Zajímavosti

* Šče ne vmerla Ukrajina. A Evropa...?

Vydáno dne 30. 03. 2022 (251 přečtení)

Úvaha nad současnou situací ve světě

Po dvaatřiceti letech svobody, bezpečí, právního řádu a prosperity se do Evropy vrátily dějiny. 21. února 2022 Putin inscenoval vyhlášení dvou "republik" odtržených od Ukrajiny a nařídil jejich vojenské obsazení. Tím okamžikem jsme se z roku 2022 ocitli jediným skokem v září 1938: znovu se využívají národnostní menšiny k překreslování hranic a ořezávání menšího státu silnějším. To byla jen krátká zastávka; stačily tři dny a pokročili jsme o rok dál: září 1939. V Evropě přestalo platit mezinárodní právo, světové instituce jsou bezmocné, válka je nástrojem politiky a velký stát může dle vlastní libovůle a bez záminky - jakkoliv chabé - napadnout slabšího souseda. Ruské přepadení Ukrajiny ukončilo celou historickou éru a nastolilo nová pravidla. Od čtyřiadvacátého února opět platí v Evropě zákon džungle a právo silnějšího: takové věci už se nedějí ani ve střední Africe. Evropa se propadla do nového věku barbarství. Vítejte v těžkých časech; budoucnost bude jen tak dobrá, jakou dokážeme uhájit.





Co se teď děje na Ukrajině, je série hrozných zločinů, pro které není žádná omluva. Je těžké najít za posledních sedmdesát let agresi tak bezostyšnou a nezdůvodněnou ničím jiným než loupeživou chamtivostí. Ukrajinský národ nikoho neohrožoval a neměl jiné přání, než žít svobodně na své vlastní zemi. Za to si vysloužil brutální útok nelítostného souseda. Je-li toto možné, pak už není v bezpečí nikdo.

Ruský národ na sebe přivolává nezapomenutelnou hanbu, a Rusové se nemohou vymlouvat, že kvůli státní propagandě netuší, co jejich armádá páchá. V sedmdesátých letech jsme neměli satelitní televizi ani internet, a přesto jsme věděli, co se děje. V osmé třídě jsme si o velké přestávce se spolužákem pokradmu vyměňovali zprávy, které jsme večer slyšeli na Hlasu Ameriky, Svobodné Evropě a Londýnu. Svobodná rádia fungují pořád, a za jejich poslouchání není ani v Rusku trest smrti. Kdo chce, dozví se; kdo ne, je spokojen s Putinem. Tuhle vinu z Rusů nikdo nesejme.

Historikové nás poučují, že dějiny se neopakují a analogie jsou nepřesné a zavádějící. Přesto - "historia magistra vitae". Všechno už tady bylo; stačí si vzpomenout. V únoru 1935 hitlerovské Německo zavedlo všeobecnou brannou povinnost; západní mocnosti se nezmohly ani na protestní nótu. V březnu 1936 symbolické německé síly vpochodovaly na dosud demilitarizovaný západní břeh Rýna. Němečtí velitelé měli rozkaz okamžitě ustoupit, narazí-li na Francouze; ti se však neodvážili překročit hranici. V září 1938 Británie a Francie předaly triumfujícímu Hitlerovi Sudety: promarnily tak příležitost vyprovokovat už připravený puč německých generálů obávajících se beznadějného konfliktu a připravených Hitlera svrhnout. V září 1939 Británie a Francie vyhlásily Německu válku, pro napadené Polsko však nehnuly prstem a propásly šanci útokem proti chatrné německé západní frontě vyhrát válku během několika týdnů. V dubnu 1940 největší námořní mocnost nedokázala zabránit hazardní invazi do Norska; po několikatýdenní zmatené a amatérsky vedené kampani bylo i Norsko ponecháno svému osudu. Byla ztracena příležitost zastavit Hitlera aspoň na tomto vedlejším bojišti a uštědřit mu těžké ztráty a krvavou blamáž. O měsíc později se početně rovnocenné západní síly nechaly na francouzském bojišti rozseknout vedví. Když se demoralizovaná francouzská armáda i společnost psychicky zhroutily a slabému britskému expedičnímu sboru nezbylo, než zázračně uprchnout přes moře, Británie - poté, co postupně zanechala napospas Hitlerovi všechny své spojence - zůstala sama proti celému kontinentu a nestala se obětí invaze jen díky Hitlerovým přehmatům a nedůsledně vedené letecké kampani. Teprve teď, na pokraji národní zkázy, si Britové konečně vybrali skutečného válečného vůdce. Příliš pozdě; napravit krátkozraké chyby předchozích dvou let trvalo dalších pět let za cenu desítek miliónů životů. Jak řekl Winston Churchill, nebylo snad v dějinách války, které bylo tak snadné zabránit. Lekce z třicátých let je jasná: ustupovat diktátorovi se nevyplácí.

Poučila se Evropa z těchto katastrofálních omylů? Zatím těžko říct. Ještě nedávno nám bylo sdělováno, že NATO je ve stavu klinické smrti a v liberálním světě po skončení studené války už ostatně zbytečné. Že NATO vůbec není nepotřebné, teď už víme. Zdá se, že se aliance začíná mátožně probouzet z komatu. Její plné procitnutí se zřejmě očekává, až bude napaden některý z jejích členů. To už bude pozdě.

S úžasem poslouchám, že NATO je ryze obranná aliance, která nezasahuje mimo své území a pro Ukrajinu tedy nemůže učinit nic. Normálnímu člověku je poněkud nevolno z takové advokátské logiky. Vedle nás - sto třicet kilometrů od hranic bývalého Československa - vybuchují rakety; svobodomyslnému, suverénnímu, evropskému a do západního společenství aspirujícímu národu je vnucováno orientální otroctví a středověké samoděržaví - a my - Západ - proti tomu nemůžeme udělat nic, protože tento národ s námi nemá příslušnou smlouvu. V civilizovaném světě, mezi slušnými lidmi, je samozřejmostí přijít na pomoc slabšímu, čelícímu násilí ze strany silnějšího. Ukrajina však není členem NATO, její občané jsou proto zřejmě Evropany druhé kategorie a mohou být vražděni beztrestně. Tváří v tvář Ukrajincům, udatně bojujícím za svoji svobodu, je Západ vinen lhostejností.

Samozřejmě víme, že bezletová zóna, kterou opakovaně žádá prezident Zelenský, není žádné administrativní opatření, žádná značka s přeškrtnutým letadlem zapíchnutá na okraj pripjaťských bažin. Bezletová zóna je válka: po jejím vyhlášení by musel následovat úder proti ruským leteckým a protivzdušným silám na území Ukrajiny. Putin už Ukrajinu považuje za ruské území a jakýkoliv zásah na něm hrozí pokládat za útok na Rusko. To je samozřejmě podvod: Ukrajina je suverénní stát, Rusové coby vetřelci a okupanti tam nemají co pohledávat a ukrajinská vláda má právo pozvat si ke své obraně spojence, jaké uzná za vhodné.

Je nám řečeno, že situaci je třeba posuzovat racionálně, nikoliv citově. Emocionální pohnutky jsou při pohledu na záběry z Ukrajiny jasné, zatímco chladný rozum velí vyvarovat se zbytečné eskalace. Možná je to ale úplně naopak. Chamberlain se domníval, že jedná logicky, když obětuje kus Československa v zájmu zachování míru. Ve skutečnosti ho poháněl spíš citový motiv: "Je hrozné pomyslet, že bychom měli kopat zákopy v parcích kvůli sporům ve vzdálené zemi mezi lidmi, o kterých víme tak málo." Kdyby byl uvažoval racionálně, byl by uposlechl rady Winstona Churchilla, který nabádal spojit se se Stalinem a Hitlera odstrašit nebo rychle porazit. Možná, že dnes chladná logika velí postavit se Putinovi čelem a aspoň vyhlásit bezletovou zónu. Když nic jiného, bylo by lepší bojovat u Kyjeva než u Pardubic.

Ještě jinak: řekněme, že se obáváme ruského útoku na státy východní Evropy. Kdy je takový útok pravděpodobnější: zasáhneme-li proti Rusku rázně a včas, ještě po boku bojující ukrajinské armády, nebo až poté, co svou nečinností dovolíme Putinovi, aby Ukrajinu zničil a vztyčil ruský hraniční kámen ve Vyšném Nemeckém? Nechat agresora likvidovat své oběti jednu po druhé se nikdy nevyplatilo. V říjnu 1938 řekl Winston Churchill Chamberlainově vládě: "Měli jste na vybranou mezi hanbou a válkou. Zvolili jste hanbu - a budete mít válku."

Oproti třicátým letům samozřejmě přibyl nový faktor: jaderné zbraně. Ty už sedmdesát let slouží jako nástroj k odstrašení útoku jednoho mocenského bloku proti území druhého a obě supervelmoci vždy dávaly jasně najevo, že nejsou ochotny riskovat jejich použití kvůli regionálním konfliktům. Putin, kterému se jeho agrese zoufale nedaří, má důvod něčím takovým planě vyhrožovat, v naději, že tím někoho zastraší; není však pravděpodobné, že by to skutečně chtěl udělat, a ještě méně pravděpodobné, že by mu to jeho okolí dovolilo. Když nic jiného, carovi pohůnkové si budou chtít zachovat své sinekury.

Dejme tomu, že Západ z nejrůznějších důvodů není ochoten - řekněme to jasně: bojí se - přijít Ukrajině vojensky na pomoc na jejím vlastním území. I pak zbývá řada možností. Probíhají dodávky zbraní; podrobnosti jsou z pochopitelných důvodů tajné, ale mnohé naznačuje, že dodané množství zůstává mnohem menší, než je Západ fyzicky schopen poslat a kolik jich Ukrajina potřebuje. Aféra se zrezivělými německými protiletadlovými střelami je známá; to je ostuda, která by se neměla opakovat. Existoval plán na dodání ruských stíhaček MiG-29 provozovaných polským letectvem; z toho nakonec sešlo, protože Poláci nechtěli stíhačky posílat z letišť na svém území a Němci zase ze svého, aby Putina "neprovokovali". To je obtížně pochopitelná logika. Putin není neurotický pacient, kolem kterého musíme chodit po špičkách a zbytečně ho nedráždit. Je to agresivní diktátor, který rozumí pouze hrubé síle. Americký generál Hodges citoval chystanou dodávku stovky střel Stinger, a poznamenal, že k účinné obraně svého vzdušného prostoru by jich Ukrajina potřebovala desetkrát víc. Není jasné, proč USA šetří právě na této položce. Ruské námořnictvo ostřeluje Oděsu. Francouzské protilodní střely Exocet za falklandské války v roce 1982 decimovaly britskou flotilu. Rád bych věděl, kolik Exocetů už Francouzi Ukrajincům dodali.

Západ ve chvályhodné jednotě uvaluje na Rusko sankce. Bohužel příliš pomalu a příliš málo. Demokratická Evropa platí strašnou morální cenu za závislost, kterou si vypěstovala na levném ruském plynu. To teď nelze rychle vyřešit; mělo by se ale veřejně uvažovat o tom, jaká by byla skutečná cena okamžitého odříznutí od veškerého obchodu s Ruskem. Nebudeme moci v prosinci vytopit své byty nad 20 stupňů? To nedělám ani teď; na to stačí svetr. Nebo nám bude nám muset stačit 18 stupňů? I to se dá vydržet. A benzín bude za 60 korun a chleba za padesát? Ať to ekonomové spočítají; odhad bude stačit. Vsadím se, že cena za rozhodnost, kterou začneme platit hned, bude menší než penále za váhavost, které nám historie naúčtuje za půl roku. Objevily se zmínky o analýzách tvrdících, že německý HDP by klesl až o dvě procenta. Je-li tohle pravda, pak stovky miliónů eur denně, kterými státy EU financují Putinovu válku proti svobodné Ukrajině, nelze ospravedlnit. I kdyby to bylo deset procent; bohatý Západ to přežije. Zvítězí-li Rusové na Ukrajině, čekají nás horší a dražší následky. Tisíce lidských životů by měly mít větší cenu než pár procent hospodářské recese. Tváří v tvář takové hrozbě není čas na hokynářskou logiku. Hřát se u plynu, za který si Putin kupuje bomby pro Ukrajinu, je nemravnost. Churchill by poradil: "Chovejme se tak, aby - budou-li Evropská unie a Severoatlantická aliance žít tisíc let - lidé vždycky neříkali: To byla jejich nejostudnější chvíle."

Ostrá krize vrhá ostré světlo na politické charaktery, a je to zajímavý pohled. Prezident Macron nám po každém telefonátu s Putinem šetrně sděluje, že to nejhorší Ukrajinu teprve čeká. Na kancléře Scholze je žalostná podívaná: šedivý úředník, který se dostal na post, kde nemá co pohledávat.

Ministerský předseda Johnson - rozcuchaný klaun, který neumí dodržet ani pravidla, která sám nařídil, a nedokáže říct tři věty, aby jedna z toho nebyla lež. Obdivuje Churchilla a rád by se stal jeho převtělením. Kupodivu zrovna to se mu v poslední době docela daří a Británie je pod jeho vedením jednou z mála zemí, které vystupují rozhodně. Protitankové střely, které Britové posílají na Ukrajinu po stovkách, jsou, jak říkají znalci, "grimly lethal". Svět není dokonalý; a v době jako je tato - díky bohu za Johnsona.

Na Polsko existují v této zemi i v celé Unii různé názory. Premiér Morawiecki není nejsympatičtější postavou na evropské scéně, ale před Putinem se mu netřesou kolena. Když se ho diktátor snažil vyděsit hrozbou, že Polsko "rozdrtí", premiér odpověděl výrokem, který by v České televizi skončil samým hvězdičkami: "Nie strasz, bo sie zesrasz!" Navzdory svému pichlavému ksichtu a demodé brýlím, je to parťák do deště. Dobře, že severní členové V4 dokázali vyřešit své neshody a zrovna teď drží pohromadě. Patálie s pohraničním uhelným dolem (omlouvám se těm, koho to postihuje osobně), je ve srovnání se současnými hrozbami zanedbatelná.

Diktátorské způsoby tureckého prezidenta Erdogana jsou Západu proti mysli už dlouho; alibistickými pokusy o zprostředkování míru si také mnoho sympatií nezískal. Pak ale zavřel Rusům Bospor a ukrajinští vojáci zbožňují skvělé turecké drony. Někdy se diplomacie redukuje na prosté pravidlo "nepřítel mého nepřítele je můj přítel". Je válka.

Tragickou postavou se ukázal být premiér Orbán; že představitel země, která pamatuje ruský teror z roku 1956, se v takové chvíli nedokáže postavit na správnou stranu, je nepochopitelné... Co se českého prezidenta týče, nestojí mi za delší řeč, než že z jeho náhlého obratu nevěřím ani slovu. "Vladimíre Vladimíroviči, co jste mi to udělal? Jak vás teď ještě můžu podporovat?" "Miloši, buď v klidu. Otoč o sto osmdesát stupňů a navrhni, ať nás vyloučí ze SWIFTU!" "Ale to přece nemůžu udělat, vždyť vás to zruinuje?" "Žádný strach; Němci to nedovolí. Dělej vlastence a hlavně zůstaň na Hradě: tebe a tu tvoji partu ještě budeme potřebovat!" Nevím, jestli se tenhle rozhovor opravdu odehrál; jako pracovní hypotéza je však jediným věrohodným vysvětlením nedávných událostí. Český parlament jednou bude muset vysvětlit, proč aspoň teď neudělal na Hradě pořádek. Ve chvíli národního ohrožení máme prezidenta, na kterého není spolehnutí.

Před podzimními volbami napsal anglický komentátor, že za ODS kandiduje "buttoned-up professor", pedant se všemi knoflíky zapnutými až ke krku. "Co je tohle za suchara?" zděsila se manželka nad rozhovorem v Respektu, "všechny odpovědi jak z učebnice, a on snad nemá jediný vlas nakřivo! To už radši toho Bartoše s dredama..." Uplynulo čtvrt roku, suchar vyměnil sako za svetr a vyrazil ve spacím vagónu na bojiště, zatímco ustrašení chytráci v Bruselu rozumují o nerozvážné provokaci. Pan profesor se nám líbí. Nevadí, že nemá charisma. Charakter stačí.

Na závěr přehlídky přichází Volodymyr Zelenskyj. Ne všichni z něj byli zpočátku nadšení; pak ale oblékl zelenou flísku, do Ameriky odpověděl, že "boj je tady. Potřebuju zbraně, ne taxíka!" a postavil se do čela bojujícího národa. Barvitější postavu aby člověk pohledal: odvážný chlapík, ukrajinský žid z intelektuálské rodiny, jeho rodnou řečí je ruština, a s právnickým diplomem se dal na kabaret. Už teď se stal legendou a jeho výroky vešly do historie. Komediant, který vydá za deset divizí.

A teď už musíme začít mluvit o opravdu vážných věcech. Ukrajinci bojují statečně, ale přes všechny řeči zůstali na bojišti sami, a jakkoliv ruská armáda krvácí, Putin stále může zvítězit - jestli ho nikdo nesvrhne a pokud se rozhodne zaplatit jakoukoliv cenu. Kdo přijde na řadu potom? Může to být Pobaltí, Polsko, Slovensko - tedy i my. Joe Biden slibuje, že NATO bude hájit "každý centimetr svého území", ale zatím veřejně neřekl jak. Doufejme, že tvrdé a jasné varování, kterým na titulní straně nechce děsit veřejnost, poslal aspoň tajnými kanály. Že je Pobaltí konvenčními silami nehájitelné, se experti shodují. Za studené války byl argument Západu jednoduchý: máte trojnásobnou početní převahu v tancích, ale jestli nás zkusíte převálcovat, my ten první jaderný úder zasadíme. Linie fronty na Šumavě a v Harcu byla nedotknutelná a obě strany - tváří v tvář vzájemně zaručenému zničení - ji respektovaly, protože dokázaly přesvědčit jeden druhého, že hrozba je míněna vážně. Čtyřicet let jsme žili ve stínu atomové bomby - a ona jediná zaručovala mír v Evropě. Pak studená válka skončila, doktrína s doslovně šíleným názvem MAD - Mutually Assured Destruction - byla odložena do šuplíku a v radostném karnevalu svobody devadesátých let se na Bombu zapomnělo. Jenže teď se studená válka vrátila, a vlastně už ani není moc studená. Putin vyhrožuje, že jaderné zbraně použije, až se sám bude cítit ohrožen - což je definice tak gumová, že může znamenat úplně cokoliv. Co tomu říká NATO? Budou odpáleny rakety Minuteman a Poseidon, až ruské tanky obsadí Rigu? Nebo Bialystok? Budou Velké Kapušany stát Joeovi Bidenovi za to, aby rozpoutal apokalypsu? To jsou ty děsivé otázky, na kterých teď stojí samostatná existence východoevropských národů. A paradoxně nejde ani o to, jestli to Joe Biden bude ochoten udělat. Jediné, na čem opravdu záleží, je, jestli mu to Putin uvěří. Taková je - bohužel - absurdní, ale nevyhnutelná logika jaderné strategie. Nejjistější cestou k porážce je neustálé opakování, jak se obáváme eskalace a nukleární katastrofy. Staré přísloví "Chceš-li mír, připrav se na válku," se v atomovém věku změnilo: "Chceš-li se vyhnout jaderné válce, přesvědč protivníka, že před ní necouvneš." Před rokem 1989 museli západní státníci ovládat "brinkmanship" - schopnost dojít až na pokraj propasti; až na samotnou hranu raketového úderu. Henry Kissinger by mohl vyprávět. Někteří dnešní politici by měli absolvovat doškolovací kurs tohoto delikátního umění.

Pro nás východoevropany je tato situace zvlášť nebezpečná. Putin jasně řekl, že chce, aby se NATO vrátilo do hranic před rokem 1999; jinými slovy - "Když nám vrátíte bývalé členy Varšavské smlouvy, necháme vás na pokoji; nic víc nechceme. Znovu vztyčíme Železnou oponu a všechno bude v klidu fungovat jako dřív. Stojí vám Češi nebo Rumuni za to, abyste s námi vedli jadernou válku?" Národy na východ od Šumavy se musejí mít velmi na pozoru, aby se na západě nevynořil nějaký nový Chamberlain, který by nás použil jako platidlo za "mír pro naši dobu". Co se nás týče, nesmíme dát najevo strach. Jen posměch - jako v tom starém vtipu z roku 1998: "Jelcin: Jestli vstoupíte do NATO, namíříme naše rakety na Prahu! Havel: Tak jo! A my namíříme svoje rakety na Karlovy Vary!"

Tak daleko ještě nejsme. Teď se za Prahu bojuje u Kyjeva. Ale pokud Ukrajina padne za našeho nečinného přihlížení, budou nám znít v uších Churchillova slova: "Nad západními demokraciemi byla vyřčena strašná slova: Zvážen jsi, a nalezen lehkým. ... A nemyslete si, že to je konec. To je teprve začátek. Jenom předchuť poháru hořkosti, kterým budeme častováni rok co rok, dokud nepovstaneme ve velikém obrození své mravní síly a vojenské zdatnosti!"

https://en.as.com/en/2022/03/17/videos/1647512851_127462.html

https://www.wemustact.eu/




Celý článek | Autor: Jarda Pecka | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informaèní e-mailVytisknout článek


©2001 Zbyněk Slába, grafické prvky - Renáta Řehová
Stránky byly vytvořeny s využžitím redakčního systému: PhpRS