Vysoké Tatry 1999 strana 4

8. - 9. 9.1999 - Hladký štít, Velká Kopa, Walentkowá

  neska vstávám "až" o půl páté, pojedu v 6:30 autobusem na Tri Studničky. Opět si balím batoh věcmi potřebnými pro přenocování v divočině, dostatek jídla a vody, i když té by mělo být pod Temnými Smrčinami dostatek (bylo, hlavně ve vzduchu, cha cha). Cestou opět máme několik neplánovaných houbařských zastávek a krátce před sedmou jsem na pozici. Je chladno a drobně prší, nezdržuji se čekáním a pokračuji do Koprové doliny úzkou lesní cestou. Přibírám si k sobě manželský pár a pokračujeme společně, probíráme přednosti jednotlivých typů sportovní horské obuvi.

Nakonec se všichni jednomyslně shodujeme na goratexových trekovkách. Odděluji se od nich (těch manželů, trekovky nemám) pak v Koprové dolině a usednuvše do pohodlného přístřešku, dopřávám si tradiční čistě ovocnou snídani. Chvíli se tak mohu ukrýt před neustálým drobným mrholením. Spokojeně vyhlížím do okolního lesa a poslouchám šumění potoka, nepospíchám a je mi dobře. Lidí dneska moc nechodí, počasí je asi odstrašuje dost dokonalým způsobem. Po snídani si naložím třicetikilový ruksak na záda a naprosto pohodovým způsobem stoupám mírně se zvedající Koprovou dolinou k mým dnešním cílům. Mraky jsou kupodivu vysoko, takže i Kriváň vidím celý, ale neustále prší. Po dvou hodinách se nořím do lesa a začínám ostřeji stoupat lesní cestou k rozcestníku, kde musím odbočit nahoru na Temné Smrčiny. Před ním se zastavuji u studánky a dávám si výborně chutnající vodu, která vytéká z dřevěného korýtka na cestu.


Vzpomínám na dobu před jedenácti lety, kdy jsem tady o kus výš potkal za soumraku zcela nepřívětivě se tvářícího medvěda - naštěstí asi nebyl hladový. I když mně pak navštívil v noci znovu, nijak o mou tělesnou schránku zabalenou bezmocně do spacáku nejevil zájem a tak se líh hořící ve vchodu přístřešku osvědčil jakožto dostatečný protimědvědí prostředek. Počasí je podobné jako tenkrát, jenom s tím rozdílem, že dneska zatím nesněží, i když chladno je tedy pořádné. Tak, už jsem u přístřešku, ve kterém strávím dnes noc, zatím se pohodlně usadím, sundám pláštěnku a odložím batoh na lavici. Prší docela hustě a tak si v poklidu sedím, dívám se do lesa a na okolní štíty a je mi pořád dobře. Vzduch krásně voní vlhkostí, vodopád pod plesem šumí, mám s sebou všechno potřebné, takže si vychutnávám tu pohodu. Po dvou hodinách opět pouze drobně mrholí a tak se sbalím, natáhnu pláštěnku a vyrážím nahoru na Temnosmrčinské plesa. Jdu naprosto volně a vyhýbám se pokud možno mokré trávě kvůli koženým pohorkám. Cesta vede nejdříve po dřevěných můstcích přes potůčky a pak začíná stoupat ke skalnatému prahu k plesům. Všude kolem je spousta vody - potůčky, tůňky, prostě nádhera. U Velkého Temnosmrčinského plesa se do mě opře studený vítr a pláštěnka mi jen vlaje. O břeh se tříští vlny modré, průzračné vody a široko daleko nikdo není. Mraky jsou tak v poloviční výšce okolních stěn, vrchol Koprovského štítu není vidět. Mrholí, fouká, stojím na kamenu nad vodou a zatím je mi docela teplo. Před hodinou jsem se najedl a tak je dosud z čeho čerpat. Fotografie vlevo nahoře v úvodu článku ostatně docela dobře vystihuje atmosféru dne. Vydržím tu téměř přes hodinu a pak se vydávám na cestu zpátky. Klesám k přístřešku a protože začíná znovu pršet, chvíli si v něm odpočinu. Déšť se ale nelepší a tak vyrážím patřičně opláštěnkován směrem k sedlu Závory. V polovině cesty se mi otevře v mracích výhled na Temnosmrčinské pleso. Trochu také polevuje déšť a to mi zlepšuje náladu, i když mi zatím jinak nic nechybí.


Vystoupám do sedla a chvíli se rozhlížím, potom volím jako další směr postupu Hladké sedlo na Polském hrebeni. Není to ani na půl hodiny cesty a jsem na místě. V sedle se do mě opře prudký vítr foukající z polské strany. Položím si tu ruksak a vyrážím v silném větru na Hladký štít. Mokrá tráva klouže, ale moje promočené pohorky vítězí a tak za chvíli stojím na vrcholu a kupodivu se mi náhle otevře i krásný výhled na dolinu Pieciu Stawów Polskich s pěti plesy. Odněkud z mlhy slyším polštinu, ale absolutně nevím, odkud. Nepátrám dále po lidech a sestupuji opatrně zpátky, v sedle si udělám fotku štítu (třetí odshora). Opět na chvíli ustal déšť a to mi umožní se najíst. Po svačině sestoupím do sedla Závory a zálibně pohlížím na Tichý Kopec na protější straně. Jelikož jsem si již zvykl realizovat své myšlenky okamžitě, ukládám batoh za kámen a startuji nahoru, ale časový odhad nebyl dobrý a výstup po klouzající trávě mi trvá přes půl hodiny. Dvakrát jsem docela ošklivě upadl a narazil si přitom koleno. Ale ten pocit z dalšího dosaženého vrcholu mě zahřál a zbavil rázem bolesti. Rozhlížím se po Tiché i Koprové dolině, ale naštěstí nikde nikdo. To bych se asi nedoplatil. Konec rozjímání, sestup dolů začíná. Je to samozřejmě horší, než nahoru - mokrá tráva a kluzké kameny, na kterých mi zoufale chybí lišejník, ten alespoň trochu kladně působí na mokré podrážky. Nakonec to zvládnu, v sedle navléknu ruksak a poněkud provlhlý kráčím dolů do "svého" přístřešku. Je po půl sedmé a dnešní den byl myslím solidně nabitý dojmy, dva vrcholy jsou skvělý výsledek. V mém provizorním úkrytu si vybalím věci jako doma, navléknu péřovku a šusťákové kalhoty, vyndám večeři a pohodlně usazený na lavici jí blaženě konzumuji (večeři, ne lavici). Pak vyndám knížku a čtu si až do soumraku. Chvíli ještě pozoruji okolní les a poslouchám potok, nakonec vybalím spacák a natáhnu ho na kadimatce na lavici. Noc ale nebyla příliš dobrá, v pytli bylo hodně teplo a musel jsem neustále větrat. Na druhou stranu bylo ale dobré, že alespoň přestalo pršet.


Po rozednění si dávám láhev vody, sbalím věci a vyrážím opět k sedlu Závory. Před tím ale vyfotografuji místo svého noclehu (čtvrtý obrázek odshora). Boty mi od včerejška nestačily uschnout a mokrá kůže pořádně dře do pat. To mně definitivně přesvědčuje o nutnosti nákupu lehkých goratexových trekovek. Ze Závor pokračuji rovnou k Hladkému a z něj po hraničním hřebeni k Walentkowé. Je mlha, hlavně z Polska na mně není vidět, pouze silný studený vítr odebírá teplo. Nasnídat se chci až v Polsku na červené hřebenovce a dle mého táty je tahle cesta normálně průchodná. Zatím nemám důvod tomu nevěřit, mírný kopec a pohodlná stezka tomu nasvědčuje. Za půl hodiny stojím na vrcholu dvoutisícovky Walentkowá a zahajuji sestup na druhou stranu. A už to začíná - mokrá tráva, strmý svah a kluzké kameny, těžký ruksak a k tomu silný vítr a mlha. Opatrně, velice opatrně jdu dolů a začínám tušit zradu. Ta nastává o kousek níže v malém kamenném sedélku s ostrou hranou, kde doslova visím za prsty na boku a v tom se rozplyne na naší straně mlha. Pohled do strmé , padesátimetrové hloubky, přecházející do svahu dole jenom velice mírně, mi vyráží dech. Tak co teď, zpátky se mi nechce a dopředu? Tak dobře, pokračuji s vytřeštěnýma očima a pořádným strachem, jestli mi teď sklouzne ruka, tak... Přelézám pětimetrový sloupek a na druhé straně ztratím odvahu definitivně - je tam další strmá stěnka a na obě strany pěkná hlubina. "Tak to je konec" dojde mi a přemýšlím, co dál. Opatrně sundám ruksak a v naprosto nevhodné situaci se nejdříve nasnídám. "Tak, a co teď? Jsem tady jak v pasti, načerno a ještě ke všemu na hranici. Nebezpečí je přímo hmatatelné, mobil nemá signál a ruksak na zádech třicet kilo. Jestli spadnu, neštěkne po mně ani pes, což je mi ale vzhledem ke stávajícím okolnostem víceméně jedno. Zatraceně, že já na to naletěl, počkej taťuldo, jestli se vrátím do Ústí...Nezbyde mi nic jiného, než to zkusit zpátky a do Polska načerno přes Hladké sedlo".


Tak zase opatrně nandat batoh na záda a další hodinu a půl se probojovávám zpátky na Walentkowou. Nakonec se mi vše podaří a za další půl hodiny dosahuji sedla (s dvouapůlhodinovým zpožděním). Nerozmýšlím se a skrytý mlhou sestupuji rychle do doliny Pieciu Stawów Polskich. (Obrázek Wielkieho Stavu vidíte o něco výše, pátý odshora).Rychle najít modrou, výborně a teď po ní nahoru. Nikdo mně neviděl, je tu pusto. Ani nevím, jak dlouho mi trvalo, než dosáhnu rozcestníku s červenou značkou. Dívám se do Gasieniczowe doliny. Pokračuji vlevo a za chvilku začíná řetězové peklo - dlouhé a absolutně strmé plotny vylézám držíce se řetězů s botami na železných kramlích zapuštěných do skály. Ještě že mám rukavice, i když na rozdíl od nás tady používají na všechno nerez. Pode mnou je pěkná hloubka, naštěstí mám pevnou oporu. Seshora sestupují dvě holky s klukem, dostávám přednost a dáváme se do řeči.(Nakonec se z toho málem zblázním, každý Polák mně zdraví a chce si povídat). Řetězy pokračují, skoby také a batoh je tu poněkud na závadu. Pomalu se blížím k "mému" hřebínku a frekvence lidí narůstá. S partou mladých Poláků vylézám ruku v ruce na Swinicu. "Do perdziele" ulevuje si jedna Polka, když se asi po desáté křižujeme s lidmi seshora. Ale co, legrace musí být a nahoře si všichni srdečně potřásáme rukama. Tak tohle u nás neexistuje, ta místní soudržnost se mi líbí. Přicházím k hřebínku a teď se podívejte, jak to tam ráno vypadalo. Vpravo je vidět ta stěnka, kterou už jsem si už netroufl přelézt. Kdybych to ale udělal, tak už jsem mohl být na Kasprowě Wierchu. "Ale co, věci se dějí jak mají" použiji své oblíbené uklidňující heslo a pokračuji dál. Za chvíli už řetězy končí a cesta se stává normálnější. Nahoru, dolů, nahoru - jako na houpačce. Potkávám další lidi, většinou mladé. Před Kasprowým Wierchem nastává neočekávaná katastrofa v podobě dvou polských pohraničníků.


Češt" zdraví mně (musím působit s atypicky velikým báglem mezi Poláky jako pěst na oko). "Češt" odpovím pohotově (dneska asi po tisícáté). Nedá jim to: "Iz dialeka iděš?" Sakra, tak to je konečná Kačerov, jak by řekl jeden můj kamarád. "Jo, z dialeka, z Rysow". Oba vojáci hbitě vyskočí a radostně se ke mně ženou: "A pas máš, a odkial Ty - Slowák?" ptají se s dychtivým očekáváním. "Ne, Čech" zklamu je. "Tak to je dobre" říkají nepřesvědčivým tónem a oba se dívají do mého pasu. "Kdě Ty išel do Polska? A kde máš štampilku?". "Já išel cez Rysy a nikdo tam nebyl". "To nie možné, tam stále policie stojí... A v kolko Ty išel?" "O půl páté" "Ak možeš ísť, keď niekto nie na granici? Ukaž mapu, skadě Ty išel!" Ukazuji na mapě cestu, kterou jsem nikdy nemohl za pět hodin zvládnout. Oba vojáci však naštěstí mají mezery v základech topografie a navigace. "To dobre, skadě pojděš?" "No přeci tady do Tiché doliny" "Tu nie cesta, nepustíme. Poiděš na Rysy!" "Ty si upad na hlavu ty troubo" ujede mi vztekle. Naštěstí mi nerozumí a nakonec jsem to uhádal na Zakopané. "Dobre, zloté kúpíš a poiděš autobusom na Polanu" loučí se se mnou Graniczna straž s posměšným úsměvem. Nekomentuji to a podívám se na ceduli Zakopane 2:15. "No nazdar" pomyslím si a přidám do kroku. Za 59 minut jsem v Zakopaném na nádraží, ale ty rozedřené nohy. Cestou mně ještě v lese chytil pořádný déšť. Potkávám mladou dvojici: "Proše pana, jesť hore bardzo mokro?" ptá se mně poněkud provlhlá holčina. "Jo, BARDZO". "Dzienkuje" a oba se otáčí zpátky na Kužnici. Mám špatný pocit, že jsem někomu zkazil výlet.


Ve městě najdu směnárnu a nabízím obchodníkovi vybrat. Dává jednoznačně přednost české koruně a dostávám za stovku něco přes deset zlotých. Autobus mně za čtyři padesát dopravil na Polanu a na hranici mně tentokrát pro změnu zpovídal Slovák, kde mám razítko. Nakonec se ale obměkčil a tak pokračuji radostně na stanici SAD. Lístek si kupuji rovnou do Popradu, kam přijíždím asi po šesté večer. V hospodě před nádražím si dávám pivo a dobrou večeři, pak na vlak a hurá do Štrby. Cestou volám bráchovi, že přijedu později, ať se nebojí. Večer probereme mojí túru a zítřek. "Tak co, dáme ten Malý Ľadový štít?" ptám se. "Neblbni vole, je to zakázaný, všichni nás tam uvidí". "Všichni nejsou ochranári s pokutovými bločky" argumentuji vítězně. "Tak to zkusíme, snad to půjde", rezignuje brácha a s dobrým předsevzetím jdeme do postele. Ráno vstáváme brzo, chceme eliminovat možnost výskytu obranných složek Tatranského národního parku včasnou hodinou startu.

10.9.1999 - Malý Ľadový Štít

  udíček o půl čtvrté, sbalit, vlak, zubačka, električka a už uháníme pěšky ze Smokovce na Hrebienok. Rychle do Studené doliny, nahoru na magistrálu a pak směr Téryho chata. Cestou míjíme nějakého Poláka, přidává za námi do kroku, ale nemá šanci. Rozedřené nohy v pohorách pekelně bolí, ještě že mám na vystřídání kecky, budou se hodit. Při pohledu na Térynku na skalním prahu a velké kameny na cestě mně jímá hrůza. To asi pojedu domů sanitkou se zánětem pat. První obrázek je náš dnešní cíl, ozářený vycházejícím Sluncem. Na chatě si dáme čaj a hurá do Sedielka. Tedy to je ale kopec - klouzající suť a velmi strmý úhel. Každým krokem ujíždí boty zpátky. Nakonec to ale zvládáme a jsme na místě. Je tu pár lidí a my studujeme docela nepřístupně vyhlížející stěnu štítu. "No nic, nebudeme to dlouho okukovat a jdemena to, snad to vyjde". "No jasně, že to vyjde - támhle tím komínem a buď vopatrnej, jestli nám ujedou boty tak...". "Dobrý, ale tím levým, aspoň nás nebude vidět ze Sedielka" říkám ještě, natahujeme rukavice a vyrážíme. Lidi si nás užasle prohlížejí, pak vytahují mapy a marně tam hledají cestu. Nikdo se neodváží nás následovat. Za deset minut mizíme v komíně a lezeme nahoru. "Hele, necháme tady bágly, né?" "Neblbni, někdo se za námi pustí a mám po svačině. A taky je tam pláštěnka a všechno ostatní". To rozhodlo a tak pokračujeme v lezení i se zátěží. Terén je středně obtížný, skála se moc nedrolí a tak nám cesta příjemně ubíhá.


Počasí je krásné, teplo a bezvětří, modré nebe a dole se honí mraky. Dosahujeme v pohodě prvního vrcholku a na druhý vede nepřístupně se tvářící ostrý hřebínek. Ručkujeme po něm na hladké plotně, která pět metrů pod našima nohama padá kolmo do stometrové hloubky. Není to příjemné, ale ruce mají pevnou oporu a tak za chvilku stojíme šťastně na vrcholku zakázaného Malého Ľadového štítu. Je neuvěřitelně krásné jasné modré nebe, občas okolo nás projede mrak a naproti se tyčí Velký Ľadový štít. Brácha říká: "pojď to zkusit po té hraně, to zvládnem". Tiše žasnu, dodneška neměl nikdy sebevražedné sklony. "Díky, mně ta Walentkowá včera stačila, domu nepojedu v cínovém penálu". Nevěřícně zírám na strmý, kolmý a úzký hřebínek od našeho vrcholu ke štítu. Vzdychnu si pro sebe a sednu na kámen. "Neblbni, musíme odsud, co když nás nahlásili ochranárům a už jsou na cestě". "Prosím Tě nejanči Ty hrdino, jediný telefon s roamingem mám v celým širým okolí jenom já" uklidňuji ho, ale nutí mně pořád k sestupu. Tak dobře tedy, ruksak na záda a jdeme na to. Dolů to jde hůř, kamení se drolí a za chvíli strhnu malou kamennou lavinku. "Výborně, teď už o nás vědí i v Alpách vole" nadává mi brácha (je pravda, že docela oprávněně). "Ale co, nikoho jsem nezabil, tak je to v pohodě". "No jó, Ty jsi pořád v pohodě, ale zato ty okolo". Jako bych slyšel mámu, nebo se mi to jenom zdá?


Slézáme komínem dolů a těsně nad Sedielkem vyhlédneme dolů, jestli tam na nás nikdo nečíhá. Ale nevypadá to a tak sejdeme mezi lidi, kteří si nás poněkud konsternovaně prohlížejí a dle předchozí dohody pokračujeme do Javorové doliny k Belianským Tatrám směrem na Javorinu. "Di se vycpat, taková dálka, do čeho jsem se to zase nechal ukecat" nadává bráška, ale šlape za mnou prudkým svahem dolů. Tedy, nechtěl bych to tu jít z této strany. Malý Ľadový kousek pod Sedielkem nevypadá ani tak ostře, jako od Studené doliny. Je to přeci jenom dlouhý a velice strmý svah. Javorovka je ale krásná, klesáme po skalních prazích a pak podél potoka k Beliankám. Jdeme přímo předělem mezi nimi a Vysokými a je to velice zvláštní pohled na rozeklané strmé vápencové stěny na jedné straně a na skalnaté štíty Tater na straně druhé. Pod dalším prahem si konečně sundávám pohorky z rozedřených nohou a navlékám vyzkoušené kecky. No to je ale úleva, hned je mi na světě veseleji. O něco níže pořídím můj spokojený obrázek nad hřebenem Vysokých Tater, kousek pod druhým skalním prahem.


Cesta je čím dál lepší, vine se mezi oběma pohořími vedle bublajícího křišťálového potoka, občas přes něj přecházíme na dřevěných můstcích. Obrázek odpočívajícího bratra s Belianským pozadím mě zlákal k další fotce. Pak už vnoříme svá pružná horalská těla do lesa, který začíná poněkud atypicky bez předchozí kosodřeviny. Pohled na štíty, které se tyčí nad lesními velikány je ostatně silně impozantní. Škoda, že nevyšly v ostrém Slunci také Vysoké Tatry na pozadí. Je to také poslední fotka na této dovolené, protože ukazatel počtu obrázků je na třiceti šesti. Přicházíme na asfaltovou silnici, která nás nakonec dovede až do Javoriny. Je to typická slovenská horská vesnička s dřevěnými chalupami, ale není tu bohužel ani jediná hospoda. Nakonec vezmeme zavděk malou večerkou a sedneme si pohodlně na její verandě. Autobus jede až za hodinu, máme čas a tak spokojeně odpočíváme. Počasí je krásné, za chvíli k nám přisedne parta mladých Slováků a začíná vzájemné oťukávání: "A odkial že stě?" "Ústí nad Labem". "Á, Matiční ulice, cikáni" smějí se Východoslováci a já tiše žasnu, jak je naše krajská metropole populární kvůli patnácti metrům plotu. Konverzace se rozjela a hodina příjemně utekla. Ještě nám pak dlouho mávají za autobusem, který s námi pokračuje do Popradu. Tam si dáme tradiční halušky a pak hurá na osobák do Štrby. Zítra jedeme domů a tak si musíme zabalit většinu věcí, abychom pak nezdržovali paní domácí při úklidu.

11.9.1999 - Odjezd domů

  Vstáváme v pohodě po sedmé hodině a po snídani si dobalujeme zbylé věci. Loučíme se s domácími a paní nás ještě v náhlé záchvatu velkodušnosti odváží autem do Štrby na nádraží, kde nám i zařídí lístky domů. Děkujeme jí, rozloučíme se a uložíme naše batohy do úschovny. Pak si dáváme naprosto odpočinkový den s touláním po Štrbském plese, Studenovodských vodopádech, Hrebienku a Smokovci s tradiční návštěvou cukrárny a podobně. Nebe je zářivě modré a nálada výborná. K večeru pak pohrdneme zubačkou a jdeme do Štrby pěšky. Tam najdeme hotel s dobrou kuchyní a naposledy se na Slovensku najíme. Vlak odjíždí o půl osmé a v místenkovém kupé jsme sami. Lidé se nám tam nacpali až k ránu na Moravě. Z Prahy do Ústí cestujeme v IC rychlíku a to už je naprostá pohoda. To v tátově Pick-upu na korbě při cestě z nádraží to bylo pohodlnější daleko méně... A tak skončila má první horská dovolená po dlouhých deseti letech.