Suezský průplav

* Gamma č. 193 Války na Středním východě (III.))

Vydáno dne 13. 08. 2009 (2576 přečtení)

Znárodnění Suezského průplavu (1.)

Z minulého dílu:
Po desetihodinové debatě byl princip reparací přijat. O rok později bonnská vláda svolila zaplatit a Izrael souhlasil přijmout 3,45 miliardy marek jako náhradu za hmotné škody, které nacisté způsobili Židům. S ohledem na nebezpečí hrozící od židovských extrémistů musel být podpisový ceremoniál v Lucemburku držen v tajnosti. Celý obřad podpisu dohody, trvající třináct minut, proběhl bez jediného slova, v naprostém tichu. Až v samém závěru Adenauer navrhl ministru zahraničí Moše Šarretovi, aby si potřásli ruce. Šarret podanou ruku přijal.



Války na Středním východě III.

1956: Znárodnění suezského průplavu (1.)

Od konce války v roce 1949 docházelo ze strany Arabů žijících uvnitř i vně Izraele k přepadením a vraždám; nejčastějšími cíli byly osamělé rodiny zemědělců nebo autobusy na odlehlých silnicích, zejména v jižní poušti Negev. Frekvence teroristických útoků vzrostla v roce 1954, kdy palestinští ozbrojenci začali podnikat výpady z Gazy (tehdy pod egyptskou správou). V únoru 1955 izraelské komando zaútočilo na základnu egyptské armády v pásmu Gazy. Egypťané se postavili na rozhodný odpor: během akce padlo osm Izraelců, 38 Egypťanů a dva Palestinci. Egyptská základna byla zničena. Izraelský ministr zahraničí Moše Šarret byl rozhořčen nežádoucí eskalací přepadu (který byl schválen pod podmínkou, že při něm nebude zabito víc než deset Arabů), a skutečností, že armádní mluvčí zveřejnil demagogické prohlášení, podle kterého akce začala útokem egyptské armády na izraelské území. ?Kdo nám uvěří, že mluvíme pravdu? Možná existuje krátkodobý důvod, proč uveřejnit takovou nepravděpodobnou báchorku, ale do budoucna musíme své akce připravovat tak, abychom mohli z jejich vyvolání nařknout Egypt, a ne se muset sami bránit před obviněním z agrese.?
  Bez ohledu na válečné konflikty udržoval Izrael od počátku své existence blízké vztahy s jordánským králem, jenž měl chronické problémy s početnou populací palestinských uprchlíků, kteří ho právem obviňovali, že nedostatečně hájí jejich zájmy a nejeví nadšení nad plány na zničení Izraele. Zatímco Egypťané soustavně popouzeli Palestince, aby destabilizovali jordánský režim, Izraelci naopak dělali vše proto, aby krále udrželi na trůně. Kdykoliv Mossad (izraelská tajná služba) odhalil další palestinský plán atentátu nebo převratu v Jordánsku, Izraelci nikdy neopomněli krále varovat. Jeden z jordánských ministrů později poznamenal, že ?Jordánsko zachránilo před Egyptem těch pár kilometrů izraelského území u Eilatu, které leží mezi námi a Egyptem.?


30. října 1955 egyptský oddíl překročil hranici jižního Izraele a pronikl několik kilometrů do pouště Negev. Odvetou izraelské jednotky vtrhly na Sinaj a zabily deset Egypťanů na základně Kuntilla. Krátce nato v samém středu Izraele, v malé vsi nedaleko Tel Avivu, palestinští teroristé povraždili pět školáků a učitele.
  Osady v severním Izraeli byly pravidelně ostřelovány ze syrského území. 12. prosince 1955 Syřané napadli izraelský hlídkový člun doprovázející rybáře na hraničním Galilejském jezeře. Tentokrát však nestříleli z pušek, ale z děl. Izraelská armáda vyslala oddíl tří set mužů, kteří zaútočili na syrské pozice a při ztrátě osmi padlých zabili 43 Syřanů. Druhého dne, když se Izraelci stáhli, francouzská vláda odsoudila izraelskou agresi. Židovští osadníci na západním břehu jezera pozorovali Syřany, jak se vracejí do svých zákopů a začínají obnovovat zničená dělostřelecká postavení.


V lednu 1956 zprostředkoval důvěrník amerického presidenta Eisehowera, bývalý ministr námořnictva Robert Anderson, nepřímé rozhovory mezi Ben Gurionem a egyptským presidentem Násirem. Násir řekl Andersonovi, že Egypt už není schopen udržet pod kontrolou uprchlíky v pásmu Gazy: ?Jsou to extrémisté a vyvolají velký pokřik proti jakékoliv dohodě. S Ben Gurionem mohu uzavřít mír během jediné schůzky, ale příštího dne mě zavraždí.? Násirova ani žádná pozdější egyptská vláda nikdy nedovolila palestinským uprchlíkům, aby se rozptýlili v Egyptě. Všichni egyptští presidenti se obávali radikalismu Palestinců, kteří pro ně byli užitečnější ve svém vězení v Gaze jako trvalá politická karta v mezinárodních jednáních, než v Egyptě jako nebezpečná opozice. Jednání Izraele, byť nepřímá, s egyptským arcinepřítelem, který do té doby nebyl ochoten mluvit o ničem jiném než o zahnání všech Židů do moře, byla politicky krajně riskantní nejen pro Násira, ale i pro Ben Guriona, který jednání utajil před celou vládou a zasvětil jen několik nejbližších poradců: ?Máme hroznou odpovědnost. Násir je diktátor. Možná se však opravdu bojí o svůj národ. Existuje-li naděje na mír, pak by to byla největší věc v našem životě. Střílejí na nás každý den, ale musíme chápat Násirovy potíže a udělat všechno, co je v našich silách, abychom mu usnadnili sejít se s námi. Vždycky jsem viděl konečný cíl v židovsko-arabské alianci. Nesmíme udělat nic, čím bychom ohrozili mír. Je však také možné, že žádný mír nebude.? Jednání podle očekávání brzy ztroskotala, když Násir požadoval předání téměř celé pouště Negev; přesto se však tyto rozhovory staly předobrazem pozdějších jednání, která o dvacet let později přinesla egyptsko-izraelské smíření.


26. července 1956 president Násir znárodnil Suezský průplav, který byl do té doby společně vlastněn britskou vládou a francouzským kapitálem. Britský premiér Anthony Eden několik měsíců s Egypťany bezvýsledně jednal o vrácení průplavu; pak začal s Francouzi připravovat invazní operaci. Francouzi měli od začátku mimořádný zájem, aby se operace účastnil i Izrael.
  5. srpna 1956 egyptské dělostřelectvo obnovilo soustavné ostřelování izraelských osad v poušti Negev a minometnou palbu proti izraelským pohraničníkům. Osadníci se ukryli v krytech, které si předtím vybudovali, tři pohraničníci však padli. Následný izraelský palebný přepad si vyžádal životy 56 civilistů v Gaze. Mluvčí izraelského ministerstva zahraničí prohlásil, že ?politováníhodné ztráty na civilních životech jsou nevyhnutelným bumerangovým následkem nezodpovědného egyptského šílenství.?
  V létě 1956 Šimon Peres jednal v Paříži s francouzským ministrem obrany o nákupu zbraní. Ministr se ho náhle zeptal: ?Jak dlouho by vaší armádě trvalo přejít Sinaj a dorazit k Suezu?? Byl "poněkud udiven" Peresovou odpovědí: ?Pět až sedm dní.? ?Nejste příliš optimističtí? Moji poradci to odhadují na tři týdny. A plánujete v nejbližší době nějakou akci proti Egyptu?? ?Naším "Suezem" je Eilat,? odpověděl Peres, ?náš nejjižnější přístav, nyní zablokovaný uzavřením Tiranské úžiny. Nikdy jsme se s tímto stavem nesmířili a jakákoliv izraelská operace by měla za cíl uvolnění plavby do Eilatu.?


Násir pronášel z Káhiry stále nenávistnější projevy na adresu Izraele a vyhrožoval zničením židovského státu. Blokáda Tiranské úžiny (v rozporu s mezinárodním právem) a uzavření Suezského průplavu izraelským lodím (také v rozporu se statutem průplavu zaručujícím volnou plavbu všem zemím) vážně poškozovala izraelské hospodářství. Výpady záškodníků z pásma Gazy neustávaly, stejně jako sabotáže a přepadení uvnitř Izraele. Mezi Izraelem a Egyptem probíhala trvalá válka nízké intenzity. Informace o chystané britsko-francouzské akci proti Egyptu byly proto v Tel Avivu přijaty se zájmem. Pro začátek toho Izraelci využili k tomu, aby si zajistili zvýšený přísun francouzských zbraní. Poprvé od vzniku židovského státu jim to umožnilo vojensky se vyrovnat Egyptu, který už tou dobou dostával mohutné dodávky sovětských zbraní.
  23. září jordánský voják zahájil palbu na skupinu izraelských archeologů, zkoumajících vykopávky v izraelské části Jeruzaléma, a čtyři z nich zastřelil (jeden z archeologů byl zetěm budoucí premiérky Goldy Meirové; Izrael je malá země). O dva dny později jordánská hlídka překročila hranice, napadla skupinu žen trhajících olivy a jednu z nich zastřelila. Další jordánský záškodník zavraždil na poli židovského traktoristu.


Na zasedání vlády Ben Gurion požadoval "tvrdou odvetu" za jordánské útoky, ale bez civilních obětí. Následujícího dne jednotka parašutistů zaútočila na jordánskou policejní stanici a pobila 37 vojáků a dva civilisty; sama však ztratila deset mužů. ?Dostali jsme se na konec začátku,? komentoval to Moše Dajan, nespokojený s vysokou cenou akce. Na začátku října skupina jordánských beduínů překročila hranici Západního břehu*) a pobila pět Izraelců. Ben Gurion nařídil Moše Dajanovi, aby se zatím zdržel odvetných akcí, ale když o pět dnů později záškodníci z Jordánska pronikli 15 kilometrů od hranic - do samého středu Izraele - a zavraždili dva dělníky, kterým na důkaz úspěchu své akce uřízli uši, premiér nařídil zničit policejní stanici v Kalkíliji. Izraelci při útoku pobili 70 Jordánců, ale ztratili 18 mužů. To byl největší počet padlých během jednotlivé operace od roku 1951; takový poměr ztrát si malý Izrael nemohl dovolit. Kapitola odvetných akcí byla u konce.


Zatímco probíhaly přípravy na společnou britsko-francouzsko-izraelskou operaci proti Egyptu (za přísného utajení před celým světem, ale zejména před Spojenými státy, jejichž president Eisenhower se snažil najít mírové řešení situace kolem Průplavu), jordánský král v reakci na nedávné izraelské odvetné útoky požádal velitele britských sil na Středním východě, aby podle platné anglo-jordánské smlouvy vyslal do Jordánska britské letectvo. Požádal rovněž o vyslání jednotek z Iráku, jediné země, která neměla s Izraelem podepsané příměří po válce v roce 1949. Britská vláda odpověděla, že bude-li Jordánsko Izraelem napadeno, přijde mu na pomoc.
  15. října 1956 vstoupily irácké jednotky do Jordánska a Izrael vyhlásil mobilizaci. Ben Gurion v Knesetu prohlásil, že ?Izrael si vyhrazuje svobodu jednání.? V diplomatické řeči to znamenalo - ?jakmile to budeme považovat za nutné, zahájíme preventivní útok.? Situace byla nejen krajně nebezpečná, ale také zmatená a přímo absurdní. Šimon Peres později vzpomínal: ?Vůbec nebylo jasné, kdo s kým, proti komu a kdy bude bojovat. Izrael sám proti Jordánsku? Izrael proti Jordánsku a Iráku - a nepřímo i proti Británii? Izrael proti Egyptu sám? Nebo Izrael společně, ale nepřímo s Británií proti Egyptu - možná v téže době, kdy bude válčit proti Jordánsku a Iráku, kterým bude na východní frontě pomáhat Británie? Každá z těchto možností vypadala reálně. Jasné bylo jen to, že válka je nevyhnutelná.?


*) "Západní břeh" = území, ležící západně od řeky Jordán, obývané Palestinci; tj. pravý břeh Jordánu vyjma území Izraele v hranicích z roku 1948.



Ad hoc

Politická korektnost ad absurdum
Australský ministr zdravotnictví doporučil učitelům, aby k opravování písemných prací nepoužívali propisovačku s červeným inkoustem, jelikož červená barva by na žáky mohla působit agresivně a působit jim depresivní stavy. Pokud se pamatuju, červeně proškrtaná písemka mě opravdu nikdy moc příjemně nenaladila; ale aspoň mě občas trochu motivovala, abych to příště napsal trochu líp. Pan ministr chystá žákům opravdu danajský dar; čím méně je budou ve škole obtěžovat hodnocením jejich výkonů, o to větší šok je čeká v zaměstnání, až zjistí, že protivný šéf má tu drzost chtít od nich nějakou práci.

Turista
Mnozí z vás kdysi dostali mailem žertovný fotografický seriál o věčném turistovi, mladíkovi spokojeně se usmívajícím na záchranném člunu vedle potápějícího se Titaniku, na vyhlídkové plošině World Trade Center s přilétajícím Boeingem v pozadí, a v dalších nepříliš bezpečných situacích. Minulý měsíc se ukázalo, že ten člověk opravdu existuje: jmenuje se Luca Marchio, pochází z Itálie a je mu 33 let. Letos v lednu se vydal na dovolenou do Iráku.
Z Itálie nejdřív přiletěl do Egypta, pak do Turecka, a odtud autobusem do severního Iráku. Po třistakilometrové cestě taxíkem z hlavního města Kurdistánu Erbilu dorazil do Baghdádu, kde ho v hotelu Coral Palace uvítal recepční Bashar Yacoub, který neviděl západního turistu od americké invaze v roce 2003. Jako správný úředník si Yacoub zapsal Marchiovy nacionále a dal mu klíče od pokoje: ?Řekl nám, že chce prostě vidět Bagdád...?
Pokusy vysvětlit odvážnému Italovi, že dnešní Irák není zrovna ideální turistická destinace, byly marné. Hotelový personál mu nakonec za 40 dolarů zařídil vyhlídkovou jízdu po místních pamětihodnostech, zahrnujících mimo jiné malou zoologickou zahradu, umělé jezero u bagdádské univerzity, sochu Šeherezády na nábřeží a nákupní centrum - sice poznamenané výbuchy sebevražedných atentátníků, přesto však rušné a pestré. ?Když se setmělo,? vyprávěl turistův průvodce, ?trochu dostal strach a raději se se mnou vrátil do hotelu.? Následujícího rána se však nenechal odradit od výletu meziměstskými minibusem do Falludže - města, kde bylo po invazi zavražděno několik západních expertů. O několik hodin později se do bagdádského hotelu dovolal policejní důstojník z Falludže, který našel Marchia v minibusu vedle podomní prodavačky potravin. Když si ověřili jeho identitu u hotelového personálu a na italském velvyslanectví, policisté z Falludže, nevěřícně sledující turistu, který si vyrazil do nejnebezpečnějšího iráckého města bez tlumočníka a bez ochranky, dospěli k závěru, že Marchio zřejmě není italský džihádista a neohrožuje nikoho kromě sebe samotného. Pracně mu vysvětlili, že opravdu nemůže zůstat přes noc, protože ve Falludži nejsou žádné hotely, a přemluvili ho, aby se spokojil s krátkou prohlídkou města. Přivolaná hlídka americké námořní pěchoty pak odvezla Marchia zpátky do Bagdádu, kde ho irácká policie ?v zájmu jeho vlastní bezpečnosti? na jednu noc zadržela; následujícího rána byl Marchio posazen na nejbližší letadlo do Itálie.
http://www.nytimes.com/2009/02/07/world/middleeast/07falluja.html?_r=1&th&emc=th





Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 33 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS