidla na jeho zádi. To vyřeší jeden problém, který dělá technikům těžkou hlavu už třicet let. Měsíční prach je tvořen mikroskopickými částečkami, které mají velmi ostré hrany - protože v prostředí postrádající jakoukoliv přírodní (vodní nebo větrnou) erozi je nemělo co obrousit. Výsledkem je neobyčejně agresivní prach, který se navíc v prostředí šestinové gravitace dlouho vznáší ve vzduchu uvnitř lodi a v dlouhodobé expozici bude vážně poškozovat palubní přístroje. Konstrukce budoucího měsíčního vozidla vyřešila tento problém radikálně: zaprášené skafandry se dovnitř lodě vůbec nedostanou. Je to mimochodem řešení, které elegantním způsobem respektuje skutečnost, že skafandr je vlastně miniaturní jednomístná kosmická loď - a když má kosmonaut přestoupit z jedné lodě do druhé, stačí, aby se tyto lodě navzájem spojily; není třeba, aby jedna vplouvala dovnitř druhé.


Původně se předpokládalo, že měsíční vozidlo bude muset mít na předních oknech stěrače. Zjistilo se však, že zvířený měsíční prach bude zřejmě možné odpuzovat elektrostaticky pomocí elektrických mřížek, jaké máme v zadních oknech našich aut. Jeden z problémů, se kterými si konstruktéři měsíčního vozidla naopak hlavu dělat nemuseli, byl aerodynamický tvar; v měsíčním vzduchoprázdnu je opravdu zbytečný. Odtud hranaté tvary měsíčního vozítka, pyšnícího se elegancí popelářského auta.
Předpokládá se, že dvě vozidla s dvoumístnou posádkou budou vždy operovat spolu; pokud by se jedno z nich neopravitelně porouchalo, všichni čtyři účastníci expedice se pak budou moci vrátit na základnu zbylým vozidlem.


Zkoušky proběhly úspěšně, přestože se vyskytly i nedostatky: například pláště pneumatik se ukázaly jako nedostatečně odolné, a tak si "astronauti" poprvé vyzkoušeli, jaké to je vyměňovat kolo ve skafandru. Projektanti doufají, že díky získaným zkušenostem bude o to méně podobných závad na Měsíci, kde by narozdíl od arizonské pouště mohly být spíš nebezpečné než jen nepohodlné.

http://www.nasa.gov/exploration/home/LER.html


Střední východ
Ještě několik poznámek na okraj nejčerstvější palestinsko-izraelské války:
http://www.jpost.com/servlet/Satellite?cid=1233050199757&pagename=JPost%2FJPArticle%2FShowFull

Ne všichni přijali s úlevou jednostranné příměří, jímž v lednu izraelská armáda ukončila boj. Matka 22tiletého tankisty Gilada Schalita, kterého Hamás unesl před dvěma a půl roky, v jednom z období takzvaného míru, v osamocené demonstraci vyčetla izraelským vůdcům, že nechali armádu stáhnout z Gazy, kde je někde ve sklepě dodnes držen její syn. ?Od vzniku našeho státu existovala nepsaná dohoda mezi izraelskou armádou a matkami jejích vojáků: dáváme armádě naše syny a dcery, a ona nám je po skončení jejich služby vrací zpět. Ne vždycky se vracejí zdraví; ne vždycky se vracejí celí; někdy se dokonce ani nevracejí živí. Ale vždycky, vždycky se vracejí. Mám pocit, že mi ta nepsaná smlouva proklouzává mezi prsty,? řekla tiše. ?Důvěra mezi matkami této země a jejími vůdci je otřesena.?


Minule jeden čtenář doporučil mé pozornosti článek izraelského rabína, zastávajícího pacifistické názory (článek byl zveřejněn v emailové verzi minulého čísla Gammy). Zanedlouho jsem sám narazil na článek od dalšího rabína; nebudu ho překládat celý (zájemci si ho mohou přečíst v anglickém originále na přiloženém odkazu), ale několik myšlenek stojí za stručnou citaci.
http://www.jpost.com/servlet/Satellite?cid=1233050199757&pagename=JPost%2FJPArticle%2FShowFull


Válka v Gaze: vyhráli jsme, odešli jsme, a co teď?
Je v lidské povaze toužit po jistotě a jasném, rozhodném výsledku každé krize. Silní jedinci dokáží žít s nejistotou; křehké povahy budují základy své existence na mýtech, které jim poskytují zdání jistoty. My však nemůžeme žít ve snech o budoucím příchodu spasitele nebo zázračného míru; musíme žít své skutečné životy tady a teď. Musíme odolat dvěma soupeřícím představám falešného bezpečí.


Jedna z těchto představ říká, že výsledkem této války bude změna palestinského myšlení. Po drtivé porážce, kterou utrpěli, konečně procitnou a uvědomí si, že s námi chtějí žít v míru na tomto úzkém pruhu země mezi mořem a řekou Jordán. Je nám nabízena představa, že právě skončená válka posílí naděje na mír. Šedesát let bojů s našimi arabskými a muslimskými sousedy by nás už mělo naučit, že takový sen je marný. Míru nikdy nebylo dosaženo vojenskými prostředky; vždy nastal teprve tehdy, když obě strany zavrhly válku jako ?pokračování politiky jinými prostředky?.


Druhá představa se nám pokouší namluvit, že kdybychom byli vydrželi bojovat ?o něco málo déle?, byli bychom tentokrát ?opravdu vyhráli,? protože jsme mohli Hamás zničit úplně.


Obě tyto představy jsou fantazie plynoucí ze zpupnosti moci a slabosti ducha, který touží po jistotě. Obě nám nabízejí řešení pro dnešek postavené na falešné vizi zítřka.


Bojovali jsme, protože jsme museli. Nemohli jsme připustit další utrpení našich bližních. Bojovali jsme, protože bylo naší povinností omezit rozsah a hloubku škod, které nám nepřítel může působit. Dayenu. To stačí.


Zvítězili jsme, protože jsme dali nepříteli najevo, že židovská krev není laciná. Zvítězili jsme, protože jsme omezili schopnost nepřítele znovu se vyzbrojit a zasadit nám další údery. Nenechte se obelhat - nebylo to žádné spasitelské, definitivní vítězství. Toho nebylo potřeba. Dobyli jsme reálné vítězství v reálném světě. Dayenu. To stačí.


Nenechme si znehodnotit toto vítězství falešnými výklady jeho významu nebo sliby, čeho víc může být dosaženo příště, jestliže opravdu vytrváme až do konce. Žijeme v nebezpečném sousedství, kde nejistota je naším osudem. Jako Židé jsme se naučili žít s dayenu - to stačí - jako trvalým rysem našich dějin. Bojovali jsme a zvítězili. Možná budeme muset bojovat znovu, možná ne. My si válku nevybíráme. Vedeme ji proto, abychom přežili tento den v nebezpečné realitě našich současných životů. A co teď? Budeme dál žít v našem nejistém, nespaseném světě. Dayenu. To stačí.


Jiný autor článku, tentokrát na www.americanthinker.com (konkrétní odkaz se mi někam ztratil...) se pozastavil nad výčitkami, že izraelská armáda v Gaze použila nepřiměřenou sílu. ?Jaká síla je za války "přiměřená"? Generál George Patton, jeden z nejslavnějších amerických velitelů za druhé světové války, by nad takovou otázkou užasl. Nejspíš by odpověděl, že jediná "přiměřená" síla je taková, která rozdrtí nepřítele na prach. Kvůli ničemu jinému se válka nevede.?


Byl to vskutku George Patton, který prohlásil - ?nejsem placen za to, abych vedl své vojáky umírat za vlast. Jsem placen za to, abych se postaral, že za svoji vlast padne co nejvíc těch druhých parchantů.? Podobně krvelačně se vyjádřil jiný slavný americký vojevůdce, admirál William Halsey, když 8. prosince 1941 připlul se svým svazem letadlových lodí do Pearl Harboru, ještě doutnajícího po zákeřném japonském náletu: ?Až s tímhle budeme hotovi, celé peklo bude mluvit japonsky!? ?Přisámbohu, tohle těm skopčákům oplatíme,? zavrčel zlostně Winston Churchill, když jedné podzimní noci roku 1940 sledoval ze střechy Whitehallu německý nálet na Londýn. Oplatili jim to stonásobně, a nedělali si nejmenší starosti s osudem civilistů. ?Vhodný postup pro obyvatele německých měst,? poradil jim později Churchill, ?je odejít z průmyslových center a uchýlit se na venkov.? Němečtí dělníci odmítli opustit své továrny a spojenečtí velitelé odmítli přestat je bombardovat. Během šesti let války zahynulo půl miliónu německých civilistů, aniž kvůli tomu vznikla nějaká významnější kontroverze. Byla válka. Co týče sovětské strany, stačí citovat z poémy Ilji Erenburga, kde nabádá vojáka Rudé armády: ?Střílej! Dokud žije nepřítel, špatně miluješ svou vlast!? Podobně bylo zacházeno s Japonskem:?vybombardujeme je do doby kamenné,? slíbil generál Curtiss LeMay. Oba atomové nálety, kterým se ještě dnes dostává takové publicity, nemají na svědomí ani polovinu počtu obětí, které si vyžádalo dnes už téměř zapomenuté konvenční bombardování dřevěných japonských velkoměst fosforovými pumami. Izraelské letectvo je asi první, kterému je použití těchto zbraní vytýkáno jako nehumánní; prý jsou tyto bomby "zdraví škodlivé" (sic!). Tady si někdo plete Kruppovy závody s farmaceutickým průmyslem.


Nezbývá než dát za pravdu americkému žurnalistovi, který shrnul poslední vývoj na Středním východě slovy - ?kdo není ochoten přijmout odpovědnost za své jednání, je nakonec nucen přijmout aspoň důsledky svého nezodpovědného jednání.? Reakce Evropské unie na nejčerstvější středovýchodní krizi je čirým pokrytectvím; co Izrael snášel osm let, by žádný evropský stát nestrpěl ani týden.


Nejpozoruhodnější článek na téma Středního východu jsem našel 22. ledna 2009 v New York Times. Měl název "The One-State Solution" (Řešení v podobě jednoho státu), a pod názvem, jak je zvykem, stálo jméno autora: Muammar Kaddáfí. Ohromen jsem civěl na obrazovku: ?Cože?? Snad ne ten Kaddáfí?? Přelétl jsem na konec článku, a vskutku ano: ?Muammar Qaddafi is the leader of Libya.? ?Tedy, že New York Times je zatracený levičácký plátek, vím už dávno, ale že se z nich stane hlásná trouba Kaddáfího panarabské propagandy... toho jsem se opravdu nenadál.? Okamžik jsem váhal, jestli mám plýtvat svým vzácným časem na čtení plukovníkových tirád; zvědavost však zvítězila. A dočkal jsem se dalšího překvapení.
http://www.nytimes.com/2009/01/22/opinion/22qaddafi.html?th&emc=th

?...Ačkoliv je snadné na to zapomenout po hrůzách, kterých jsme nyní svědky,? říká Kaddáfí, ?stav války mezi Židy a Palestinci netrvá odjakživa. Žili spolu v míru bok po boku až do roku 1948, kdy byl vyhlášen stát Izrael. Jsou to bratranci, kteří vzešli ze společných předků od časů Abraháma. Po staletí společně čelili kruté perzekuci a vzájemně ukrývali jedni druhé. (...) Základním důvodem vzniku státu Izrael je nepopiratelné pronásledování židovského národa. Židé byl masakrováni a utlačováni všemi možnými způsoby od Babylóňanů, Egypťanů, Kanaánců, Římanů, Angličanů, Rusů, a naposledy od Němců pod Hitlerem. I Palestinci však mají svou historii pronásledování, a věří, že města na pobřeží - Haifa, Akre, Jaffa - která dnes leží uvnitř státu Izrael, jim náleží právem předků, kteří tam žili donedávna. Naopak Židé jsou přesvědčeni, že Západní břeh, obývaný Palestinci, se má správně jmenovat Samaria a Judea - země jejich předků.


Gaza ještě doutná, ale stále se ozývají hlasy volající po ustavení dvou států. Takové řešení nikdy nebude fungovat, protože by vytvořilo nepřijatelnou bezpečnostní hrozbu pro Izrael, který by ve svém nejužším místě měl strategickou hloubku pouhých 16 kilometrů. Ani pro Palestince, žijící v táborech v Gaze a na Západním břehu, by dva státy nic nevyřešily. Navíc se židovské a arabské obyvatelstvo na Západním břehu tak promísilo, že už je nelze od sebe navzájem oddělit. Buď budou oba národy žít ve stavu trvající války, nebo musejí přistoupit na kompromis v podobě společného státu.


Je skutečností, že Palestinci obývali půdu na území dnešního Izraele, dokud odtamtud neutekli v obavě z násilí ze strany Židů po roce 1948 - násilí, ke kterému nedošlo, ale pověsti o něm vedly k masovému exodu. Je důležité říci, že Židé Palestince nevyhnali. Palestinci nikdy nebyli v Izraeli nevítaní. Domov pro všechny uprchlíky v oblasti však může zajistit jen sjednocený stát Izraele a Palestiny - Izratina.
V Izraeli žije víc než milión Arabů. Na druhé straně existují izraelské osady na Západním břehu. Izraelské továrny závisejí na práci Palestinců; existuje vzájemný obchod.
Až se současná vzájemná závislost a historická skutečnost židovsko-palestinského soužití stanou vodítkem pro vůdce obou národů, kteří pohlédnou za obzor současného násilí a touhy po pomstě, pak si tyto dva národy konečně uvědomí, že nemají jinou možnost než žít pod jednou střechou.?


Je těžké hádat, co vedlo vůdce libyjské revoluce k sepsání tak dramatického prohlášení, ústícího v návrh, o kterém on sám musí vědět, že s jistotou pro Izraelce a téměř určitě pro Palestince nebude v jakékoliv dohledné budoucnosti přijatelný. Izraelci nemohou připustit zničení židovské podstaty svého státu začleněním početné a rychle rostoucí arabské populace, a myšlenka uznání práva Izraele na existenci zůstává kacířstvím pro stále ještě příliš mnoho Palestinců. Vidět však plukovníka Kaddáfího přitakávat názoru izraelské ultrapravice, že palestinský stát na Západním břehu je po Gaze pro Izrael netolerovatelný, je vskutku pozoruhodný pohled, který jen potvrzuje, k jak donedávna nepředstavitelným posunům v poslední době na Středním východě došlo. Dokumentuje to i zdánlivě nenápadná poznámka jednoho komentátora, že válka v Gaze ?způsobila značné domácí potíže arabským spojencům Izraele.? Mluvit ještě nedávno o ?arabských spojencích Izraele? by byl větší protimluv než kulatý čtverec. Když se reportérka Newsweeku zeptala izraelské ministryně zahraničí Tzipi Livni, jestli cítí během akce proti Hamásu podporu umírněných arabských režimů, Tzipi diplomaticky odpověděla, že nechce nikoho přivádět do rozpaků, ale dobře cítí, že ?hájíme i jejich zájmy. Už to není izraelsko-palestinský nebo židovsko-arabský konflikt; je to konflikt mezi umírněnými a extrémisty.? Arabští vládcové v okolí dobře vědí, že libanonský Hizballáh a Hamás v Gaze pro ně představují možná větší nebezpečí než pro samotný Izrael. Bez ohledu na to zůstává situace i po šedesáti letech stejně zamotaná a zablokovaná. Těžko hledat lepší důkaz beznadějnosti středovýchodního problému než skutečnost, že vůdce země, která donedávna patřila mezi arcinepřátele židovského státu, zformuluje úvahu, ve které vyjde bývalému protivníkovi vstříc na 90% cesty, a výsledkem tak bezprecedentního kroku je návrh řešení, které je pro obě strany opět - nemožné.




Dopisy čtenářů

Aminux
Re: President Obama
Závěr letošní kampaně předvedl kvality, jimiž dnešní Amerika přes všechny výtky svých odpůrců vyniká nad okolním světem: příležitost pro každého... Zapoměl jste dodat - příležitost pro každého kdo má peníze a sponzory


Zapomněl; nejspíš proto, že mi nepřipadalo nutné připomínat mechanismus, který funguje všude na světě. Určitě by bylo krásné, kdybychom mohli vymýtit z politiky vliv peněz. Do doby, než se to někomu podaří (nedělám si iluze, že se toho dožiju), budeme muset rozlišovat mezi zeměmi, kde aspoň mezi sponzorovanými kandidáty je možná svobodná a relativně rovnoprávná soutěž - a mezi zeměmi, kde nefunguje ani to. Ostatně peníze si může každý vydělat a sponzory sehnat. V roce 2008 nejdřív černošský míšenec Obama, pocházející z finančně zabezpečené, nikoliv však vyloženě bohaté rodiny, v primárkách porazil manželku ex-presidenta poté, co dokázal získat víc peněz než ona zejména díky internetem mobilizované mase drobných přispěvatelů a příslušníků střední třídy; a pak se vítězně utkal s vítězem republikánských primárek, který byl ještě před rokem ve vlastní straně považován za rebelantského outsidera. Zejména v americké politice peníze nesporně hrají velkou roli, ale kdo si myslí, že si může funkci koupit, dožije se obvykle hořkého zklamání, jako před časem miliardář Ross Perrot. Zlehčovat americkou (nebo kteroukoliv jinou) demokracii odkazem na finační stránku voleb je snadné; nemyslím, že by tento jednoduchý argument vystihoval celou skutečnost.





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS