Poděkování za pomoc dětskému domovu

Vážení čtenáři Oranžových stránek, chtěl bych v tomto adventním čase poděkovat všem, kdo mi pomohli s pořízením dárků pro dětský domov a shrnout celou akci, která mě svým výsledkem mile potěšila. Nakonec se totiž podařilo sehnat téměř všechno, s výjimkou triček na skateboard. Ostatně níže jsem přiložil několik narychlo pořízených fotografií, i když jenom mobilním telefonem.

Pana kadeřníka, který sbírku vánočních dárků organizuje jsem poznal víceméně náhodou loni díky své kamarádce a na poslední chvíli jsem sháněl pro děti několik drobností. Letos na podzim se mi poničilo počítadlo přístupů a když jsem si vytvořil nové, zjistil jsem velmi zajímavou návštěvnost svých stránek, řádově tisíce unikátních přístupů týdně. To mě značně překvapilo už jenom proto, že jsem měl za poslední měsíce na úpravy článků málo času. A tak mě napadlo obrátit se s prosbou o pomoc s dárky právě na vás. Ozvala se mi pestrá směs lidí, převládaly maminky na mateřské, které ale ochotně nabídly alespoň část peněz. Jediný muž mezi účastníky pořídil dětskou motorku, kterou zakoupil, sestavil a navíc k ní zhotovil svépomocí velikou pevnou krabici. Paní ze Zlína zase pomohla s více jak polovinou ceny za kozačky, k jejich výběru mě pro změnu doprovodila ochotná kolegyně. Dobrá kamarádka donesla obrovskou tašku plnou knížek a hraček, které nasbírala od dárců ve svém novinářském povolání. Další kamarádka sponzorovala druhou polovinu ceny kozaček. Zapojili se mě neznámí lidé, ale i dobří přátelé a každý pomohl svým dílem - někdo přivezl dárek osobně, někdo poslal peníze převodem, další mi pomáhali s výběrem a balením, kolegové z práce pak z transportem.


Tímto bych vám chtěl všem poděkovat. Všem co jste zareagovali a ochotně pomohli. Bylo vás hodně a mě to v předvánočním shonu moc potěšilo. Stejně tak kolektiv kadeřnictví na Legerově, který bude sbírku distribuovat dětem. Jejich překvapení a úsměvy, když jsme vykládali z mé Fábie zabalené krabice nebyly předstírané. Děti by měly trávit nejenom Svátky se svojí rodinou. Bohužel ne vždy to je možné a ne každý je tak vyzrálý, aby se o svého potomka dokázal postarat. Věřím však, že tyto dárky udělají dušičkám, opuštěným svými blízkými radost, protože bez vaší pomoci by se k nim děti dostaly jenom těžko. Na fotkách vidíte ukázky všeho, co jsem mohl s vaší pomocí pořídit. Jak píše na svých stránkách moje kamarádka Dana Staňková - "někdy stačí pomoci jedinému člověku a život dostane smysl." Děkuji vám!


Rád bych se s vámi ještě podělil o zážitek mé známé, která mi jej poslala minulý týden, velmi mě zaujal a myslím že do našeho tématu se opravdu hodí:

Víte Zbyňku, chtěla bych Vám napsat, co se mi přihodilo v sobotu, pořád si to v hlavě přehrávám. Jela jsem v tom neschůdném a nesjízdném počasí ráno vlakem do Karlových Varů. Sedla jsem si do kupé, kde byla nějaká paní asi z Mongolska a její asi dvouletý syn. Neuměl promluvit ani slovo, pořád jenom dělal obličejíčky a vynucoval si pozornost. Pak si k nám přisedl další hezký a milý chlapec, asi čtyřletý, se svým taťkou. Taťka malého svlékl a podal mu jeho dva medvědy a ještě maličkého medvídka, prý miminko těch medvědů. Seděli naproti mě a ten Vojta, podle mluvy chytrý bystrý klučina po mě pořád pomrkával. Pak mi podal jenoho medvěda, prý abych si hrála. Poděkovala jsem mu a zeptala, jak se jmenuje. Po chvilce si ke mě přisedl. I tomu malému Mongolskému klukovi podal méďu, ten však jenom udělal protivný obličej a zahodil méďu na podlahu. Vojta se nezlobil a říkal"chlapeček asi nemá rád zvířátka". Povídala jsem si s ním a stále pořád se ke mě přibližoval. Pak se tak podíval a říká mi "já bych tě chtěl za maminku". Později mi jeho taťka řekl, že mamka malého nechtěla, nicméně žije s jiným mužem a vychovává vlastně cizí dítě. Klučina u mě pořád seděl a tulil se, prdelka malá. Pak jsem mu říkala, že se musím obléknout, že vystupuju. Dával mi na památku miminko, tak jsem mu poděkovala, že je moc hodný, ale.... Pořád vidím ten jeho kukuč a slyším "ty jsi tak krásná maminka". Na rozloučenou mi popřáli krásné Svátky a pohladila jsem ho. Ještě, k oknům běžel a mával... Bylo mi krásně, ale zároveň tak hrozně. Neustále vidím ten jeho obličejík. Což o to, já bych si ho klidně vzala. Bylo na něm vidět i slyšet, jak mluví a co mluví. Ten jeho taťka opravdu zasluhuje vyznamenání.