Chorvatsko - pohoří Biokovo

Začátkem jara 2005 mě zaujal článek jakéhosi reportéra z IDNESu, který obsahoval popis hrdinského výstupu dotyčného autora na horu Sv. Ilja v chorvatském národním parku Biokovo. Zmíněné reportážní dílko bylo plné popisů hrůzných zážitků, kdy se odvážlivec vyčerpaně plazí ve spalujícím vedru rozžhavenými skalami, obklopen stovkami prudce jedovatých hadů a při sestupu skončí zcela dehydratován, protože si s sebou vzal pouze šest litrů vody, což mu dle jeho vlastních slov "pochopitelně nemohlo stačit".

Dramatický popis zcela zaujal mou dobrodružnou duši a tak jsem těsně před červnovou cestou do Chorvatska naznačil svým spolucestujícím, že se jim vysokohorská výbava a zejména důkladné pohorky budou náramně hodit Nejapné poznámky ohledně počasí, teploty vody a smrtících bodlin ježků jsem ponechal bez povšimnutí a po příjezdu jsem se chorvatského domácího zeptal, kudy na Biokovo. S divným leskem v očích si od nás vybral pasy a vyžadoval zaplacení pobytu předem, což jinak běžně nedělá. Zdůvodnil to tím, že pokud půjdeme na "planinu" (pravděpodobně chorvatsky hory), rád by měl své penízky hezky doma pod střechou. Tuto drobnou příhodu jsem svým spolunocležníkům pro jistotu řekl až po návratu Den před výstupem zasedla válečná rada a na základě jejího jednání pak ženy připravily svačiny a muži zase výzbroj a dopravní prostředek k nadcházející akci. Z Pelješace je to na Makarskou asi 150 km a ráno bylo třeba si trochu přivstat. Přestože jsme se předem jasně domluvili na hodině odjezdu, všichni se tvářili značně nechápavě při mých pokusech dostat je v půl čtvrté z vyhřátých postelí do mrazivého chladu chorvatského rána Nakonec jsme se ale posbírali a ve čtvrt na pět vyrazili směr Makarská Riviéra. Před sedmou jsme již stoupali úzkou silnicí k vesničce Bast, která se skrývá pod mohutnými úbočími horského masivu Biokova. Pravda, jízda po pobřeží nebyla zcela podle předpisů Jakýsi ospalý Chorvat nás při ptaní na cestu mávnutím ruky poslal dál a nakonec jsme zaparkovali novou Oktávii na malé plošince mezi posledními domy pod horami. Mé pokusy zeptat se kohokoli na legálnost našeho parkování skončily neúspěchem, protože nikde nikdo nebyl a pokud byl, nedával o sobě vědět. Mezinárodní posádka ve složení Tono, Majka (SK) a Zbyněk a Monika (CZ) si tedy hodila na záda ruksaky, vysunula teleskopické hůlky Leki a vyrazila mezi domy po směru, který udávala směrovka s výsměšným nápisem "Sv. Ilja 4,5 h".


Na první útočnou faunu jsme narazili hned mezi posledními domy, kde cesta procházela přes soukromý pozemek, bráněný dvěma středně velikými psy. O nutnosti vlastní kulovnice se v článku nic neříkalo a tak bylo nutné použít hůlky, protože pejsek byl sice ze svého pohledu v právu, nicméně poté, co se Majce pověsil na kalhoty, bylo třeba radikálně zasáhnout. S těžkým srdcem a svištící holí jsem udržel vrčící a štěkající šelmu na kraji cesty, zatímco ostatní ve zdraví prošli. Druhý pro jistotu zalezl do boudy a tvářil se, jakoby nic. Pak už jsme nebyli ničím rušeni. Cesta se vinula nízkými borovicemi a kosodřevinou a svou kvalitou byla srovnatelná s cestami ve Vysokých Tatrách. Horší to bylo až na stoupání v suti, která trochu ujížděla pod nohami. Chorvatské turistické značky jsou univerzální - červenobílé kolečko. Zajímavá byla hlavně skutečnost, že jakýsi vtipálek maloval značky na pohyblivé kameny, takže občas byly potíže nalézt správný směr. To se ale nakonec podařilo a úspěšně jsme dosáhli skalní hrany, odkud již pokračovala pevnější horská stezka.


Stoupání se stále odehrávalo ve stínu, takže všem nám bylo příjemně a opalovací krémy s vysokými faktory zatím zůstávaly v ruksaku. Všude okolo nás bylo neuvěřitelné množství květin, od divizen až po pestré různobarevné zvonky, které rostly ve velikých trsech. Nechyběly ani krásné vysoké bodláky s fialovými květy a nejrůznější bylinky. Cesta se pak ponořila do borového lesa a vinula se trávou. Před dosažením horské chaty ve výšce 1200 metrů nad mořem jsme ještě potkali dva kamzíky. Ve svahu jsem si našel dvě příhodné sukovice a použil je jako hůlky, no uznejte - příroda má své kouzlo


Horská chata byla zamčená, ale nacházela se na krásném místě, ze kterého byl opravdu pěkný výhled na okolní skály i mořské pobřeží. Využili jsme krátkého odpočinku k odlehčení zásob vody i potravin a po krátké přestávce vyrazili dále k hřebeni. Stezka stoupala po kamenech a zhruba po dvaceti minutách jsme se vynořili z nízkého lesa a stáli na hřebeni. Otevřel se nám opravdu kouzelný výhled na všechny strany, na moře, vnitrozemí i okolní hory. Cesta byla dobře značkovaná a nebyl problém po ní pokračovat k vrcholu sv. Ilji. Na místě, kde začala klesat dolů jsme dali přednost ilegální hřebenovce a po ní došli až na vrchol. Nebylo to nijak nebezpečné, pouze místy bylo nutné dávat pozor na příkrý sráz hned u okraje hřebene. O turistovi, kterému utrhla na Visu nohu mina, jsme se dozvěděli až po návratu, ale myslím si, že v kamenitém terénu by minu neukryl ani ten nejšikovnější srbský ženista.


Samotný vrchol sv. Ilji již nebyl žádným problémem, došli jsme na něj po mírně stoupajícím hřebeni a to přesně po třech hodinách a pěti minutách cesty. Tedy i zde, podobně jako v Tatrách jsou turistická značení uvážlivá a počty hodin odpovídají spíše výkonu průměrného turisty. Na vrcholu je zděná zamčená kaplička a několik prken, sloužících k posezení. Horko nebylo v nadmořské výšce 1640 metrů nijak strašné, i když slunce zde má větší sílu, než v našich pohořích. Poseděli jsme a kochali jsme se výhledem na ostrov Brač i okolní kopce. Vrchol sv. Jure s vysílačem byl dneska také v plánu, původně jsme zamýšleli zdolat ho pěšky, ale vzhledem k evidentně značné vzdálenosti jsme tuto variantu zavrhli. Bílé skvrny na pravém obrázku dole nejsou sněhové, ale vápencové, Biokovo je krasové pohoří, podobně jako například Belianske Tatry. Sníh jsme ale později našli také. Tono se Majkou zapisovali do vrcholové knihy, kde zanechali poněkud posměšný text, který pojednával o zbytečných devíti litrech vody na Tonových zádech a "vyděšeném, dehydratovaném Čehůnovi" na Idnesu Pokud nevěříte, že na Sv. Jure (obrázek vpravo dole - levá horní část) se dá vyjet autem, pak neváhejte a dočtěte si tento článek


Sestup jsme uskutečnili nikoli po hřebeni, ale oficiální cestou, ta nás vedla hezkými loukami, které byly plné kamenných základů, snad dávných salaší. Na jednom místě byl dokonce i sníh, jak mohl vydržet polední parno, nám opravdu nebylo jasné. Nápis "Voda" na skále ukazoval na hlubokou tůň, pokrytou silnou vrstvou ledu. Pitné to ale nebylo, míra znečištění byla příliš veliká. Letní koulovačka kousek od moře však vůbec nebyla k zahození Patřičně osvěženi jsme se pak vydali dál, k "Planinarskemu domu", tedy horské chatě.


Nedostatek pozornosti a univerzální turistická značka nás zavedly na jinou cestu, takže jsme se museli vracet do kopce a najít správný směr. Této odbočky jsme ale nelitovali, protože dva kamzíci nám postáli modelem jako na přehlídce Na rozdíl od kamzíka tatranského tito zdejší neumí chodit tiše a hlavně shazují docela nepříjemné kamenné laviny. Uskakování před letícími kameny bylo určitou daní za pěkné fotografie zvířat, kterým Maďaři říkají "terénkóza")


Návrat do vesnice Bast proběhl v poklidu a v pohodě, dokonce i pejsci zmizeli a tak jsem mohl s klidným svědomím odložit dvě mohutné sukovice, které mi posloužily jako hůlky i jako případná obrana před jedovatými hady. Přestože výše zmíněný reportér IDNESu strašil plazícími se plazy na každém kroku, nic takového se nekonalo a jediné, co nám občas přeběhlo přes cestu, byla pěkná zelená ještěrka Nyní jsme se vypravili na nejvýše položenou chorvatskou silnici - 24 kilometrů dlouhou horskou asfaltku na Sv. Jure. Na konci Makarské jsme odbočili vlevo a dojeli k závoře, která uzavírala vstup do rezervace. Zaplatili jsme 15 KN za osobu a vyrazili vzhůru. Byla to řidičská chuťovka - úzká silnice během chvíle vystoupala do téměř 1200 metrů nad mořem, její ostré serpentiny a pohledy do hlubin na místech, kde nebyla svodidla, byly opravdovým zážitkem pro labužníky a mohutné rozměry Oktávie zde opravdu nebyly žádnou výhodou.


V prudkých zatáčkách a také po určité vzdálenosti jsou úzké vyhýbací zálivy - pokud potkáte dodávku, která vám nehodlá uhnout a vy musíte couvat s koly těsně nad propastí, zaručuji dostatek adrenalinu vám i posádce Strážný však nahoru pouští omezený počet vozů a tak se nemusíte bát, že by se tyto nepříjemné zážitky opakovaly na každém metru.


Silnice nejprve prudce vystoupá na úroveň hřebene a potom vás vede skrz hory pod vrchol Sv. Jure. Tam vás na závěr překvapí opravdu brutální serpentiny. Sice jsou opatřeny svodidly, ta jsou však na několika místech proražena balvany, které spadly z prudkého srázu. Analogie k případně selhavším brzdám se zde nabízí více než jasná Jízdu nahoru starou Š 120 s mizerným chlazením nedoporučuji. Ostatně pohled na serpentiny z výšky to myslím vystihuje dostatečně přesvědčivě. Silnice je ale úžasné dílo a její stavitele obdivuji. Pokud máte dobrou fyzičku, výjezd na horském kole by mohl být luxusním zážitkem. Pozor však na kvalitu kol z půjčoven. Případné selhání brzd při jízdě dolů by bylo pravděpodobně smrtelné. Na vrcholku je parkoviště pro sedm aut. Byli jsme tam sami, ale do vozu nás zpět zahnal blesk kdesi nad námi s okamžitým zvukovým efektem. Když se bouřka přehnala, ještě jsme se chvíli rozhlíželi po krásném okolí a pak se vydali zpět na cestu domů. Žádné auto jsme již nepotkali a na Pelješaci jsme byli po deváté hodině večer. Silnice je opravdovým zážitkem a její projetí lze doporučit všem, kteří mají auto v dobrém technickém stavu a nejsou za volantem úplnými začátečníky. Můžete si tak vítaným způsobem zpestřit pobyt v okolí Makarské Riviéry a zjistit, že Chorvatsko není jenom o přeplněných plážích v letních měsících...