Odpovědět na tuto otázku není vůbec jednoduché a v současné době prakticky neexistuje žádná seriózní prognóza dalšího vývoje výše zmíněného viru H5N1. Tento článek si klade za úkol zejména seznámit čtenáře s mechanismy působení viru na lidský organismus, naznačit způsoby tzv. mutace virů a vysvětlit důvody, proč ohnisko nákazy leží právě v Asii a jaké mohou být případné scénáře, pokud se naplní černá očekávání vědců, kteří virus H5N1 zkoumají a hledají proti němu účinné způsoby obrany.
Nejprve trochu odbočíme a vysvětlíme si, jakou úlohu mají viry v organismech lidí i zvířat. Život na Zemi prošel v průběhu miliónů let značnou evolucí, jejímž výsledkem jsou složité organismy, schopné komplikovaných činností, díky kterým si dále rozšiřují své možnosti přežití a dalšího vývoje. V rámci zmíněné evoluce vytvořila příroda celou řadu procesů, které mají za úkol udržování rovnováhy mezi jednotlivými živočišnými druhy.
Pro příklad si můžeme uvést fungování libovolného biotopu, například indické džungle. V ní žijí jak býložravci (např. jelenovití), tak i predátoři (kočkovité šelmy, medvědi, psovité šelmy atd.) Ještě v minulém století byl tento systém vyvážený, predátoři se ?starali? o správný počet a zdravý vývoj své býložravé kořisti, lidé žili v prostředí, které jim umožňovalo odpovídající reprodukci a výsledkem byl relativně vyvážený systém, který produkoval společenství organismů, schopné fungování a zdravého vývoje v rámci podmínek dané lokality. Pak ale zasáhla vyvinutá anglosaská civilizace a poměr sil se výrazně změnil ve prospěch lidského druhu. Výsledkem je obrovský a prakticky nekontrolovatelný nárůst populace, který logicky přináší likvidaci původního charakteru mateřského biotopu a živočišných druhů, které nejsou schopny adaptace na nové podmínky. To je klasický případ přírodní nerovnováhy, která je pak uváděna zpět ?odpovídajícími prostředky? ? například nedostatkem vody a potravy, nebo nemocemi, které snížením počtu populace navracejí pomyslné jazýčky vah zpět do jedné roviny.
Prakticky na stejném principu fungují i viry a baktérie ? jedná se také o jakési ?predátory?, jejichž cílem je likvidace slabších druhů, které by jinak dále šířily ?slabé? geny a tak by vznikali jedinci, jejichž schopnost adaptace by byla přinejmenším snížená. Ostatně při pohledu do historie zjišťujeme, že příliš zpohodlnělá civilizace byla nakonec vždy zlikvidována jiným, otužilejším etnikem s vyšší schopností adaptace. Pohlížet proto na nemoci jako na zbytečné zlo není účelné, jedná se pouze o princip, který se v průběhu desítek miliónů let evoluce jednoznačně osvědčil jakožto prostředek pro zachování zdravého vývoje živočišných druhů.
V zásadě rozlišujeme dva hlavní principy venkovních ataků na imunitní systém člověka ? bakteriální a virové. Mezi oběma je obrovský rozdíl. Bakterie je primitivní buněčný organismus, schopný vlastního dělení a problém představoval hlavně v dobách před vynálezem léků na bázi antibiotik. Masívním nadužíváním antibiotik jsme se sice dostali do fáze, kdy jsou vědci v pouze těsném předstihu před bakteriemi, které si získávají širokou rezistenci na zmíněná léčiva, ale to je kapitola, která do problematiky chřipky nepatří a proto se jí v tomto článku nebudeme zabývat. Virus je něco naprosto odlišného ? v hodně zjednodušeném výkladu se jedná o cizí genetickou informaci, která napadá buňky, rozleptává jejich stěny, vnáší do nich vlastní genetickou informaci, která ve svém výsledku umožňuje tvorbu nových virů a hlavně napadenou buňku zcela likviduje. Napadený organismus se brání pomocí imunitních reakcí a úspěšnost této obrany je zcela závislá jak na vyvinutosti imunitního systému, tak zejména na existenci tzv. ?protilátek? . Tyto protilátky se vytváří v organismu na základě zvládnutého ataku viru, tedy pokud zvládneme běžnou chřipku, vytvoří se na její virus vhodné protilátky a většinou jsme schopni další útok stejného virového kmenu již úspěšně odrazit. Jakmile se však vynoří nový kmen, zareagujeme na něj opět nemocí s příznaky, které jsou pro danou mutaci typické - například určitou dobou průběhu, určitou zvýšenou teplotou atd. Obecně se dá říci, že na běžné viry zareagujeme sice nemocí, ale zvládneme je v závislosti na ?kvalitě? svého imunitního systému. Pokud se však vyskytne druh viru, na který imunitní systém nemá žádné protilátky, výsledek je velmi obtížně předvídatelný a záleží pouze na individuální odolnosti napadeného jedince, jestli se útoku viru ubrání, či nikoli. Prakticky vždy ale dojde k rozsáhlejšímu poškození napadených tkání a následná rekonvalescence může trvat delší dobu. Jak je to s napadením člověka virem H5N1?
Virus byl poprvé lokalizován v Jižní Africe v roce 1961, zde však ještě neměl nynější patologickou účinnost ? virulenci. Další výskyt se objevil v roce 1997 v Hongkongu a tady poprvé došlo ke smrtelným onemocněním lidí. Virus H5N1, který se do této chvíle na člověka nepřenášel, náhle ?změnil pravidla?. Prvním z nakažených byl tříletý chlapec, který zemřel na selhání plic a následovalo ještě pět lidí ze sedmnácti nakažených, zbytek se podařilo zdravotníkům vyléčit, mnozí zůstali dokonce bez následků. Místní úřady v té době přijaly drastické a radikální opatření, zlikvidovaly milióny kusů drůbeže a ptačí chřipku se v oblasti podařilo úplně vymýtit. Bohužel ta se však v roce 2002 vrátila, tentokrát z jižní Číny a virus již byl daleko nebezpečnější ? lidská úmrtnost činila téměř 98 procent. Přestože virus zmutoval do jiného kmenu a byl nebezpečnější, stále ještě neměl schopnost pravidelně napadat člověka a hlavně ? nebyl a ještě pořád není schopen se šířit klasickým způsobem z člověka na člověka. V případě onemocnělých se jedná spíše o jedince se slabší imunitou, kteří jsou vystaveni značné expozici složek, které virus obsahují ? přímému kontaktu s drůbeží, s jejími výkaly, s jejím peřím atd. V asijských farmách žijí lidé s chovanými zvířaty ve velmi úzkém kontaktu a drůbež převládá zejména z důvodu nízké nákladovosti na její chov. Hygienické podmínky jsou tam často naprosto šílené, měřeno pohledem běžného občana naší euroatlantické civilizace. Například typická vietnamská pochoutka ? puding ze syrové kachní krve je doslova biologickou bombou. Nakažení byli léčeni v moderních ústavech, které se specializují na tropické choroby, přesto však lékaři zaznamenali pozoruhodnou neúspěšnost léčby a nečekaně patogenní projevy viru, který během několika dnů napadenému jedinci způsobil smrt. Nejnovější poznatky naznačují, že virus způsobuje přehnanou imunitní reakci, takže například jeho výskyt v plicích vede k okamžitému nadměrnému přísunu bílých krvinek do plic a následné zánětlivé reakci, která likviduje i zdravé tkáně a plíce zkolabují. Podobným způsobem, i když vzácněji, poškozuje ptačí chřipka také mozek a střeva.
Proč viry mutují a stávají se náhle nebezpečnějšími? Prakticky ze dvou důvodů. Jedním z nich je přirozený vývoj viru, který v rámci své evoluce logicky "usiluje" o dokonalejší překonání obrany imunitního systému. Tento děj obvykle probíhá v sinusoidě - nejprve dojde k zdokonalení viru, tím k daleko většímu poškození napadených organismů, následně logicky k vytvoření dokonalejší obrany u přeživších jedinců a nakonec k výslednému potlačení účinků viru a tak i k jeho "stimulaci" k dalšímu zdokonalování. Druhým možným důvodem (z hlediska výzkumu velmi nepříjemným) pak bývá poškození viru, v jehož důsledku se jeho vlastnosti náhle a nečekaně změní. Tato změna je hlavně obtížně předvídatelná a proto z ní plyne značné riziko.
Opět si můžeme na výše zmíněném biotopu (indické džungli v minulém století) uvést příklad, který napoví, jak funguje jednostranné porušení biologické rovnováhy. Tygr indický si většinou lidí nevšímá a usmrcuje je pouze v nutné obraně. To se však dramaticky změní, například pokud se tato největší indická kočkovitá šelma zraní tak, že již není schopná lovit svou přirozenou kořist. Díky své inteligenci velmi rychle zjistí, že ulovit člověka je snadné a pak je během krátké chvíle schopna v rámci svého přežití vyvraždit celou vesnici. Lidé se samozřejmě brání, šelmu nakonec zlikvidují a zároveň si proti ní vytvoří účinnější systém obrany s tím, že většinou přežívají silnější jedinci a tím je logicky zajištěna reprodukce člověka s vyšší adaptabilitou. Tento osvědčený princip evoluce se nám sice může jevit jako velmi neetický, ale taková je realita.
Otázkou pro vědce zůstal způsob, jakým se virus prudce rozšířil z Asie dále do Evropy. Místní úřady v Číně, Vietnamu, Thajsku a dalších zemích zprvu sváděly vinu na tažné ptáky, kteří prý nekontolovatelně šíří epidemii v ptačí populaci po celém světě. Tyto hypotézy však byly vyloučeny zejména vysokou virulencí H5N1 a patologickými následky jeho působení ? napadený pták již několik hodin po propuknutí choroby není schopen letu a umírá většinou nejpozději do dvou dnů po nakažení. Zejména evropští zdravotníci způsobili paniku na asijských drůbežích trzích svým zjištěním, že majoritní podíl na šíření viru má vývoz živé drůbeže. Pokračujícím výzkumem bylo zjištěno, že domácí drůbež vykazuje podstatně vyšší úmrtnost, než divoké ptactvo, což je ale dáno zejména hromadným způsobem chovu v podmínkách, které jsou pro šíření infekčních chorob a viróz téměř ideální. Dalším velmi nepříjemným zjištěním byl objev určité rezistence kachen na virus H5N1. Ten se projevuje tak, že kachny reagují na počáteční stádia choroby bez vnějších příznaků, virus na ně působí podstatně pomaleji a tito ptáci tak stihnou svými výkaly nakazit výrazně větší objem svého přirozeného prostředí ? zejména vodních nádrží a toků. Tako skutečnost má za následek mimo jiné také zvýšenou úmrtnost labutí v celé Evropě.
V Asii hynou chovy drůbeže na ptačí chřipku a v celé Evropě lidé nacházejí stále více mrtvých divokých ptáků, zejména pak labutí, a u všech těchto případů je vždy test na H5N1 pozitivní. Máme se tedy začít připravovat na děsivou epidemii, která by mohla být největší globální katastrofou za poslední tisíciletí? Můj laický názor je, že nikoli. V této fázi zatím virus H5N1 nezmutoval do podoby, která by způsobila masový přenos viru z drůbeže na člověka a hlavně zatím stále není schopen šířit se z nakaženého člověka na zdravého jedince. Tato skutečnost je prozatím klíčová v prognóze ohrožení lidské populace virem ptačí chřipky a říká, že nebezpečí pandemie, alespoň v této fázi vývoje, nehrozí. Nicméně vědci zdvihají varovně prst a naznačují, že největší potenciální nebezpečí nyní představují společné chovy drůbeže a prasat, zejména opět v asijských zemích. Vepř domácí má totiž imunitní systém velmi podobný člověku, ale vůči viru ptačí chřipky přitom nevykazuje zdaleka takovou rezistenci, jako člověk. Zde je tedy největší riziko, že virus H5N1 zmutuje do formy, která mu již umožní bezproblémové napadání lidského organismu. Přesto by bylo možné i tento případ řešit okamžitou a důslednou izolací jednotlivých druhů hospodářských zvířat, pokud by ovšem nedošlo k šíření viru z člověka na člověka. Jak už zde bylo řečeno, v této chvíli to virus H5N1 neumí. Z tohoto důvodu se nyní nemusíme příliš obávat pandemie ptačí chřipky v Evopě. Otázkou zůstává další vývoj situace, špatné hygienické podmínky v Asii a rychlost reakce Evropy v případě, pokud by došlo k naplnění nejhorších obav vědců. Slabinou by se také mohly stát chudší evropské země s tradičními způsoby zemědělství, zejména pak Rumunsko, Albánie a Srbsko.
Přestože veřejnoprávní média bijí na poplach, nebezpečí masového přenosu viru H5N1 na člověka v této chvíli není příliš veliké a přímého ohrožení se tedy teoreticky bát nemusíme. Přesto však musíme počítat s tím, že se riziko šíření nemoci bude zvyšovat souběžně s růstem venkovních teplot, návratem tažných ptáků a využíváním vodních zdrojů pro rekreační účely. Že ptačí chřipka pravděpodobně těžce poznamená jak volně žijící ptáky, tak i domácí drůbež je dnes již víc, než jisté, i když přísná karanténa a nekompromisní likvidace nakažených jedinců i jejich dosud zdravých ?spoluobyvatel? dokáže s vysokou spolehlivostí zabránit dalšímu šíření epidemie. Otázkou zůstává, do jaké konečné podoby virus H5N1 zmutuje, ale to je prozatím obtížně předvídatelné a nyní této variantě nic nenasvědčuje. Je však dobré vědět, že v této chvíli neexistuje jediný spolehlivý prostředek, který by spolehlivě zabránil šíření případné epidemie a byl schopen již nakaženého jedince vyléčit. Určité pozitivní zprávy přicházejí z USA, kde snad vědci vyvinuli vakcínu, kterou by v případě nebezpečí byli schopni vyrábět a nasazovat bez předchozího povinného testování na zvířatech. Vše ale záleží na rychlosti šíření případné epidemie, počtu postižených a schopnosti farmaceutických firem vyrábět vakcínu v dostatečném množství. To jsou však pouze hypotetické úvahy.
Na závěr bych se ještě rád zmínil o zneužívání hrozby ptačí chřipky nejrůznějšími výrobci čehokoli, zejména pak léků a potravních doplňků. Aféra kolem léku Tamiflu, který z trhu zmizel okamžitě poté, co se v tisku objevila zpráva o jeho účinnosti proti viru H5N1, je notoricky známá. Přestože se o měsíc později potvrdilo, že pacienti, léčení zmíněným lékem stejně zemřeli, lidé jej dál kupovali na černém trhu za značné částky. Posledním, do očí bijícím zneužitím lidského strachu, byl poměrně trapný, ale přesto úspěšný pokus jednoho nejmenovaného obchodního řetězce, který nabízel speciální balenou vodu proti ptačí chřipce a lidé, hlavně ti neinformovaní, jí samozřejmě kupovali po desítkách litrů. Z uvedených skutečností vyplývá, že v této chvíli se nemusíme obávat přímého ohrožení našich životů virem ptačí chřipky. Oproti Asii máme vyspělé hygienické návyky a charakter živočišné výroby je od asijského zcela odlišný. I když to neznamená, že můžeme nebezpečí podceňovat, závěrem se můžeme utěšovat dvěma prokázanými skutečnostmi: jednak není v současné chvíli riziko přenosu viru H5N1 na člověka pravděpodobné a hlavně ? pokud by k němu přeci jenom došlo, nás žádný dostupný prostředek stejně neochrání. Rozumným upevňováním své imunity ale jistě nic nezkazíme a střídmou životosprávu vám jistě doporučí čtyři z pěti lékařů:-)
