Šumava podzim 2001 str. 1

Všechno začalo relativně nevinným dotazem mému kamarádovi Jardovi: "Nevíš prosím Tě, jak se dostanu z Mostu do Srní?" "Ale jo, mám jízdní řád a já Ti to zjistím." Jak pravil, tak udělal a mě přišel elektronickou poštou rozepsaný spoj z Mostu až do Sušice, s odjezdem v 17:10. "Je to poslední možné spojení, zato perfektně rychlé." "No jo vole, ale jak se dostanu v noci do Srní?" "Tvoje problémy na mojí hlavu, tak si najdeš hotel." "Hotel jo? S kolem jo? Sakra, tam jich je?" "No jo, tak jeď na kole do Srní z Mostu a máš to." Už jsem to dál nekomentoval a v hlavě uzrál šílený plán stejně tak, jako zraje burčák na vinicích...


Všechny věci se prostě musely nacpat do jednoho ruksaku, který ale tím získal téměř stejnou hmotnost a výšku, jako jeho nešťastný majitel. Ba ne, osmdesát kilo neměl, ale čtyřicet určitě, zejména poté, co v jeho objemných útrobách zmizel mimo jiné také notebook i s nezbytnou nabíječkou a kadimatka s péřovým spacákem. Už vám začíná svítat? No jistě - ze Sušice je to do Srní necelých třicet kilometrů a já si prostě řekl, že po té mé jarní třistakilometrové rozcvičce tuhle vzdálenůstku ujedu levou zadní


První malinkaté komplikace nastaly při pokusu přibrat kolo do vlaku. "Nechci vám brát iluze, ale dneska se vám tam to kolo pravděpodobně nedostane. Z Chomutova není v rychlíku psaný zavazadlový vůz a z Plzně také ne." Zůstal jsem na ajzlboňáka koukat se spodní čelistí vyvrácenou až na hrudník. "No to ne, já to kolo potřebuju k cestě ze Sušice." "Já vám to sice věřím, ale zkuste to pak vysvětlit průvodčím v těch vlacích." Sveřepě jsem nastoupil s kolem do rychlíku a celou cestu do Chomutova chystal ostrý slovní projev pro případný nechápavý personál ČD. První expres se ale obešel bez potíží, průvodčí sice něco brumlal pod fousy, ale kolo naložil bez dalších průtahů. V Plzni to však bylo jiné. Vlak se přihnal na nádraží dvacet minut po plánovaném odjezdu horažďovického rychlíku. Běh s neskutečně těžkým ruksakem na zádech a kolem v ruce přes polovinu plzeňského nádraží nepřeju ani svým nejhorším nepřátelům. Jeden z nich, oblečen do modré unifromy mě vzápětí čekal v rezolutním obranném postoji japonského nindžy, navíc s vyhrůžně napřaženými kleštičkami. "NE! DO MÝHO VLAKU S KOLEM NE!!!" "JO, DO VAŠEHO VLAKU TEDA JO, PROTOŽE JINOU MOŽNOST ROZHODNĚ NEMÁM." Rázem jsme přešli na přátelské tykání: "Do mýho vlaku s kolem nevlezeš!" "Do tvýho vlaku vlezu i s kolem, vystupuju za půl hoďky, tak nedělej potíže." "Jestli tam vlezeš a přijde revizor, tak mě strhnou prémie a ty mi dáš pět stovek." "Tak jo, když na to přijde, dostaneš prémie ode mě." "Panebože, mám ženu a děti, kdo je bude živit, když dostanu padáka?" "Já ne!" "No právě a to tě mám pustit s kolem do mýho vlaku?" "Jo!" "No jo, tak si nastup, teda kdyby to takhle dělal každej?" Z Horažďovic do Sušice jel pak stařičký motorák, typ 262, který měl kromě ochotného průvodčího dokonce i malinký nákladový prostor jakoby přímo určený pro mého Authora.


V půl jedenácté mě České dráhy vyklopily v Sušici. Na autobusové zastávce za nádražím jsem s heknutím sundal ruksak ze zad (abych ho pak pracně půl hodiny nandaval zpátky) a převlékl se do cyklistického. Po několika nezdarech se mi podařilo dokonce i nasednout a vyrazit. Po průjezdu městem nastaly dvě poměrně závažné komplikace: jednak hustá tma, kterou jsem ale s přehledem sobě vlastním částečně vyřešil halogenovou baterkou na přídi. Ta horší potíž ovšem spočívala v nadměrném nákladu na mých nebohých zádech. Už kilometr za Sušicí se mi pletly ruce i nohy, dřevěněly ramena a tak bylo nutné zastavit na odpočinek. Těch bylo nakonec ještě patnáct. Síly klesaly s každým metrem, kopec přibýval a na zádech seděla náhrobní deska o hmotnosti egyptského sarkofágu. Ani milióny hvězd nad hlavou mě nedokázaly posílit, ale hrdě jsem pokračoval dál s heslem "Správný paragán z boje neutíká." V Rejštejně se při mém průjezdu kolem zahradní restaurace strhla vlna humoru: "Hele vole, cyklista. A podívej na ty záda." "A jó, to tam máš padák i se záložákem né?" Pohřební humor (i když v tomhle případě docela tematický) mě ale vzhledem k naprosté tělesné vyčerpanosti nijak nenadchnul, stejně tak jako stoupání, které začalo za Čeňkovou pilou. Nakonec bylo nutné slézt z ocelového oře, jehož trubky z chrommolybdenové oceli dosud statečně odolávaly veškerým mým pokusům o jejich zprohýbání. Nasazuji trekové sandále, šlapu a s baterkou v ruce hledám vhodné rovné místo o rozloze tak jeden krát dva metry. Hurá, tady je malinká loučka, skoro rovná. Házím na zem kadimatku, na ní péřový spacák, do něj sebe a utahuji okolo hlavy mumii. Poslední pohled na Mléčnou dráhu nad hlavou a pak už se propadám do milosrdných hlubin spánku?

---

26.8.2000 - První den

Motto: "Na celém území Národního parku Šumava je přísně zakázáno tábořit mimo vyhrazená místa."

Stanovy N.P.Š.


Po šesté hodině procitám a urychleně balím spací potřeby. Nestojím o vysvětlování, co dělám se spacákem na zemi mimo plochu vyhrazenou pro stanování. Beztak si mě pes v protější zahrádce prohlíží způsobem, jež dává jednoznačně tušit co se stane, až přeskočí plot. Po půl hodince již projíždím okolo cedule s nápisem "Srní" a proti všem svým očekáváním jsem tak úspěšně dorazil do cíle. Mrznu na náměstíčku, když v tom se otevřou dveře na faře: "Co tu stojíte v té zimě, pojďte dál.", zve mě starší paní ve dveřích. Namrzlý jako rampouch (věci se mi nechce dolovat z ruksaku) vcházím dovnitř a dostávám do ruky hrnek s úžasně horkým čajem. Tentokrát mě opravdu zahřál a to za minutu dvanáct, přestože na hodinách je teprve půl osmé Po poděkování nakoupím v místním krámku (tašku výhrůžně pověsím na ruksak) a dojedu se ubytovat. Vybalím bágl a s vypůjčeným foťákem v ruce startuji na malinký pěší okruh. V kuchyni mě zaujme čtyřčlenná rodina, balící si ohromnou tašku s jídlem. "Vy dneska odjíždíte?" ptám se jich. "Ale ne, bereme si jenom s sebou na výlet svačinku." No nic, s fotoaparátkem v ruce vyrážím ven. Po návratu do chaty potkám ty žrouty: "Dobré to bylo, jdeme na oběd." Osmikilometrový okruh lesem okolo Srní mě příjemně naladí a tak odpoledne vytáhnu z garáže kolo s úmyslem podívat se na Tříjezerní slať.


Cesta se klikatí lesem vedle plavebního kanálu a nakonec se prudce zvedá nahoru. Po příjezdu ke slati zjišťuji, že jsem doma nechal zámeček na kolo. Nechávám tedy svého věrného koníka z ušlechtilé oceli napospas náhodě, statečně šlapajíce pěšky v botách s plastovými podrážkami po dřevěných chodníčcích slatin. Dopadlo to dobře, kolo je po mém návratu na místě a já tak mohu pokračovat dál. Původní úmysl sjet zpátky do Srní mění nečekaně cedule s nápisem "Polední hora 9 Km". Rázem otáčím kolo a vyrážím. Cestou potkávám dvě stokilové funící cyklistky: "Na Poledník nejezdi, je tam šílený krpál". "No nazdar, po té noční zběsilosti" pomyslím si, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Na Poledníku je nádherná rozhledna a před ní ochranář, prodávající vstupné. "Dneska si to užiješ, je nádherný rozhled" povídá a už trhá vstupenku. "Neužiju si nic, nemám peníze" odpovím smutně. "Když už jsi tady, půjdeš nahoru a dáš mi to holt jindy." A tak jsem se nakonec ocitl ve výšce 1350 metrů nad mořem a díval jsem se do Německa na Alpy. Jasné modré nebe, slabý vítr a skvělá viditelnost - úplná pohádka. Jedu lesem směrem na vesničku Prášily, cedulka "Prášilské jezero 1 km" ale zase mění původní plány. "No jo, ale nemám zámek, co s tím mám asi dělat" pomyslím si vztekle po příjezdu k závoře se značkou zákazu vjezdu kol. Nakonec znásilním skupinku turistů a zamykám si kolo k jejich strojům. "Máte od toho zámku klíč?" ptám se nevinně, když mohutný zámek zajistil můj věrný stroj. "Ježiš, sakra, Máňo, kde je vod toho klíč, krucinál?" Nakonec se ale našel a tak cesta na jezero mohla začít. Pohled na vodní plochu, roubenou stromy napadenými kůrovcem je vysloveně povzbudivý, ale nové mlází dává tušit, že na místě bude stát za několik desetiletí nový les. Už se na to těším. Cesta zpět do Srní po státní silnici už proběhla bez výrazných zvláštních příhod.

---

27.8.2000 - Podařená neděle

Motto: "Naše elitní jednotky jsou vycvičeny tak, aby je žádné potíže nedokázaly vyvést z míry."

Generál Montgomery před vyloděním Spojenců v Normandii


Modře zbarvené okno dává tušit jasný den, radostně vyběhnu v pyžamu před chalupu a ranní mrazík mě zase tvrdě vrátí do reality v podobě vyhřátých peřin. No nic, chvíli si počkám, vyndám z lednice kamenné máslo a stáhnu reostat z maxima na minimum, což radostně uvítalo několik přemrzlých piv na spodních patrech mrazícího stroje. Připravím si sváču a po půl deváté vytahuji z kotelny netrpělivě řehtajícího ocelového oře. "Kam to bude?" Vyzvídá soused. "Ále, asi na jezero Laka" odpovím opatrně, vědom si krachů plánů při jejich prozrazení. Stočím řídítka směrem Železná Ruda v tiché naději na Černé a Čertovo jezero. Za vesničkou Prášily nastane peklo v podobě mizerné silnice z kočičích hlav, která bezpečně likviduje veškeré dobré jízdní vlastnosti mého jinak kvalitního horského kola. Po dvaceti minutách jízdy ale objevuji záchranu v podobě nenápadné odbočky s nápisem "Železná Ruda 19 Km." Vrhnu se po ní jako sup na mršinu a ta jízda po úžasně kvalitní lesní silničce stála za to až do bodu, kde stála o strom opřená výhružná značka "Pozor, práce na silnici." Vyjímala se v lesních tišinách poněkud morbidně, ale stav cesty byl nakonec ještě podstatně horší. Lesní správa provedla opravu silnice metodou posypu hrubým štěrkem, jehož jednotlivé "kamínky" měly bohužel průměry okolo dvaceti centimetrů. Nevím jak, ale nakonec jsem přežil ten horror ve zdraví. Devítikilometrový sjezd do Alžbětína dal tušit určité malé problémy při návratu.


Po asi pěti kilometrech stoupání lesní cestou nastaly dopravní potíže v podobě obrovských balvanů a kořenů na "cestě". Červená značka ale říkala jasně, kudy dál. Takže kolo na záda a v pekelně klouzajících botách hurá na to. Vodní hladina, která nakonec probleskla mezi stromy signalizovala šťastné dosažení prvního cíle, Čertova jezera. Z něj bylo nutné přenést kolo na zádech přes obludné bludné balvany na Špičácký hřeben, kde jsem se s hrůzou díval na strmý svah k Černému jezeru s výmluvnou značkou, zakazující vjezd cyklistům. Lebka se zkříženými hnáty by v tomto případě působila podstatně věrohodněji. Postrádajíce padák, zvolil jsem metodu "na kačenku", kdy nechám pravou nohu zacvaknutou v pedálu a sedíce na tyči (kvůli stabilitě, jednou jsem takhle udělal kotoul), sjíždím dolů. Lidé nechápou a nadávají, ale já jedu a to je v této chvíli to hlavní. Na Černém jezeře opatřím zapůjčeným foťákem nezbytný důkaz mé přítomnosti a pokračuji na Špičák. Po spatření cedule "Pancíř 2 Km" není co řešit a kolo se poslušně stáčí do nového směru, ale po kilometru mě odradí ohromné šutry mezi sukovitými kořeny. Varianta B - pokračování v původním plánu nabude na aktuálnosti a za chvíli projíždím Železnou Rudou na Alžbětín.


Devítikilometrový stoupák zpátky na rozcestí pod jezerem Laka je očekáván a tak ani nevysílil, zato sjezd po té hruboštěrkové silnici byl akční. Kousek před "brzdným pásem" dojíždím cyklistu na galuskáči. "Co blbneš vole, to neprojedeš!" říkám mu, hnán potřebou zachránit nevinný život. "Ty mě budeš učit?" zní pohrdavá odpověď. Rána za mnou, spojená s pustými kletbami napověděla cosi o dramatickém ukončení jedné, poněkud naivně naplánované cesty. Cesta na jezero Laka nebyla nikterak náročná, zato tam ale bylo krásně. Žebrající kachny měly prostě smůlu, bez svačiny bych domů těžko dojel. Zpátky jsem se vracel stejnou cestou, byl krásný letní večer, vítr ustal a cvrčci v okolních loukách řádili naplno. Po návratu bylo nutné zajít doplnit chybějící ionty do zařízení k tomu určenému, uvařit večeři a jít na kutě. Teda, to se ale spalo...

---

28.8.2000 - Deštivé pondělí

Motto: "Nemusí pršet, jen když kape."

Vodník Česílko


Ospalý pohled do vodní clony za oknem mi vyráží dech spolehlivěji, než ruka v boxerské rukavici vedená na solar plexus. Chvíli rozmýšlím, co dál a nakonec si po snídani dojdu v klidu do vesnice na nákup. Dneska si dopřeju trošku bílkovin, po výkonech v uplynulých dnech přijdou maximálně vhod. Dopoledne v hustém dešti udělám malou procházku okolo plavebního kanálu, nová pláštěnka v kombinaci s goratexovou bundou a botami projdou tak první úspěšnou zatěžkávací zkouškou. Po dobrém obědě navleču svůj "skafandr" a za soucitného pohledu ostatních obyvatelů chaty zmizím pod vodopádem, který stéká z černé oblohy. Cesta do Čeňkovy pily vede z kopce a tak ubíhá poměrně rychle. Mám pocit, že na mě někdo škodolibý vylévá nepřetržitě kbelíky vody. Kromě mírně navlhlých konců riflí jsem ale v relativním suchu. Jedna z nejkrásnějších cest naší Šumavy, cesta kaňonem Vydry začíná.


Náš známý opěvovatel Šumavy Karel Klostermann popisuje reakci jednoho ze svých strýců na jeho žádost o spatření kaňonu: "Tak ty chceš do údolí Vydry? Propáníčka proč? Vždyť tam nic není, jenom balvany a voda - tam je to úplně ošklivé a strašlivé." Ten prostý vesnický sedlák měl naprostou pravdu, je to tu tak ošklivé, že se hrůzou nemohu od jednoho zvlášť povedeného místa skoro půl hodiny odtrhnout. Tmavě hnědá, ale průzračná voda jiskří mezi obrovskými balvany v nesčetných jezírkách a řeka (včetně deště) nádherně šumí. Jdu zvolna lesem nahoru, hustý liják pomalu ustává, les voní a je mi krásně. Opovrhuji žlutou značkou vedoucí do Srní z poloviny kaňonu a hrdě dojdu až na Antýgl. Cestou potkám zmáčenou rodinku, vyptávající se na délku cesty dolů. "Asi tak hodinku a půl, vaším tempem" hatím jejich naděje na večerní autobus. Kdybych tušil, co mě ještě čeká za dálku, neměl bych možná tolik pohřebního humoru pro druhé, ale nechal bych si ho pro sebe.


Cesta zpátky do Srní byla sice popsaná na informační tabuli jako "Nenáročná vlastivědná vycházka", ovšem to, že trvá dvě hodiny tam už pro jistotu neuvedli. A tak jsem nakonec dolezl na chatu po čtyřech, ale spokojený jak sám se sebou, tak s výstrojí. Ta obstála v dešti opravdu dokonale. Kolo tak dneska odpočívalo v kotelně a dle předpovědi to zítra nebude lepší, tak se nechám překvapit.

---

29.8.2000 - Super bavorské úterý

Motto: "Dnes je dobrý den pro hrdinskou smrt!"

Slavný siouxský náčelník Sitting Bull motivuje svůj národ před bitvou u Little Big Hornu


Navzdory chmurným předpovědím ráno slunce taví okenní tabulky na nebi modrém jak příslovečná šmolka. Radostně juchajíce jak Jánošík nad vatrou, vrhnu se s montážními klíči na svůj stroj, odpočívající nečinně v garáži chaty. Seřídit brzdy, dotáhnout střed, doladit přehazku a po sbalení svačinky hurá do akce, která dozrála hádejte kde? No jistě, kde jinde, než v hlavě jednoho severočeského cvoka. Při sobotním výletu na Poledník mě silně zaujal mohutný masiv bavorského Grosser Arberu. "Neblázněte chlape, to nejde - kdo vás pak bude hledat?" Těmito povzbudivými slovy se se mnou loučí spoluobyvatelé chaty, víceméně totiž po všech stránkách normální lidé. "V pohodě, já už jsem se našel a to mi stačí" loučím se mnohovýznamně. Cesta na Prášily uběhla jak voda, "mladý" organismus opět hodlá dokázat okolnímu světu přednosti svých ocelových svalů a železné vůle Malinký problém nastal na místě nedělního výskytu "hrubšího štěrku". Lesní správa mezitím "doopravila" už beztak pro standartní smrtelníky nesjízdný povrch cesty navezením desítek tun bahnitého jílu. "No co to... No dopr... No to snad... Pomóóóć!.." Za charakteristického mlaskání a čvachtání se můj dopravní prostředek rázem změnil v klasický bojový stroj Rudé armády po bitvě u Kurska. Po skončení bahnitého pekla masivní větví otloukám "maskovací nátěr", abych pak ještě v započaté činnosti pokračoval v nedalekém potůčku. Ten se po mých očistných akcích změnil vzhledově v Ohři při povodni.


Cesta na Železnou Rudu nebyla významně zajímavá s vyjímkou nadávajících cyklistů, které jsem vracel zpět se slovy "Ale klidně to zkuste, kdo má být oběšen, ten se neutopí..." Nakonec sjížděl do Rudy průvod lidí, vřele milujících lesní správu, s halasným bojovým pokřikem. Na rozcestí se stočila řídítka mého koníka na státní hranici. Průjezd údolíčkem netrval ani deset minut a vzápětí už moje maličkost prolétla po hraničním můstku. Že se nacházím v Bavorsku, to jsem pochopil až z upravených domků a německých nápisů. U nepřehledné mapy na parkovišti stojí typický Bavorák s padacím mostem na kožených kraťasech. "Bitte, mein herr, radweg nach Grosse Arber?" zkouším to lámanou němčinou. "Was?" "Radweg na Grosse Arber." "Ach so, Guóóóóse ÁÁÁÁÁba" zazní měkká bavorština. "WAS, NACH GUÓÓÓSE ÁÁÁBA??? Von hier? Mit fahrrad? MEIN GOTT!!" Vytřeští oči ten bodrý Němec. "Aha, tak tady mají jiná měřítka," napadne mě posměšně, zatímco se vzdaluji směrem na Bayerische Eisenstein na kole a navíc bez zdravotní pojistky.


Průjezd městečkem se díky desítkám ochotných pocestných, dotázaných na cestu, obešel bez dalších průtahů a za chvíli už stoupám strmou lesní cestou na jezero Arber See. Je opravdu krásné, až na absenci cesty pro cyklisty, toužící zdolat tento významný německý vrchol Šumavy. "Bitte, radweg nach Arber?" "Nach Arber? Radweg? (Cesta pro kola) "NEIN!!!!" "Sakra, to znělo kategoricky", pomyslím si znepokojeně. Vyrazím nahoru a po chvilce pochopím. Šutry, kořeny, Bavoráci a neskutečný kopec. Vyměnit boty za sandály a mažu nahoru. Cestou nahoru s kolem na rameni se stávám předmětem zábavy i soucitu procházejících německých turistů. "Mit fahrrad? Dast is hoch!!!" snaží se mě marně odradit Němka s holí. "Das ist gut weg frau, vielen dank" ucedím napůl pohrdavě a napůl vyčerpaně. No - nakonec bylo dosaženo vrcholu Gross Arberu v téměř 1500 metrech nad mořem. Rozhled na okolní Šumavu je ale úchvatný a tou nejlepší odměnou. Posílám německy psanou SMS mým dobrým přátelům, kde se představím jako král cyklistů a od jednoho z nich se vrací rovněž německá odpověď, jejíž význam jsem pochopil asi jako "Dej si bavorské pivo a hlavně mysli na bezpečný návrat." Neboj Láďo, já to zvládnu... Pokouším se zeptat jediného cyklisty na cestu do Eisensteinu, ale ten když pochopil, odkud jsem přijel, poklepe si významně na čelo a odjede neznámo kam. Scházím dolů, nohou šlápnu kousek vedle cesty a vzápětí mizím divokým saltem v kosodřevině. Jen co se vzpamatuji, dorazí mě kolo. Uff, dobře to dopadlo - posbírat věci a hurá dolů. Pod kopcem nasedám v půl páté na kolo, v šest přejíždím hranici a v osm už se šplouchám ve vaně v Srní. Nádherný den a neskutečný výkon, tentokrát jsem sám se sebou velmi spokojený. Příjemně unavený spáchám skvělou večeři a odcházím do postele, věnovat se zaslouženému spánku

---

30.8.2000 - "Odpočinková" středa

Motto: "I v tom nejlítějším boji je nutno dopřát našim vojákům určitý čas k odpočinku."

Winston Churchill v projevu před sněmovnou lordů, rok 1941


Vstávám a pohled do modré barvy za okenními tabulkami dává opět tušit další den zkázy mého těžce zkoušeného těla. Po ovocné snídani, nákupu a čtyřech rohlících zapojím své mozkové buňky k vybudování plánu na zbytek dne. Nakonec dám přednost nezávaznému odpočinkovému toulání po nadmořských výškách nad tisíc metrů, což vzápětí realizuji cyklovýstupem na Tříjezerní slať. Zamknu si kolo k zábradlí s nezlomnou důvěrou, že se v okolí nenachází padouch, zákeřně vybavený hydraulickými nůžkami a vyrazím po dřevěném chodníčku do hlubin klasické šumavské bažiny se třemi nádhernými jezírky, ve kterých se zrcadlí modrá letní obloha s borovicemi a jakýmsi záhadným, ale hezkým křížencem borovice s kosodřevinou. Pořídím si další fotku, odemknu kolo a stočím řídítka směrem k Modravě. Této krásné a typicky šumavské vesničky dosahuji po desetiminutové jízdě nádherným údolíčkem s potokem, jehož meandry lákají mnoho turistů k romantickému rozjímání. Já si však najdu zelenou značku a s ďábelským smíchem mizím strmou lesní stezkou vzhůru až do chvíle, kdy mi praskne řetěz.


Divoké salto i s kolem pozadu a následně ještě do boku mě vrátí do reality, pak si rozmyslím další postup a vytahuji z taštičky doma prozíravě vloženou nýtovačku. Po půlhodince marných pokusů konečně vyhazuji vadný článek, snad to zkrácení délky nebude řetězu vadit. Cesta do Kvildy proběhla bez dalších problémů, tady navštívím místní pekárnu a dám si do nosu podstatně příjemnějším způsobem, než před tím dole. Po chvilce přemýšlení startuji na Svinnou Ladu, kde se nachází nádherná Chalupská slať. U jezírka s ostrůvky, na kterých rostou zakrslé břízky odpočívám a také měním film v zapůjčeném fotoaparátku. Vítr přestává a hladina začíná zrcadlit okolní svět i s oblaky, to mě zláká ještě k jedné fotografii. Pak navštívím informační středisko ŠuNaPu s dotazem na další cestu. "Pojedete na Zlatou studnu, sice je tam "trochu horší cesta", ale je to cyklostezka a tak to zvládnete".


Průjezd nádherným šumavským krajem mě naladí do molové tóniny, ale ta "horší" cesta působí značně demotivujícím dojmem. Kameny, kořeny a brázdy nasvědčují akrobatickým výkonům, které musím vzápětí realizovat. Občas se to celé ještě zpestří loužemi plnými bahna a ropuch, které mají navíc pro mé jinak výkonné pneumatiky dost kluzkou kůži. Nicméně můj Author Spirit vítězí na celé čáře a já triumfálně vjíždím do Horské Kvildy, na jejímž začátku je nazpět otočená cedule "Jezerní slať 1,5 Km". Ach jo, tak otočit a šlapat. Nebylo to tak hrozné, zamykám kolo k zábradlí a statečně klopýtám v nevhodných botách ke slatině. Nevím proč Jezerní, ale voda tu už dávno není. S mladým ochranářem probírám další cyklostezky, doporučí mi prameny Vltavy s Březníkem v Luzenském údolí. O svém úmyslu sjet zakázanou cestou na Antýgl mu raději neříkám. Přeci nepojedu zpátky na Kvildu a Modravu, zase takový cvok přeci jenom nejsem.


A tak děj se vůle boží - ignoruji závoru s výmluvně přeškrtnutým kolem a opatrně sjíždím do údolí, připraven splynout s okolní přírodou při spatření zelené uniformy. Nakonec dopadlo všechno dobře, podél plavebního kanálu sjedu do Srní a k večeči si udělám super zapečené těstoviny. A kdyby mi někdo nesežral sýra, zapomenutého v lednici, mohly být ještě lepší. Dneska jdu do hajan dříve, uvidíme, jak bude zítra.