Téma tohoto článku není jednoduché a autor si rozhodně neklade za cíl vyřešit nejstarší problém lidstva. Ale několik důležitých věcí zde probrat můžeme. Na svět se nerodíme jako nepopsaný list, většina z nás si přináší jednak genetické dispozice a dále pak také vliv řady traumat, slibů, přísah a postulátů a to jak z minulých životů, tak i z prenatálního vývoje, přičemž právě na nich se významně podílí oba rodiče. Nevěřili byste, co všechno vyvíjejícímu se plodu vadí, pokud ho například odmítá otec, tato skutečnost dokáže ještě nenarozené miminko vykolejit naprosto zásadním způsobem, je to mnohokrát ověřeno při mých terapiích s druhými lidmi. A stejně tak i nevěra otce v průběhu těhotenství, matka o ní vědomě neví, ale plod jí vnímá velmi silně a tím má často"zaděláno" na obrovské problémy v pozdějším věku. Co se tedy děje v každém z nás, hned od narození?
Nejprve je třeba pochopit jednu věc. Zkuste si někdy zajít k nějakému potoku, ideálně lesnímu. Do jeho proudu vložte kámen a vraťte se za dva dny. Co se stane? Za kamenem se vytvoří protiproud a v něm se usazuje písek, klacky, bahno a další věci, které by tam jinak nebyly. A stejně je to i s naší energií - pokud máte někde blok, usazuje se za ním další a další "nepořádek" a ten nám škodí. Jak? Princip jsem zjednodušeně popsal v tomto článku . Stručně: dostanete například astmatický záchvat a jde vám o život. Tělo bojuje a do paměti zapíše navíc všechno, co tento boj provází, například i pach dezinfekce v nemocnici. Tím si vytvoří nový blok, takže příště vám spustí záchvat zmíněný zápach dezinfekce, protože ho máte zapsaný v paměti jako něco, co také ohrožuje váš život. I když před prvním záchvatem tomu tak nebylo. A od této chvíle vzniká další blok a ten se také se neustále řetězí o další a další spouštěče nemoci. Stejně tak i v potoce, dokud je kámen v proudu, usazeniny za ním postupně mění vzhled koryta do stále větší a větší dálky. Voda neproudí správně a podobně neproudí správně naše energie a každý blok její proudění více a více komplikuje.
Co je vlastně stáří? Na tuto otázku neexistuje jasná odpověď, ale jednu věc víme určitě - průměrný lidský věk se neustále prodlužuje a úzce souvisí s kvalitou života a také s genetickou výbavou. Od středověku se prodloužil téměř dvojnásobně. Člověk má obecně potenciál dožívat se vysokého věku, vědci tvrdí, že až sto padesáti let. Otázka zní, do jaké míry je žádoucí, druhou polovinu takového stáří takzvaně promarodit. Asi se všichni shodneme na tom, že i pouhý měsíc, strávený v šílených českých LDN, nemá s kvalitou života společného vůbec nic, (pokud někde existují výjimky, tak se jim samozřejmě omlouvám), natož pak dlouhé měsíce, či roky. I ty roky jsou někdy realitou, zvláště pokud se sejde dobrá genetická výbava, těžká nemoc a kvalitní lékařská péče, která je, speciálně v tomto případě, naprosto kontraproduktivní. Většina lidí určitě přeje, dožít se vyššího věku ve zdraví. Přitom se spoléhají na stále pokročilejší lékařskou vědu, jenomže toto spoléhání se jim s velikou pravděpodobností vymstí. Zejména ve společnosti, která je orientována primárně materiálně a pro kterou jsou nevýdělečně činní senioři pouhou obtížnou, ekonomickou přítěží. Odchodem do důchodu se výrazně ztíží přístup ke skutečně kvalitní, ale drahé lékařské péči. Příklad: přijde li nevýdělečně činný senior k obvodnímu lékaři s příznaky počínající Alzheimerovy choroby, doktor ho obvykle odbyde mávnutím ruky a doporučením, aby si koupil "nějaký lecitin". Tato "léčba" vede k tomu, že do roka je zcela dezorientovaný pacient umístěn ve velmi nákladném, speciálním ústavu, jeho udržování při životě výrazně zatěžuje státní kasu a působí zoufalé trauma celé jeho rodině, kterou dotyčný dědeček, nebo babička už ani nepoznávají. Pročpak praktik nepošle takový jasný případ ke specialistovi? Protože by byl následně trestán pojišťovnou za drahé léky, které ale přitom dokážou udržet pacienta dlouhé roky v dobrém stavu, jsou mnohem levnější, než ústav a ve výsledku tak šetří státní výdaje, ale to je přesně o naprosto zoufalé nekompetentnosti většiny českých politiků.
Co s tím? Medicína sice vypadá na první pohled velmi nadějně, ale ve skutečnosti nezkvalitnila závěr života ani nejbohatším diktátorům světa, natož aby ho vyřešila českým seniorům, jejichž holé zadky jsou povětšinou němou výčitkou přístupu dnešních generací ke svým nejbezbrannějším spoluobčanům, (hned po dětech). Navíc k lidem, kteří je kdysi s láskou vychovali a zajistili. Bylinky? Těžko, mohou řadu věcí zlepšit, ale efekt je ve výsledku podobný, jako u prášků, pouze bez vedlejších účinků. Čínská medicína? Lepší volba, ale nevyřeší všechno a zkuste si z osmi, deseti tisíc měsíčně platit nájem, potraviny a ještě lékaře. Nějaká další alternativní medicína? Ano, ale zase - jak co a jak u koho. Proč? Protože starší člověk má dvě nevýhody. Jednak je obvykle plný výše zmíněných bloků, které se během let načítaly a postupně mu snižovaly hladinu disponibilní energie. A za další má nějaké životní zkušenosti, díky kterým se nehrne po hlavě do každé možnosti, která se mu nabídne, ale je konzervativní a opatrný. Bohužel mu ale čas utíká rychleji, než člověku mladšímu.
Ve skutečnosti opravdu máme veliký potenciál, dožít se vysokého stáří ve zdraví, ale ono se pro to také obvykle musí něco udělat. Jste li mladí, máte obvykle chuť a odvahu zkoušet nové věci, ale typický senior jí už příliš nemá. Drží se svých zvyklostí, které mu poskytují jistoty a změnit cokoli, pro něj představuje problém. Čím více má problémů, tím méně má obvykle chuť cokoli měnit a to je prostý psychologický fakt. Typický příklad: paní v pokročilejším věku, s nadváhou cca 30 kg, se rozhodla k chirurgické výměně kolen poté, co jí problémy s klouby už prakticky neumožňují ani chodit. Mnohem bezpečnější, levnější, zodpovědnější a jednodušší je přitom odložit zmíněných 30 kilogramů. Zkuste si deset minut jen tak přenášet pytel vápna sem a tam a hlavně ho neodkládejte. Že to nezvládnete? Tak vidíte a ona jej na sobě nosí řadu let, dvacet čtyři hodin denně. Jenomže zajít si pro žádanku na operaci je přeci tak pohodlné a snadné. Logicky si řeknete, že případná dieta to samozřejmě vyřeší a to mnohem levněji a bezpečněji. Jenomže vysvětlit to zmíněné paní není vůbec lehké. Kdepak, ona přeci nebude po sedmdesátce nic měnit, copak jsem se zbláznil? Kdybych spravoval prostředky zdravotní pojišťovny já, nikdy bych neschválil tak zbytečnou operaci, navíc s předem nejistým výsledkem člověku, který pro sebe nehodlá nic aktivně udělat a nemá jinak žádnou zdravotní vadu, který by mu neumožňovala snížení tělesné hmotnosti přirozeným způsobem. Jenomže já je nespravuji a pojišťovnám to evidentně nedochází. A jsme opět u té nekompetence odpovědných úředníků.
Mezi staršími lidmi existují samozřejmě výjimky a sám jsem jich poznal celou řadu. Například velmi vitální pán, přes sedmdesát let, aktivně se zabývá léčitelstvím, stále má husté, tmavé vlasy a neustále studuje nové věci a pomáhá druhým. Na semináři třetího stupně Reiki jsem měl naprosto úžasnou babičku, devadesát tři let, živě se zajímala o všechno, sedla si vedle mě a říkala mí "víš, já jenom trochu hůř slyším, ale jinak jsem úplně v pohodě, mluv víc směrem ke mně a bude to dobrý". A bylo:-) Moje vlastní babička v devadesáti letech sekala kosou louku, zajímala se o veškeré dění, udržovala si okruh přátel, hodně četla, sledovala naučné pořady a vždycky říkávala: "hochu, dokud si udržuješ paměť v pořádku, jsi zdravý, ale běda jestli začneš být líný". No jo, babi, ve dvaceti se mi to dobře poslouchalo, ale kdo to má proboha striktně dodržovat v šestačtyřiceti??! :-)
Až se budete někdy pokoušet přesvědčit staršího člověka k nějakému pokroku, mějte především na paměti, že už něco prožil, že je pod vlivem bloků, postulátů, přísah, starostí, zkušeností, rodičů, náboženství, nemocí a já nevím, čeho ještě. Málokdo zřejmě ví, že nedostatek disponibilní energie nemusí znamenat fyzickou únavu, ale ve většině případů se projevuje absencí radosti, chuti do života, depresemi, nudou a neochotou zajímat se o nové věci a tvořit. Jakmile ztrácíme chuť tvořit, začínáme umírat! Co je ale asi nejdůležitější - každý máme svobodnou vůli a s tou neuděláte vůbec nic, pokud se dotyčný rozhodne nenechat si pomoci. Nadávat pak nemá smysl. Zkuste si raději vzpomenout, co pro vás dotyčný, nebo dotyčná udělali, co pro vás opravdu znamenají a snažte se jim život zpříjemnit, jak to jenom jde. Dopřejte jim jejich milované kafíčko a pozorně jim naslouchejte, protože to je pro staršího člověka jedna z nejdůležitějších věcí. Pokud už špatně vnímají, snažte se k nim být laskaví. Pomáhejte jim s láskou a trpělivostí. Protože i když si to možná často nemyslíme, oni si to skutečně zaslouží...
