Pokud položíme otázku, co jsou to vlastně Svátky Vánoční, dostaneme celou řadu zajímavých odpovědí. V obecném povědomí existuje oficiální názor, že jsou to církevní svátky narození Ježíše. To je však pravda pouze částečná, z hlediska historických pramenů o tom lze spíše pochybovat a neshodnou se ani představitelé jednotlivých církví. Katolíci slaví standardně 24. 12., pravoslavná církev pak o Silvestru a nedávno jsem někde dokonce četl, že Ježíš se zřejmě narodil až 25.4. a proto bude třeba Vánoce posunout. Osobně si myslím, že nic takového nutné nebude. Ostatně v otázce oslavy narozenin má například celá řada přírodních národů docela jasno: neslaví je, nemají důvod. Co ale slaví, je nějaký významný čin, nebo pokrok, který se členu jejich komunity podaří. Stejně tak v případě Ježíše by bylo jistě vhodnější slavit spíše jeho úspěchy, než narození, ale taková je naše civilizace. Vánoce však mají původ poněkud jiný a zejména církve to poměrně nerady slyší. Vznik tohoto prastarého svátku je možné analogicky přirovnat k mohutnému vzrostlému buku: nejprve vyroste krásný statný strom a teprve potom se na základu jeho kmene začne navíjet další rostlina, objeví se ptačí hnízda, včely, v dutinách sídlí datli a mravenci a celý strom se stává rozvinutým organismem, kterému dává život. Podobnou paralelu najdeme i v případě našich Svátků Vánočních.
Sepětí s přírodou existovalo ve všech civilizacích dávno před tím, než se objevila prvotní organizovaná náboženství. První odtržení od závislosti na přírodních dějích a cyklech vlastně začalo až relativně nedávno, s průmyslovou revolucí, do té doby lidé jasně věděli, že jsou na přírodě zcela závislí a to nejenom z hlediska výživy. Hluboká úcta k přírodním dějům i strach z neznáma, z pohrom a živlů, to vše vedlo k rozvoji prvních náboženských kultů a směrů, které byly na kosmické a přírodní děje úzce navázány. Lidé oslavovali událost, které dnes říkáme Velikonoce, slavila se rovnodennost, příchod jara a další období, která byla nějakým způsobem přelomová. Jedním z těch nejsilnějších byl čas, kdy se zastavil proces prodlužování noci a Země se začala vracet zpět ke Slunci. Toto období připadá na 21.12. a lidé oslavovali povětšinou slunečního boha, který se opět vrací z temnot, aby dal nový život jejich polím, na kterých byli existenčně závislí. Statisíce let rostl pomyslný kmen tohoto významného svátku slunovratu a teprve podstatně později, před dvěma tisíci lety začali křesťané spojovat své významné dny s původními svátky pohanskými. Byl to od prvních svatých otců politicky prozíravý krok, protože potřebovali své náboženství uvést do praxe a do nejširšího podvědomí národů a moudře pochopili, že plavat proti prastarému proudu nemá smysl. Došlo tak ke spojení pohanského slunovratu a křesťanského narození Ježíše a od těch dob se Vánoce v křesťanských zemích slavily jako Narození Páně. Svou "obvyklejší" podobu, tedy rodinné posezení u rozzářeného stromečku, však dostaly až počátkem století devatenáctého a stalo se tak v Německu. Teprve potom se kult vánočního stromku rozšířil do většiny evropských zemí i do USA. Další významný prvek těchto svátků pochází pak opět z německy mluvících zemí a stala se jím známá píseň Tichá noc, kterou původně složil hudebně založený farář pro své věřící, ale to už je jiná kapitola.
Vánoce mají svou magii a své kouzlo, to určitě vnímáme všichni. Onen bod, kdy se naše planeta opět začne přibližovat k životadárnému Slunci máme prostě v genech, usazoval se tam statisíce let a ještě dlouho nám ho nikdo nevymaže. Je to zvláštní čas, kdy jsme opravdu rádi pohromadě, kdy jsme otevřeni pomoci druhým, kdy si chvíli užíváme klidu a vnímáme tu zvláštní atmosféru, která je kolem nás. Mám rád tyto svátky a jsem vždycky šťastný, že je stále mohu trávit se svými nejbližšími. Se svým otcem, kterému je nyní sedmdesát pět let, jsme si vytvořili takovou malou, soukromou tradici. Vždycky 25. prosince k večeru jedeme do Unčína, malé vesničky pod Krušnými horami a potom se vydáme pěšky do hor, do Chlumecké kaple. Někdy se brodíme hlubokým sněhem a jindy (poslední tři roky) pak spíše blátem, stoupáme tichým lesem, až dojdeme ke staré lesní kapličce. Tady se na chvíli usadíme, zapálíme svíčky, nasloucháme lesnímu tichu, vnímáme magickou atmosféru a pak zase jedeme domů. Dříve s námi věrně chodila naše jezevčice, dneska ve svých šestnácti letech už nadmíru pohybu rozumně odmítá a tak jí milosrdně necháváme ležet u pomyslného domácího krbu:-) Před dvěma lety jsme se v kapličce sešli v počtu patnácti lidí. Loni jsme byli pouze tři. Pokud někdo chcete zažít tento zvláštní výlet na vlastní kůži, napište mi. A nebo prostě přijeďte také do Unčína, zaparkujte nad pověstnou restaurací Mlýn a ve čtyři odpoledne vyrážíme...
Vánoce jsou výjimečné a lidé při nich zapomínají na staré i čerstvé spory. Roku 1914 vypukla první světová válka, konflikt, který do té doby neměl v historii lidstva obdoby. Příslušníci civilizovaných národů se zakopali v polích těsně vedle sebe a potom na sebe stříleli, útočili jeden na druhého bodáky, ničili se plamenomety, nebo se dusili bojovými plyny. Jakmile však nastal večer 24.12., střelba utichla, ze anglosaských zákopů se ozvaly koledy, z německých píseň Tichá noc a všude zavládl krátký mír. A potom se stal doslova zázrak. Prostí vojáci povstali ze svých zákopů a šli navštívit své nepřátele na život a na smrt. Údajně původně vše iniciovali Němci, je však prokázané, že nepřátelské armády strávily několik hodin vzájemným zdravením, hrami a výměnou drobných vánočních dárků. Velícím důstojníkům se takové aktivity pochopitelně nijak nezamlouvaly a další rok již bylo všechno jinak. Přesto však by řada vojáků Vánoce z roku 1914 nevyměnila za nic na světě.
A nyní bych se chtěl přimluvit za jednu věc. Již mnoho let jezdím na Štědrý večer se svými rodiči zapálit svíčku na hroby našich předků do Bohosudova, součásti městečka Krupky pod Krušnými horami. Přestože vyjíždíme okolo páté hodiny večerní, parkoviště u ústeckého Tesca je ještě vždy nabité auty lidí, kteří si zřejmě snaží něco dokázat nákupem lahváčů a párků, namísto aby trávili pohodové chvíle doma u stromečku. Přimlouval bych se za to, abysme všichni dali volnost zaměstancům hypermarketů tím, že nebudeme vyžadovat o Štědrém večeru jejich služby. Oni by si totiž stejně jako my všichni také rádi připravili štědrovečerní večeři v kruhu svých blízkých, namísto toho, aby museli sedět za pokladnami a obsluhovat lidi, kteří se zřejmě snaží dokázat svojí konzumní nadřazenost tím, že i o nejznámnějších svátcích plní večer igelitky zbožím namísto toho, aby se v klidu usadili v kruhu svých nejbližších. A protože mi uvažování nadpoloviční většiny národa není příliš jasné, nyní bych se rád zeptal: z jakého důvodu utrácíte své těžce vydělané peníze za povětšinou nekvalitní zboží právě v tom jednom jediném večeru, kdy byste raději měli být doma se svými blízkými, namísto toho, abyste s úctou pomysleli například na lékaře a zdravotní sestry na pohotovostech a nemocnicích, kteří v práci být opravdu musí a kterým jste nedávno namísto vyjádření podpory v jejich náročné práci díky rudooranžovým populistům v posledních komunálních volbách paradoxně upřeli několik doslova haléřů zasloužené odměny za to, že právě oni jsou ochotni a vždy připravení vám pomoci v nouzi nejvyšší? A proč jste si vlastně znovu zvolili ty, kteří vám paradoxně desítky let upírali nejenom vaší vytouženou konzumní svobodu? Zkuste si prosím letos opatřit své základní potraviny den předem a dejte nadnárodním řetězcům obchodů najevo, že není nutné, aby příští rok nutily své beztak velmi špatně placené zaměstnance sedět do pozdního Štědrého večera za pokladnami kvůli několika korunám navíc. Možná tímto jednoduchým krokem uděláte pro své bližní daleko více, než jste si ochotni připustit.
Vážení čtenáři Oranžových stánek, přeji Vám krásné a pohodové Vánoce roku 2008 a také hodně zdraví, štěstí a úspěchů v roce nadcházejícím.
S úctou
Zbyněk Slába
