Po delší době jsem si opět přečetl komentáře pod články a na některé z nich bych v tomto textu rád odpověděl. Jenom snad důležité upozornění: pokud ode mne cokoli potřebujete, nepište prosím své žádosti do komentářů, ty jsou určeny pro vaše vyjádření k článkům a já se jimi nezabývám pravidelně, tedy máte li jakékoli dotazy přímo na mne, použijte prosím mail, nebo telefon, obojí naleznete vlevo dole a nebudete na odpověď čekat rok

Nastává zimní období a i když by dle mínění různých šarlatánů i vědců z ČHMÚ letos čistě teoreticky nemělo udeřit žádné lokální sibiřské klima, vyloučit se to úplně nedá. Příroda si nenechá poroučet, dokonce ani od prezidenta naší republiky ne a že to už je nějaká klimatologická váha. Je tedy dobré být v pohotovosti a řádně se na zimu připravit. Na co že to potřebujete spacák, když se nehnete celou zimu od TV Nova a svařáku? Vy na nic. Tento článek je pro ty, kteří tráví svůj volný čas jinak a neradi u toho zbytečně mrznou

Pana Peška jsem poprvé poznal v roce 1999, vzala mě k němu moje kamarádka, v podstatě mi nevysvětlila proč, snad jenom řekla "mám pocit, že bys ho docela potřeboval". A tak jsem náhle poprvé v životě seděl u léčitele, který se mě s úsměvem ptal, co mě přivádí a já zcela popravdě odpověděl, že vlastně nevím. "Tak se na to tedy podíváme", prohlásil ten pán a to bylo naposledy, kdy jsem byl přesvědčený o tom, že mé myšlení je čistě pragmatické a že o svém životě vím vlastně všechno...

Složité jsou cesty osudu nejenom lidského a i když příliš neuznávám existenci náhod, tak určitá koincidence svedla o tomto víkendu dohromady dvě duše mírně odlišných biologických druhů, ale protože se jednalo o savce, tak si ti dva alespoň trochu rozuměli, i když jedna ze zmíněných duší to v první fázi vývoje krátkého vzájemného vztahu původně vůbec neměla v úmyslu..

V úterý 24.8.2010 se dostal Měsíc do opozice se Sluncem, neboli přeloženo do češtiny a jazyka astronomického - nastal úplněk. Naše nejbližší planeta nádherně zářila po celý večer na čistém nebi a foukal silný vítr, takže letící, jasně osvícené bílé mraky jenom dotvářely romantickou atmosféru letního večera. Večerní scenérie na kralupském mostě přes Vltavu mě při návratu z práce zaujala natolik, že jsem doma uchopil foťák, stativ a vyrazil zpátky k řece.

Vážení čtenáři Oranžových stránek, mé časové možnosti jsou v poslední době poněkud omezené a tak nemám na svůj web tolik času, kolik bych potřeboval. Pokusím se tedy nyní následujícím článkem odpovědět na většinu vašich komentářů, které odpověď nějakým způsobem požadují, nebo očekávají. Autorům starších příspěvků se zároveň omlouvám za poněkud opožděnou reakci.

Poměrně nedávno se rozpoutala na jedné virtuální konferenci potápěčů bouřlivá diskuze na téma "cena za převoz zesnulého ze zahraničí". Nebudeme si nic namlouvat a postavíme se realitě tváří v tvář: pohřebnictví je tvrdý, nelítostný a velmi výnosný byznys. Taková je doba, taková je společnost, takové jsou současné duchovní hodnoty. Nicméně rozumný člověk se při cestě do zahraničí prostě pojistí i na zmíněnou alternativu případného úmrtí. Největší bouři názorů na zmíněném diskusním fóru však způsobil můj dotaz na nejmenovanou mladou paní, která bez skrupulí oznámila, že by své případně zesnulé a nepojištěné dítě v cizině ponechala svému osudu, protože přeci kvůli tomu nepřijde o auto a střechu nad hlavou...

Úvod tohoto článku si dovolím zahájit na první pohled poněkud nelogicky, odkazem na své dřívější pojednání o rozhodování za pomoci astrologie. Když jsem se v prvním odstavci svého návodu žertem zmínil o absenci zdravého rozumu u "voličů Rathů a Paroubků", byl jsem v komentáři pod článkem označen za fanatika. To mě zaujalo, viditelně ne každý sdílí můj smysl pro humor Tento článek tedy vůbec humorný není. Rád bych ještě čtenáře Oranžových stránek upozornil, že následující řádky jsou jenom a pouze subjektivním názorem autora.

Nedávno jsem se byl podívat na knihy v malém knihkupectví ve Strašnicích, když v tom mě náhle zaujal jakýsi muž, který poměrně zoufalým hlasem přesvědčoval prodavačku, že "tuhle knížku nutně musí mít, že jí prostě strašně moc potřebuje". Pán byl značně afektovaný a tak mě jeho volba zaujala a zaposlouchal jsem se do rozhovoru. Jak jsem pochopil, dotyčnému před nějakým časem zemřeli blízcí příbuzní, jemu se po nich stýskalo a tak se rozhodl se s nimi "spojit" tak, že si jejich duše vyvolá pomocí nějaké knihy s návodem na tuto pochybnou seanci.

Vážení čtenáři Oranžových stránek, své články občas doprovázím fotografiemi, ale struktura a vlastně ani zaměření Oranžových stránek mi neumožňovalo zde smysluplně rozvinout vlastní fotogalerii. Proto jsem si v minulých dvou týdnech lehce osvěžil znalosti tvorby www stránek a tak vzniklo ORS foto - lépe a přehledně uspořádaná fotogalerie mých čistě amatérských, fotografických pokusů.

Vážení čtenáři Oranžových stránek, obrátila se na mě paní Hošková z Liberce, maminka nyní 13tiletého syna Patrika, který po vážném úrazu před 3mi lety zůstal velmi těžce postižený. Při koupi velmi drahých rehabilitačních pomůcek je paní Hošková odkázána převážně na pomoc pojišťovny, ale ta některé speciální, nyní například vozík, odmítá uhradit. Patrik má ještě původní plátěný vozík, ale protože teď vlastně nejvíce roste, tak se mu díky nevhodnému vozíku křiví páteř a vozík je absolutně nevhodný pro uvolnění spasticity - křeče a tuhnutí svalů. Vládní teoretici také už většinou nerostou, takže podle jejich vyhlášek mají i takovéto děti nárok na nový vozík jen jednou za 5 let. ! Podle vyjádření ošetřujícího doktora by se díky speciálnímu vozíku a Patrikovu růstu páteř byla schopna ještě sama srovnat a Patrik by se tak vyhnul náročné a v jeho stavu i poměrně nebezpečné operaci.

Lyžařský oddíl t.j. Krupka v Krušných horách jsme začali spojenými silami budovat v roce 1971. Bylo mi tehdy šest let, ale dobře si na tu dobu pamatuji a myslím, že ne každý zažil to, co jsme tenkrát v horách s partou nadšenců prožívali. Bylo období hluboké totality a všechno muselo být přísně socialistické, ale to nám v naší konstruktivní činnosti vůbec nevadilo, naopak - hledaly se cesty, jak využít národních přebytků k obohacení útvaru, který byl paradoxně rovněž přísně socialistický

Vánoční svátky jsou velmi zvláštním obdobím roku, to jistě cítí většina z nás a nemyslím si, že by to bylo jenom kvůli příjemným třem dnům volna. Vánoční stromeček, rodinná pohoda, zvláštní klid a magická atmosféra, to vše jsou věci, které k Vánocům prostě patří, některé zvyky jsou sice docela moderní, ale naše generace je zažívá od narození a považuje je tak za samořejmost. Víme ale, co vlastně slavíme 24.12.?

Lituji, ale z veřejného života jsem se definitivně stáhl do ústraní a k současnému světu, který mě děsí i unavuje, nemohu poskytnout žádný komentář. Odpovědi na otázky, jež mě celý život zajímaly, najdete v mých knihách.

Antropolog, etnograf a profesor Claude Lévi-Strauss

Odpověď jednoho z nejznámějších filozofů minulého i současného století na žádost týdeníku Respekt o rozhovor k příležitosti stých narozenin výše jmenovaného vědce jsem nezvolil náhodou. Můj dvoudenní výlet do známé CHKO Kokořínsko, který jsem uskutečnil o víkendu 22. - 23.11.2008, ve mně rozhodně nevzbudil žádné pozitivnější emoce.

Tento článek vznikl jako reakce na obhajobu cvičení loveckých psů na živých liškách, kdy lobbisté za myslivecká sdružení v parlamentu prohlašovali, že "zvíře je jenom věc bez duše". Toto tvrzení veřejně podpořil i komentátor komunistického deníku Právo, Petr Uhl. O duševní vyspělosti a morálce našich politických zástupců a myslivců ať si každý udělá obrázek sám, já jsem zde pouze popsal několik vlastních a dvě cizí zkušenosti...