Zvláštní setkání pod vodou

Teď, když jsme se naučili létat jako ptáci a potápět jako ryby, zbývá naučit se žít jako člověk...

G. B. Shaw

Setkání jsou prý dílem náhody a některá z nich si pamatujeme celý život. Mám na mysli především setkání s lidmi, i když kontakt s divokým zvířetem ve volné přírodě, například s medvědem hnědým v Tatrách, má také své neopakovatelné kouzlo. Jedno velmi zvláštní setkání jsem ale zažil v sobotu 29.7. v jedenáctimetrové hloubce krásného lomu v Severních Čechách při příjemném večerním ponoru a s člověkem, ani se zvířetem to nebylo...

Vodní prostředí není vůči člověku příliš přátelské a proto při potápění zachovávám vždy nejvyšší možnou opatrnost. Absence vhodného partnera mě přinutila k sólo ponoru, který nikdy neprovádím do větší hloubky, než 8-10 metrů, protože to je ještě relativně bezpečná úroveň pro nouzový výstup vlastní silou v případě selhání dýchací automatiky. Základním předpokladem pro přežití při nečekaných příhodách je pak samozřejmě také přesné vyvážení vztlakovým kompenzátorem. Naplaval jsem z pontonu pod potápěčskou základnou k bójce, označující keson v hloubce osmi metrů a podle šňůry jsem se pohodlně zanořil. Nad kesonem jsem dofoukl křídlo, zapnul výkonnou lampu a chvíli obdivoval to technické dílo, které umožňuje vystrčit hlavu do vzduchové kapsy v osmimetrové hloubce a případně prohodit několik slov s partnerem, pokud je ovšem přítomen. Postavil jsem se na plošinu pod zvonem a podíval se uvnitř nad hladinu. Kulatými okénky sem vnikalo tlumené světlo večerního slunce, zabarvené osmi metry vodního sloupce do tmavozelena. S vypnutou lampou jsem se v hloubce kochal tichem, které rušil jen občasný sykot automatiky při nádechu. Když jsem pak opouštěl stísněný prostor zvonu, všiml jsem si hlouběji pod nohami stříbrného záblesku, který mě zaujal. Sjel jsem tedy ještě o dva metry hlouběji k patě konstrukce a nevěřil jsem svým očím...


V záři mého reflektoru zazářila veliká stříbrná soška Gauttamy Buddhy, posazená sem jakýmsi potápěčem na ocelový kříž konstrukce u základů kesonu. Rukou v teplé rukavici jsem jemně odstranil kal z jeho tváře a do černozelené tmy zazářil ten tajemný, veselý úsměv, který většina z nás jistě dobře zná. Zmocnil se mě zvláštní pocit, když jsem se v těchto nehostinných místech díval na symbol snad nejtolerantnějšího náboženského směru, pokud se buddhismus dá takto nazývat. Ať už měl potápěč, který sem sošku umístil, jakýkoli úmysl, myslím, že to nemohl vyjádřit lépe. Přestože jsem se o buddhismus dosud podrobněji nezajímal, vím, že prosazuje nejpřirozenější duchovní růst člověka formou zklidnění mysli, meditacemi a střídmým způsobem života. Znám hodně potápěčů, kteří hledají pod hladinou především klid a zklidnění mysli a já se k této skupině počítám také. Proto jsem tu určitě nemohl najít vhodnější symbol. Pod vodou má člověk daleko lepší kontrolu nad svým dechem, pocit volného vznášení prostorem, ticho, to všechno jsou faktory, které mají na lidskou psychiku velmi pozitivní vliv. Na chvíli tu lze zapomenout na běžné denní starosti a věnovat se pouze sám sobě, svým vnitřním pocitům, prostě přesně tak, jak by asi měla vypadat správná meditace, na níž ovšem v našem uspěchaném prostředí často nemáme ani čas, ani vhodné a klidné místo...


Po několika minutách tichého přemýšlení jsem se podle kompasu přesunul na nerezovou výcvikovou plošinu v pěti a půl metrové hloubce a zde následovalo další překvapení, tentokrát živé. Na plošině, která ležela těsně nad úrovní termokliny, odpočívali na břišních ploutvích dva vzrostlí okouni. Na moji náhlou přítomnost zareagovali komicky - oba se ke mě otočili jako jeden muž, popojeli až k mé masce, pohlédli jsme si vzájemně do očí a pak se zase vrátili na svou "vyhřátou" pozici na prknech. Nejevili žádné známky nervozity a nenechali se při své večerní siestě nijak vyrušovat. Jejich zvědavost jim ale nezabránila si mě občas podrobně prohlédnout a hodně také sledovali bubliny, které stoupaly nad mou hlavou při výdechu. Bavil jsem se jejich pozorováním přes půl hodiny, protože samec občas nezapoměl samičku pořádně prohnat a po dvou divokých kolečkách okolo plošiny a mé hlavy se zase oba vrátili na své pozice. Už jste se někdy zkoušeli smát pod vodou nahlas?


Za hodinu od mého vstupu pod hladinu jsem se rozhodl pro výstup a po šňůře od bójky, kterou jsem využil jako dekompresní, protože můj ultrakonzervativní počítač Mares si tři minuty přestávky ve třech metrech doslova vypípal, jsem se vynořil na světlo boží. Nad Krušnými horami zapadalo slunce a vzduch nádherně voněl. Odjížděl jsem domů s pocitem dokonalého zážitku a zvláštním klidem v duši, který mi vydržel ještě několik dní...