Chorvatsko - stručná historie

Chorvatsko je českým turistům známé především jako levný způsob dovolené u moře, či u Plitvických jezer. Já se však na všechno snažím dívat hlubším pohledem a proto jsem zde pro vás pod dojmem týdenní dovolené v roce 2001 připravil několik stránek o zemi, jejíž historie je stejně zajímavá, jako pohnutá...

Jugoslávii, jak se dříve oficiálně nazývala "Svazová Federativní Republika Jugoslávie" (SFRJ) jsem díky svým rodičům navštívil poprvé v roce 1968, tedy v době, kdy mě byly dva roky a proto si na ni vzpomínám pouze útržkovitě. V paměti mi ale zůstává čisté modré moře, vesnice s kostelem, přívětiví lidé a teplo, horký písek a pivo Karlovačko, které se mě snažili vnutit mí drazí rodičové v okamžiku, kdy došla limonáda a pitná voda nebyla momentálně k dispozici. Také se pamatuji na domy, pohřbené v zemině po zemětřesení až po střechu. Byli jsme tenkrát kdesi u Zadaru a svět se mi jevil jako poměrně jednoduchý a logický...


O existenci balkánského konfliktu se většina z nás dozvěděla z veřejnoprávních médií. Pravděpodobně nás tehdejší události zajímaly pouze do té míry, jak bylo či nebylo v jednotlivých zemích bývalé Jugoslávské federace pro turisty bezpečno. Mlhavě si vzpomínám, že nejprve jaksi vzniklo Slovinsko a Chorvatsko a tyto země se prohlašovaly za zcela bezpečné. Proto mě později poněkud zaskočily zprávy o nové chorvatsko-srbské válce, obrázky hořících domů a prchajících Srbů. Proč se to všechno stalo, jak to vlastně bylo doopravdy a jsou Chorvatsko se Slovinskem skutečně bezpečné země pro turisty? Vloni jsem Chorvatsko navštívil a kontrastní obrazy vypálených domků mě přinutily zajímat se o celou problematiku poněkud hlouběji. Obrázky pustých vesnic, zejména v okolí Kninu ve mě zanechaly hluboký dojem. Začal jsem se tedy o celou záležitost zajímat a po prostudování řady historických pramenů mi bylo mnnoho věcí daleko jasnějších.

Po první světové válce Evropu rozdělili politici ve Versaille. Srbsko stálo na "správné" straně a tak se stalo vůdčí zemí pro pozdější svaz republik Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Kosovo a Černá hora. Podobně jako předválečné Československo vydržela existence Jugoslávie až do nástupu a expanze fašismu v Evropě. Ve čtyřicátých letech minulého století se v Chorvatsku chopil moci profašistický katolík Ante Pavelić a rozpoutal zde protisrbsky orientovanou genocidu, která budila odpor i v otrlých příslušnících jednotek SS. Pavelićovi Ustašovci jsou dodnes symbolem zrůdnosti fašistického režimu.


Po válce se stalo Srbsko z rozhodnutí vítězných mocností opět vůdčí zemí nově vzniklé SFRJ a v jeho čele stanul pověstný Josif Broz Tito. Ten se však v padesátých letech díky své šikovné zahraniční politice odtrhl od východního bloku komunistických zemí a vytvořil z Jugoslávie mocný a nezávislý stát, jehož ozbrojené složky a orgány státní moci byly ovšem plně pod kontrolou Srbska. Dá se však říci, že Tito přinesl na dlouhá desetiletí do Jugoslávie klid a rozvoj. Původně čistě socialistický stát uskutečnil mnohé reformy a poskytoval relativní autonomii všem svým svazovým republikám rovným dílem, včetně tolik později problematického Kosova. Po Titově smrti počátkem osmdesátých let pokračoval v SFRJ režim jakousi setrvačností a ekonomický růst se v podstatě zastavil, díky tomu během deseti let vykrystalizovaly ve svazových republikách separatistické tendence. V Chorvatsku, Slovinsku a Bosně vzrůstal vnitřní tlak na osamostatnění a Kosovo se stalo časovanou náloží. Srbským politikům začaly události přerůstat přes hlavu a počátkem devadesátých let vyvrcholily dramatické události v SFRJ vyhlášením nezávislosti Bosny a Hercegoviny, Slovinska a Chorvatska. To vnímali srbští vůdci jako krizovou záležitost, Srbsko totiž nemělo významnější vlastní průmysl, ani větší přístup k moři a tak se pokusilo ovládnout situaci v zemi vojenskou silou. Jednotky Jugoslávské Federální armády obsadily Slovinsko, Chorvatsko i Bosnu a začala občanská válka, kterou sledovala většina Evropanů se vzrůstajícím znepokojením. Pravdou je, že Chorvatům i Slovincům se s tajnou i veřejnou podporou západních zemí podařilo osamostatnit poměrně rychle, situace v Bosně byla komplikovaná vnitřními rozpory, kdy zemi ovládly kromě boje se srbskými jednotkami také lokální války mezi znepřátelenými náboženskými frakcemi. Masakr sedmi tisíc civilistů v bosenské Srebrenici roku 1995 je důkazem neuvěřitelné nenávisti a nesmiřitelnosti mezi dosud nedávno společně žijícími lidmi.


Bosenská válka byla nakonec ukončena zásahem západních zemí v roce 1998, zbyla po ní zničená a chudá země, plná min a munice. V Chorvatsku existovala okolo Kninu početná srbská komunita, žijící v samostatné enklávě. Ta byla trnem v oku chorvatské vládě a navíc se vyhýbala jakýmkoli pokusům o mírové řešení, jehož výsledkem mělo být začlenění Srbů do nového chorvatského politického systému. Proto bylo rozhodnuto řešit situaci silou a chorvatská armáda zahájila operaci, v jejímž důsledku byly nakonec tisíce Srbů násilím vyhnány z Chorvatska a jejich majetek prakticky zničen. Tato smutná část chorvatských dějin je navíc stále neuzavřenou kapitolou, protože prchající Srbové byli vydáni na milost a nemilost fanatickému obyvatelstvu ve vesnicích, kterými projížděli, ubíjeni, upalováni zaživa ve svých autech a velitel této operace, kontroverzní generál Ante Gotovina (souzený pro genocidu), je dodnes v Chorvatsku oslavován jako národní hrdina!


Pokud dnes jedete Chorvatskem do oblíbených letovisek Dubrovniku či Splitu, projíždítě mnoha pustými vesnicemi, silnici lemují vypálené domy a viděl jsem i velikou opuštěnou vesnici s vyhořelým nádražím, ke kterému ukazovala nová směrovka a kde dokonce i zastavoval osobní vlak. Věřím však, že se tento obraz časem změní a přístup místního obyvatelstva k národnostním menšinám se opět vrátí do normálu.

Srby v Chorvatsku potkal prakticky stejný osud, jako sudetské Němce v Čechách v roce 1945. S tím rozdílem, že si většinou nestačili vzít s sebou ani ty nejnutnější věci, před postupující chorvatskou armádou pouze naskákali do aut a prchli směrem k srbským hranicím. Vysídlení proběhlo téměř dokonale - v zemi nezůstal nikdo, kdo mluvil srbsky. Prchnout musely i smíšené páry, které spolu žily desítky let. Nejzajímavější je ovšem oficiální stanovisko chorvatské vlády - ta žádný "odsun" oficiálně neuznala a tak zůstává srbský majetek nedotknutelný - nelze jej zbořit, ani prodat.


Jakmile jsem se zeptal na válku místních lidí, všichni se tvářili vyhýbavě a mluvili o ní pouze velmi neradi. A tak se mi dařilo získávat potřebné informace obtížně, ale nakonec jsem byl úspěšný. Polostrov Pelješac nebyl frontou nijak dotčen a Srbové se na jeho území vůbec nedostali. Před příchodem fronty byli evakuovány ženy a děti na ostrov Korčula a bojeschopní muži bránili poměrně úzký hřbet poloostrova. Úspěšně, na území Pelješace tak můžete bez obav chodit v terénu a nikde nešlápnete na minu. Po chorvatském útoku na srbskou enklávu u Kninu zachvátilo zemi protisrbské šílenství a prakticky všichni srbsky mluvící obyvatelé museli Chorvatsko urychleně opustit. Zbyly zde po nich domy, auta, karavany. Nikdo si srbského majetku nevšímá, možná s výjimkou vandalů. Podívejte se na horní fotografie. Je na nich rekreační objekt, který srbská rodina narychlo opustila.


V garáži zůstalo auto a dům působí zvenku i zevnitř relativně nepoškozeným dojmem. Pravda, nábytek je trochu zpřeházený, ale stačí uklidit a bydlet. Místní lidé ale pohrdavě prohlásí: "Vždyť je to srbské, tam by Chorvat nikdy nevkročil". Tentýž člověk přitom za potraviny, vodu a plyn zaplatí téměř vše, co dokáže vydělat tvrdou prací na vinici a sezónním ubytováním turistů. Pro nás asi těžko pochopitelná nenávist, ostatně panenka ležící na podlaze domku je toho dostatečně výmluvným důkazem - leží tu v této poloze již několik let tak, jak pravděpodobně vypadla z ruky vyděšené srbské holčičce, když prchala se svými rodiči před davem rozvášněných fanatiků...


Na celé záležitosti je opět nejhorší skutečnost, že se politikům podařilo vyvolat ve svých národech dostatečně veliký a slepý odpor vůči každému, kdo mluví srbsky, či alespoň se srbským přízvukem. Lidé, kteří vedle sebe pokojně žili po staletí jsou od sebe nyní nesmyslně odděleni pevnou zdí z nesnášenlivosti a uměle vyvolávaných negativních emocí. Nezbývá než doufat, že zdravý lidský rozum jednou zvítězí a lidé se budou v zemích bývalé SFRJ opět vrátit na místa, kde tradičně žili po dlouhá staletí...