Na výletě v Prachovských skalách jsem na cestě u velikého kamene uslyšel slabé pískání. Bližší pohled mi pak ukázal příčinu: u úpatí balvanu se krčila malá myška, asi týden staré mládě a všechno nasvědčovalo tomu, že je se svým smutným osudem smířena. Ne však její maminka, která zoufale pobíhala po okraji kamene a plně otevřenou tlamičkou vydávala pištivé zvuky. Když mě spatřila, schovala se do nory pod hranou balvanu, ale neustále pokukovala ven a zřetelně se nehodlala s osudem svého mláděte jen tak smířit. Mladou myšku jsem si tedy opatrně posadil na dlaň a nastavil prsty k ústí do nory. Nakonec jsem jí musel postrčit kupředu, protože byla vystrašená natolik, že si ani neuvědomovala svojí záchranu. Myší maminka si mládě okamžitě "převzala", tedy rychle jej postrčila čumáčkem do nory a oba mi zmizeli z dohledu. Poděkování jsem nečekal a ani jsem se ho nedočkal :-)
Při procházce na Kokořínsku jsem se chvíli zastavil na kraji lesa a kochal se krásným západem Slunce. Náhle mi něco zašramotilo u nohou. U pařezu, stojícího vedle cesty vylezla z nory lesní myš, posadila se před vchod do svého pelíšku a zadívala se do Slunce také. Nehýbal jsem se a myška se kochala barevným západem, červené mraky se jí odrážely v očičkách. Když poslední srpek zmizel pod obzorem, zvířátko zase zalezlo zpět do své nory. Tento zážitek byl pro mě neuvěřitelný. Nechal jsem tenkrát myšce před vchodem zbytek Uheráku, protože byl prosinec a přirozené potravy pro hlodavce je v přírodě v tuto dobu naprosté minimum.
A pro odlehčení ještě poslední osobní zážitek s hlodavcem, tentokráte s méně oblíbenou myší domácí: malá horská chata lyžařského oddílu, venku noc, vítr a mráz asi patnáct stupňů pod nulou. Náhle mě překvapil hluk a pištění ze strojovny vleku. Do sklapovací pasti, nalíčené sousedkou, se chytila myš,ale past jí nezabila, pouze přimáčkla za krk a nešťastné zvíře bojovalo o život. To jsem jakožto sociálně založený Střelec prostě citově neustál, myš osvobodil a vyhodil jí ven. Jaké bylo moje překvapení, když jsem za půl hodiny vyšel na verandu chaty a u dveří se ve větru krčila myš, upírající na mě velmi výmluvný pohled.:-) Zcela ochotně mi vlezla do natažené dlaně, s povzdechem jsem jí tedy pustil zpět do strojovny, kde byla teplota snesitelná. Ráno mi pak říkala sousedka, trpící myšofobií :-) : "Tak jsem měla pocit, že se v noci do pasti chytila myš, ale ráno mi tam běhala další, těch tady ale je ". Tenkrát jsem se raději nepřiznal a jenom tiše souhlasil s tím, že ty myši jsou opravdu pěkné potvory. :-)
Známý český cestovatel popisoval svůj zážitek z úpatí Kilimandžára: při nádherně barevném západu Slunce si na větev stromu náhle vylezl párek šimpanzů, posadili se, samec objal samici okolo ramen a oba nehnutě sledovali nebeské divadlo, dokud Slunce nezmizelo pod obzorem. Pak seskočili dolů a zmizeli. Bylo to v době, která nijak nepřála duchovnímu náhledu na zvířata a cestovatel si za své pozdější prosazování existence zvířecí duše užil často značného posměchu, nejenom ze strany ctihodné vědecké akademie, ale i od katolické církve.
Tento příběh jsem kdysi četl v jakýchsi novinách, ale jeho pravdivost nemohu nijak zaručit: jakýsi muž se léčil po operaci břicha a stav se spíše zhoršoval, ovšem bez objektivní příčiny, rána se neustále zaněcovala a nehojila se. Lékaři aplikovali silná antibiotika a bez výsledku. Zmíněný pán měl doma morče, asi rok starého mazlíčka a miláčka celé rodiny. Jednou večer ležel u televize a křivil obličej bolestí, když si náhle morče vylezlo k němu na gauč a lehlo si přímo na hnisající jizvu. Bolest za několik minut polevila a stav se celkově zklidnil. Morče po nějaké době rozvážně slezlo a odešlo do svého pelíšku. Z rány během nekolika hodin vyšlo několik zapomenutých stehů a zdravotní stav se začal zlepšovat. Muž se do dvou týdnů uzdravil a nastoupil zpět do práce. K velikému žalu celé rodiny morče do rána po svém spontánním večerním zásahu uhynulo.
Možná by bylo zajímavé zjistit, kolik majitelů pejsků by bylo schopných akeptovat tvrzení, že jejich zvíře nemá duši a vyšší city, že to je " jenom věc". Paradoxně však tento argument použili právě myslivci, kteří si chtěli nechat legalizovat svojí bestiální zábavu: trhání bezbranné lišky loveckými psy ve cvičné noře. Opakovaně, dokud pokusná liška nevykrvácí, nebo neuhyne šokem z bolesti. Připadá vám to v pořádku? Můj subjektivní dojem je takový, že nemáme žádné právo povyšovat se nad zvířata, ani nad přírodu. Tato naprosto neodpostatněná nadřazenost a arogance mnohých lidí začíná u zvířat a pokračuje nesnášenlivostí vůči odlišným rasám, či názorům. Končí pak třeba koncentračními tábory, válkami, vraždami, nebo zbabělým násilným nočním vyvážením "nepohodlných" menšin do rozpadlých zřícenin. Nemohu se zbavit pocitu, že naše společnost je nemocná. Pokud by nebyla, nemohli by iniciátoři takovýchto akcí požívat obdivu a důvěry svých voličů. Katastrofální je i náš vztah k přírodě, k lesům, k volné krajině, vše posuzujeme pouze jako věc, jako předmět obchodu. Ale to už jsem příliš odbočil. Asi nemá příliš smysl zde popisovat případy, kdy pes obětoval život za svého pána, kdy labuť po ztrátě životního partnera spáchala sebevraždu, nebo kdy papoušek po úmrtí svého dlouholetého majitele přestal přijímat potravu a zahynul steskem. Jestli se jedná o projevy vyšších citů, nebo ne, to jistě posoudíte sami. A myslím si že by se mnozí z nás mohli před zvířaty za některé své vlastnosti stydět. Zvířata například nikdy nezabíjí, či nemučí pro zábavu. Uvažují přímo, nejsou zbabělá a za život svých mláďat, či dokonce za lepší osud svého hejna, nebo stáda se dokáží obětovat. Máme snad my tyto vlastnosti, dokážeme akceptovat i jiné životy, máme pokoru a úctu před vším živým, sami před sebou? Opravdu?
