Vysoké Tatry 1999 strana 2

Vydáno dne 21.12.2005 09:18 (73327 přečtení) Počet komentářů: 0

Vysoké Tatry srpen-září 1999 - 2. strana

31.8.1999 - odpočinkový den

neska vstávám až o půl páté a dávám si naprosto odpočinkový den. Sbalím si jenom nejnutnější věci a jedu do Starého Smokovce navštívit Studenovodské vodopády. Pozemní lanovka na Hrebienok mně svými sedmdesáti korunami za pětiminutovou jízdu umožňuje naprosto svobodnou volbu pěší chůze a tak se alespoň trochu proběhnu při půlhodinovém výstupu lesem. Drobně prší a je mlha, ale také je krásný vzduch a pláštěnku zatím nepotřebuji. Z Hrebienku scházím dolů k vodopádům a od potoka pokračuji výš po magistrále k největšímu z nich. I přes poměrně horší počasí potkávám cestou značné množství lidí.

Ani mi mlha s drobným mžením nevadí, alespoň si trochu vyčistím plíce. U vodopádu Skok si stoupnu na dřevěnou lávku a spokojeně poslouchám hukot padající vody, která dole pění v hluboké tůni s typickou modrozelenou barvou. Je teplo a vlhko, okolo posedávají turisté a zcela zřetelně relaxují podobně jako já. Kousek za lávkou se napiju čisté vody, která vytéká přímo ze stráně z trávy a pak sejdu zpátky dolů k Velkému Studenému potoku. Pomalu scházím dolů po jeho proudu a pozoruji další krásné vodopády, jak mizí v divokých napěněných vírech mezi skalami. Nad tím vším se tyčí vysoké smrky a z jejich orosených větví padají kapky vody. Nikam nepospíchám, občas si sednu na břeh a dám si něco lehkého k svačině. Letošní rok prožívám celý beze stresů a spěchu a zejména tady si to dokážu vychutnat naplno.

Až dneska mi tu začíná trochu vadit samota. Je tu krásně, ale přeci jenom by bylo podstatně lepší to s někým sdílet. Lidé okolo prochází v obou směrech a na rozdíl ode mne mají zcela evidentně naspěch. Po chvíli se zvedám a scházím pralesem dolů pohodovou širokou cestou do Tatranské Lomnice. Kupodivu i električka jede včas a tak mám potom na Štrbském plese ještě dostatek času na nákup. Počasí bylo dneska asi zatím nejhorší, drobný déšť nepřestal ani k večeru, když jsem se po dobré večeři a naplánování zítřejší túry ukládal do postele. Foťák jsem dnes ani příliš nepoužil, byla moc silná mlha a tma.

1.9.1999 - Bystrá, Západní Tatry

"Budík" mně vytahuje z postele "až" po půl páté, protože první autobus na Podbánské v Západních Tatrách odjíždí ze Štrbského plesa ve třičtvrtě na sedm. Ve Slovenské Autobusové dopravě se platí také za ruksak a ten můj rozhodně řidičově pozornosti neunikl, takže jízdné mám výsledně téměř dvojnásobné. "Šťastnú cestu preje Ivan Galovič" stojí na lístku. Tohle jméno se pak bude vyskytovat i na dalších lístcích podezřele často, asi mafie :-) ... Nevadí, nic mi letos nedokáže zkazit náladu, ani ten déšť, který padá zcela nelogicky z téměř modré oblohy. Než dojedeme na místo startu mé dnešní cesty, obloha se sice zatáhne, ale déšť ustane. Vystoupím na parkovišti a spolu s nějakým houbařem vyrážíme směrem Kamenistá dolina. Po chvilce začíná zase pršet a nad hřebeny se honí úplně černé mraky. "A Ty že na Bystrů iděš? Do Boha, já bych do tej černoty něišel. Dávaj na seba pozor, ať tam někdě něostaněš". "Hm, to bylo povzbudivé" pomyslím si a po rozloučení mířím k začátku Kamenisté. Počasí je ale na jednu stranu nadějné - sice je nahoře černo, ale občas je vidět i modré nebe a fouká silný vítr.

Přicházím na začátek doliny, nikde ani živáčka. To je v této části Tater ale normální - kempy žádné a lidem to tu zřejmě nepřipadá atraktivní, přitom jsou ale Západní podstatně hezčí, než Vysoké. Je tu více zeleně, hřebenovky vedou po trávě a výhledy do okolí jsou romantičtější. Vpravo u cesty je cedule s vyobrazeným medvědem a prosbou, abych nedráždil divokou zvěř. "Hlavně, aby to taky dodržovala ta zvěř", bleskne mi hlavou a tak odhodlaně kráčím vzhůru dolinou. Je tu krásný hluboký les a neméně hezký potok. Mokrá tráva visící přes cestu mi po několika minutách spolehlivě promáčí kožené pohorky a ty začínají nepříjemně dřít. Musím si zalepit paty a nárty, teprve potom jsem schopný další chůze. O kus výš se mraky nečekaně zvednou a tak tohoto letos vzácného přírodního úkazu pohotově využívám pro fotografii, kterou jste viděli v úvodu dnešního dne. Později potkám tři Slováky česající proti všem zákazům borůvky: "Kdě ste sa vydali, na Bystrů? Bohejaho, tam něbudě dobre. Já bych tam něíšel". (Sakra, koukám co Slovák, to optimista) a loučím se s nimi před další cestou k Pyšnému sedlu. Okolo je tak krásně, ale mraky často kryjí všechny výhledy. Ve vrchních partiích pod sedlem začíná pořádně fičet ledový vítr a nutí mně navléknout téměř všechny věci.

Ze sedla nevidím vůbec nic, je mi opravdu velká zima a tak spěchám hřebenovkou nahoru. Nejhorší bylo, když jsem musel vyřídit dvacetiminutový telefonát z práce se zcela zmrzlýma rukama. Pokračuji v silném ledovém větru vzhůru, viditelnost je prakticky nulová. Hotový závod Hanče a Vrbaty, chybí tu jen sníh (zatím) a ten Vrbata, který by mně podpořil. To budu muset nějak zvládnout. Když přelezu nejprudší kopec, náhle vítr ztichne a na chvíli se zvednou i mraky. Pořád stoupám a počasí je stále lepší. Za chvilku už si můžu udělat i další pěkné fotografie. Pak se bohužel opět zatahuje a tak když konečně přicházím na vrcholek Bystré, už toho není moc vidět. Ale nevadí, času mám dost, vítr tolik nefouká a tak spokojeně ležím na vrcholku a odpočívám asi půl hodiny. Nikde ani noha, na medvědy je tu vysoko, pouze dva krkavci krouží okolo vrcholu. "Hlavně že to nejsou supi" napadne mně a začínám scházet na druhou stranu hory do Bystré doliny.

Cesta mírně klesá v příjemném úhlu a její povrch je sice kamenitý, ale na druhou stranu mi alespoň nemáčí boty. Asi po půl kilometrovém sestupu potkávám několik prvních turistů, kteří vyzvídají, jak je daleko je ještě nahoru. Po krátkých vzájemných informacích se přehoupnu přes travnatý hřeben a klikatící se cestou sestupuji do doliny. Na chviličku se zvedá mlha a odkrývá tak pohled dolů. Procházím okolo vyschlého plesa (ještě před patnácti lety bylo plné čisté vody) a po chvíli si sednu k malé svačince. Začíná se zase dělat lepší počasí a teplo, takže bundu a svetr dolů a vyhrnout rukávy. Pak si ještě zvěčnit obrázek potůčku, poskakujícího po strmých stráních.

Naberu z něj novou vodu a hurá dolů. Za chvíli už dosahuji horní hranice lesa, nad ním se zvedají kouzelné Liptovské kopy s oblými hřebeny a celou scenérii krásně podbarvuje šumění potoku vedle cesty. Slunce už září na modré obloze naplno a všude je opravdu moc krásně. Nikde nikdo, dokonce i medvědi se potulují asi někde úplně jinde. Alespoň se s nimi nemusím dělit o sváču, ono to dělení je stejně většinou nakonec pro turistu dost nevýhodné a i malinko rizikové. Cesta zpátky na Podbánské uběhla v pohodě, autobus jel na čas a zbytek dne se obešel bez zvláštních příhod, které by stálo za to zapsat. Zítra přijede mladší brácha, tak se na něj musím nachystat.

2.9.1999 - Ostrva

Vstávám v půl čtvrté (bráchův autobus by měl být ve Štrbě před pátou), a utíkám na vlak. Cestou z nádraží na Rázcestie potkávám ve tmě supící postavu vlekoucí ruksak a tašku, jejíž hmotnost mi málem spolehlivě vykloubila rameno (cha cha, ten je ještě horší, než já). Házíme jeho náklad do úschovny a usadíme se pohodlně v zubačce na Štrbské pleso. Nahoře zajdeme do supermarketu pro něco k jídlu a pak se chvíli dohadujeme, co s načatým ránem. Obejdeme si jednou cvičně pleso a pak zamíříme magistrálou k Popradskému.

Stoupáme zvolna lesem, místy je krásný výhled do celé Mengusovské doliny a na hřebeny. Počasí je neutrální, oblačnost spíše vysoká a pod Štrbským plesem je vidět inverzní hladinu mraků. Nejdříve si uděláme malou bezpečnostní exkurzi Cintorína, aby byl v příštích dnech opatrnější a pak si zálibně prohlížíme strmou stěnu Ostrvy a cestu, která se v ní klikatí asi ve dvaceti ostrých zatáčkách. K jejímu začátku míří lidé a to rozhoduje - budeme tam první. Nějaký běžec řítící se k nám z dálky od plesa dodává potřebnou razanci našemu závodnímu spurtu a místy si krátíme záhyby cesty rovně. Boj s tím běžícím šílencem jsme sice nakonec těsně o prsa vyhráli, ale málem jsme při tom přišli o plíce. V sedle se chvíli rozmyslíme a pak hurá na vrchol Ostrvy - ono se to nesmí, ale je to pro nás příliš lákavé. Nahoře se kryjeme, aby nás neviděli z chaty na plese a já roztahuji svojí kadimatku k pohodlnému odpočinku. Po dobré svačince se neméně pohodlně natahujeme a vychutnáváme okolní krásu. Přitom se předháníme v bláznivých nápadech na nějaké nebezpečné tůry. Nakonec se dohodneme na prozatímních oficiálních cestách s tím, že si něco časem vyhlédneme. Je odtud pěkný pohled na Štrbské pleso.

Asi po hodině scházíme zpátky na Popradské a odtud po silnici na tramvaj. Jede poměrně brzy a tak krásně stíháme i dobré halušky ve Slovenské Reštaurácii. Jsou potvůrky pořádně syté a tak mi brácha nechává ještě skoro polovinu svojí porce. ("Ach jo, to už jsem dneska asi i po večeři"). Pak se spokojeně odebereme na nádražíčko a po zjištění, že zubačka jede až za dlouho jdeme do Štrby pěšky. Den nám příjemně uběhl, zavazadla jsme v pořádku vyzvedli a dopravili na místo pobytu, postel přinesená panem domácím z půdy byla pohodlná a tak po mých kuchařských výtvorech padáme spokojeně na kutě. Na zítřek jsme si naplánovali Koprovský Štít včetně celé nekonečné Koprovské doliny.

3.9.1999 - Koprovský štít

Klasický budíček o půl páté už tentokráte obstarává malá krabička sovětské výroby s nápisem "Elektronika" na předním panelu plném ovládacích tlačítek. Ano správně jste pochopili - konečně mám normální budík a už nemusím v noci poslouchat šumění harddisku svého služebního notebooku. Vytahuji z postele zcela nefunkčního brášku, přihlouple mžourajícího do ranních temnot. (Je jako tekutý pudr - před upotřebením se musí protřepat). "Padat, balit, nespat, jedu jedu... ", vojenský budíček dělá zázraky a za chvíli už dupeme zcela pustou vesničkou na nádraží, kde nás vítá naprosto konsternovaná železničářka, prodávající jízdenky - "Do boha, kdě ste sa tak brzy vydali? To radi o tme chodítě či čo?" Naše lámaná slovenština vysvětlující české turistické nadšení zaniká v řevu brzdícího osobního expresu ŽSR.

Zubačka nás pak vyváží na Štrbské pleso a odtud dáváme šanci na výdělek také Slovenské Autobusové dopravě v jednom z jejích strojů směřujícím ke Trem Studničkám. Cestou opouští autobus parašutistickým způsobem houbaři asi na šesti naprosto neoficiálních zastávkách. Málem jsme zblble vystoupili s nimi asi o pět kilometrů před plánovaným cílem naší výchozí trasy. Na Studničkách chvíli hledáme cestu, čímž ztrácíme téměř patnáct drahocenných minut, které by jsme jinak mohli trávit spokojeným pozorováním okolních krás, případně ještě lépe také souběžnou konzumací nákladu potravy tížícího naše záda v objemných báglech.

Ranní les je tichý a my se dohadujeme, co uděláme v případě nečekaného výskytu největšího slovenského savce (pokud nevezmeme ovšem v úvahu početná stáda skotu). Ponechávám bráchu jeho naivním představám o tom, že se spasí útěkem a mně předhodí jakožto obět (a také oběd) rozzuřenému dravci. Bez ohledu na hmotnost mého příručního zavazadla by to asi bylo naopak. Trávíce volný čas rychlou chůzí, planými řečmi a pozorováním okolní přírody dosahujeme vrchní hranice lesa, z něhož se ozývá rámus vzdáleně připomínající Niagarské vodopády. Jednalo se o akustický projev přes třicet metrů vysokého Kmeťova vodopádu. Je krásný, i když vzhledem k hustému okolnímu pralesu poněkud hůře osvětlený. Tady bych vydržel sedět asi celý den, ale vzhledem k našim plánům to nejde a tak pokračujeme vzhůru k rozcestníku do závěru Koprové doliny. Postupně se zvedáme nahoru, mizí i porost kosodřeviny a zůstává jenom tráva okolo cesty a potůček šumící přes kameny. Při cestě, strmě stoupající do Koprovského sedla pořizuji snímek závěru doliny s cestou a potokem.

Sedlo projdeme bez zastávky a pokračujeme na vrchol Koprovského štítu. Když jsem tu byl před lety naposled, tak jsem díky oblačnosti nic neviděl, ale dneska je to lepší. Dva "rybníčky" jsou Temnosmrčinské plesa z výšky, obě krásně viditelná. A na další fotografii je pohled na ledovcové pleso do Polska, okolo je přímo ukázková kamenná mísa po ledovci, je na ní jasně patrné, jak se pomalu rozpouštěl. Vrcholek vzadu vyčnívající nad hřebenem je Kriváň - národní slovenská hora a velice rád bych na něm letos strávil noc, snad to půjde, vyjde počasí a přežiju to. Je to akce, kterou jsme kdysi plánovali s mým kamarádem a on už se jí bohužel nedočkal.Cítím jako povinnost dokončit to, co jsme si kdysi před léty společně naplánovali a na druhou stranu v tom alespoň budu sám a bez odpovědnosti za někoho jiného. Sestupujeme dolů zpátky do sedla a pod ním pořizuje můj bratříček fotografii, za kterou bych ho nejradši zakousl. Není na ní totiž vůbec vidět ta nádherná hloubka pod mýma nohama, nevím co ho vedlo k tomu, abych tam byl takhle nekompletní :-) Na dalším obrázku (sada dole) je Velké Hincovo pleso.

Vlevo nahoře je vidět ta hrana, na které jsem předtím stál. Voda je krásně čistá, na tu rozlohu (největší pleso v celých Tatrách) je to skoro zázrak. Počasí se vylepšuje, cestou do Mengusovské doliny potkáváme výpravu asi deseti jeptišek a pak neodolám a musím ještě udělat další dva snímky horní hranice lesa na konec Mengusovské doliny a pohled směrem od Rysů na severozápad. Prostě mně zlákalo slunečné nebe a čistý vzduch, který tady všude ještě navíc tak nádherně voní. Zbytek dne už proběhl naprosto standartním způsobem, brácha objevil v kuchyni našeho penzionu dokonce televizi s několika českými programy a tak jsem o něm s výjimkou vaření večeře ani moc nevěděl. Do postele ho zaháním brzo, zítra se jde na Slavkovský a vstává se na půl čtvrtou.